Vzpoura v zemi komínů

Sto kilometrů dlouhá cesta z Doněcku do Slavjansku vede po hrbolaté silnici rovinou, z níž trčí snad stovky komínů opuštěných i kouřících fabrik a elektráren. Policejní kontrola leží dvacet kilometrů za Doněckem. A jen pár kroků za touhle úřední závorou je první stanoviště vzbouřenců.

Auta a autobusy musí pomalu kličkovat mezi hromadami pneumatik a klád, ověšených ruskými vlajkami. V chladném ránu tady u několika ohňů stojí či posedávají tak dvě desítky místních lidí, mužů i žen, většinu vozidel pošlou mávnutím ruky dál, ale některá zastaví. „Kdo jste? Kam jedete? Proč tam jedete?“ Otázkami pátrají po „kyjevských provokatérech“, jak říká jeden z nich, čtyřicátník v kožené bundě. Asi deseti autům už nedovolil projet, řidič se musel otočit zpátky do Doněcku. Za podezřelá považuje auta se západoukrajinskou poznávací značkou. I auto plné mladých mužů je dobré zkontrolovat, popisuje hlídač.

S první řadou pneumatik, kterou tento muž hlídá, končí území, kde na pořádek dbá ukrajinská policie. Policejní vozy stojí na své straně, pár metrů odtud, policisté s puškami se o ně opírají a nevzrušeně kouří. Za své závory již několik dní nevyjeli. „Máme rozkaz hlídat vstup do Doněcku,“ říká jejich velitel a kývne hlavou směrem k protějšímu zátarasu, „máme je držet tam, kde jsou.“

Nízké střežené barikády přehrazují silnici na každé větší křižovatce až k samotnému Slavjansku. Vstup do města je na mnoha místech ještě pokrytý spečenou vrstvou plastu. Pneumatiky tu hořely před týdnem, kdy místní radnici, policejní stanici a sídlo tajné služby obsadili neznámí proruští ozbrojenci. Oheň a kouř měly ztížit ohlášený policejní protiútok, ale ten nikdy nepřišel.

Východ je rozdělený. polovina chce celistvou Ukrajinu, zbytek připojení k Rusku.

„Jsme silnější než jejich armáda. Netroufli si jít proti lidem,“ pochvaluje si třicetiletý Vjačeslav Solonikov. Stavět barikádu na samém jihu města vyrazil místní elektrikář, jak se představuje, pár hodin poté, co byla obsazena radnice. Nechal se strhnout, když viděl, jak rostou zátarasy kolem města. Ozbrojence osobně nezná, myslí si, že jsou to buď muži z Krymu, nebo z jiných měst východoukrajinského Donbasu. Případně obojí. Kdyby se však ukázalo, že jsou to ruští vojáci, přivítal by to. „Jestli chce jít kyjevská junta s Evropou a Amerikou, tak bez Donbasu. Ten bude ruský. O našich životech nebude rozhodovat Obama a Merkelová,“ vysvětluje, proč se bez váhání pustil do riskantního podniku, při němž mohlo jít o život. Pět dní po obsazení je ale ve Slavjansku zdánlivý klid.

Žádný smích a žádný křik

Ozbrojence, kteří obsadili radnici, policejní stanici a budovu tajné služby, nezná ve městě ani nikdo jiný. Objevili se náhle v neděli. Slavjansk a velmi blízký Kramatorsk tvoří dohromady téměř půlmilionovou aglomeraci, centrum severního Donbasu, zhruba v polovině cesty mezi Doněckem a největším městem východní Ukrajiny Charkovem.

Padesátka mužů je sehraná a organizovaná, na první pohled umějí velmi dobře zacházet s automatickými puškami, kterými je většina vybavená, navzájem jsou pospojováni stejnými vysílačkami a – jsou mlčenliví. Na dotazy místních i novinářů odpovídají kývnutím hlavy nebo jednoslovně. Anebo vůbec.

„Všichni tady jsme si jistí, že jsou to ruští vojáci,“ říká starší žena. „Jsou to pašáci a hrdinové. Teď už je to naše město,“ dodává. Na klopě má černo-žlutou stuhu, symbol stoupenců připojení Donbasu k Rusku, a je jednou z pěti stovek nadšenců a zvědavců neustále shromážděných kolem obsazené radnice. Ozbrojení cizinci se za pět dní stali součástí města. Se samopaly přes rameno nakupují v samoobsluze litry vody, veku, salámy a cigarety a jsou vítanou atrakcí. Ti přístupnější si ochotně berou malé děti na kolena. Dávají potěžkat zbraně mladíkům, kterým imponují uniformy, a fotí se s dívkami, jimž imponují muži, kteří uniformy nosí. Uprostřed toho všeho stojí dětské hřiště s houpačkami obsypanými drobotinou, na niž bezstarostně dohlížejí matky z okolních laviček. Město žije jako předtím, úředníci pracují ve zbylých neobsazených budovách. Zmizeli ale policisté. Podle místních někteří z města odjeli, jiní se pouze neukazují na ulici v uniformě.

Na náměstí nosí černo-žluté barvy či ruskou trikoloru v klopě nebo na rukávu každý druhý člověk, ve zbytku města na ně návštěvník nenarazí. „Když naše starostka v pondělí prohlásila, že celý Slavjansk je na barikádách, musel jsem se smát,“ líčí Kornel Simonov, pětačtyřicetiletý slavjanský notář. Protože v nepokojných časech lidé odložili běžné záležitosti na později, zavírá tmavý muž s bradkou kancelář dříve a tráví odpoledne v potemnělé restauraci Absolut nad rybičkami a vodkou. Tam tenhle „opatrný zastánce jednotné Ukrajiny a odpůrce připojení k Rusku“, jak sám sebe charakterizuje, přemýšlí, co si vlastně jeho spoluobčané o mlčenlivých ozbrojencích a obsazeném městě myslí.

Podle jediného dostupného sociologického průzkumu, který zpracoval nestátní doněcký Institut pro výzkum společnosti a politiky, je Donbas rozdělený: polovina jeho obyvatel chce zachovat Ukrajinu jako jednotný stát, druhá polovina je pro federalizaci či připojení k Rusku, tedy požadavky povstalců. Podle notáře Simonova platí stejné počty i pro Slavjansk. Zároveň však tvrdí, že drtivá většina respondentů by se – přinejmenším tady ve Slavjansku – snadno smířila s oběma možnostmi. „Vidíte venku jen náznak masové podpory nebo masového odporu?“ ptá se Simonov a pravdivá odpověď zní „ne“. „Upřímně mám za to, že kdyby ti samí ozbrojenci obsadili radnici před rokem, najde se právě tolik lidí, kteří budou stavět barikády proti tehdejší vládě. Jako v každém městě. A většina by byla, jako dnes, lhostejná. Proto byla starostčina první slova směšná. Ale ani tak jsem se nesmál moc nahlas. Nebylo by to bezpečné.“

Naráží na to, že po městě chodí muži v civilu, jimž co chvíli v náprsní kapse zapraská vysílačka, právě taková, jakou nosí ozbrojenci, patří podle všeho k nim. Na počátku minulého týdne tu byli v autě zastřeleni dva ukrajinští novináři a krátce po nich i dva další muži, jejichž totožnost je dosud neznámá. Vzhledem k nepřítomnosti policejních sil vraždy nikdo nevyšetřuje. Podle dostupných, ale neúplných zpráv drží ozbrojenci několik lidí v obsazené budově tajné služby, s naprostou jistotou jednoho ukrajinského novináře, kvůli údajným kontaktům na radikální Pravý sektor.

Středeční incident také ukázal, jak klid a idyla dětských her ve Slavjansku může vzít rychle zasvé. V průběhu improvizované „tiskové konference“ velitele ozbrojenců před radniční budovou vykřikl jeden z místních lidí na ozbrojence, ať „už nechají té maškarády a táhnou zpátky do Ruska“. Mezi ním a přihlížejícími nadšenci se stužkami na kabátech se strhla hádka, již velitel ozbrojenců rázně ukončil střelbou do vzduchu. Nato marně se vzpouzejícího muže odtáhli dva ozbrojenci násilím do budovy. Tahle scéna zarazila i přihlížející proruský dav, který ztichl a bez dechu sledoval pomalou cestu celé trojice do nitra budovy. Ale za chvíli se na vše zapomnělo, děti dál lezly po obrněných transportérech zaparkovaných u radniční budovy a odvlečený nespokojenec jako by přestal existovat. Doptat se na jeho další osud druhý den ráno nebylo možné: ozbrojenci a úředníci z radnice neodpovídali a venku nikdo nevěděl.

Operace Blamáž

Kramatorsk, město vtlačené mezi tovární věže a důlní haldy, leží patnáct kilometrů od Slavjansku a jeho monotónní industriální obzor čas od času pročísne vojenský vrtulník či bojový letoun. To jsou jediné viditelné připomínky „protiteroristické operace“, o níž po celý minulý týden mluvil ukrajinský ministr vnitra Avakov i prezident země Turčynov. A právě pokus získat zpět pod kontrolu lidnatý Kramatorsk, kde vzbouřenci také obsadili vládní budovy a město obehnali zátarasy z pneumatik, skončil blamáží. „Co je to za vládu, když ji neposlouchají ani vlastní vojáci,“ směje se na hromadě pneumatik strážících východní hranici města mladík Vladimir a chlubí se zelenou anténou, kterou prý ukroutil z vojenského transportéru jako suvenýr.

Šesti obrněným vozidlům ukrajinské armády se ve středu ráno sice podařilo vjet do města, ale tam je záhy obstoupil dav místních a donutil je zastavit. Armáda nevysvětlila, čeho přesně mělo dvacet čtyři vojáků v okupovaném městě dosáhnout. Zprávy i svědectví z události se různí, nicméně zřejmé je jedno: vyjednávání mezi posádkou a davem skončilo tak, že vojáci své stroje odevzdali. Ty zanedlouho – po výměně původních ukrajinských vlajek za ruské – dorazily právě do Slavjansku, kde doplnily opevnění okupované radnice a daly dětem šanci ke zmíněným prolézacím hrám.

Liší se i zprávy o osudu vojáků. Podle informací rebelů všechny posádky rekvírovaných vozidel dezertovaly, podle armády se vojáci vrátili ke svým posádkám, usazeným patnáct kilometrů od kramatorských hranic. Co z toho je pravda, neví ani Vladimir, i když věří, že přešli na jeho stranu. „Bylo mi jich líto,“ říká. „Jsou stejně staří jako já a nechtějí střílet na vlastní národ.“ Něco se pro něj ale změnilo. Zatímco zpočátku se před prolétávajícími bojovými stroji schovával, dnes už na ně v klidu mává vztyčeným prostředníčkem. „Teď už vím, že ukrajinské armády se bát nemusím,“ vysvětluje. „Když vojáci dostanou špatné rozkazy, nesplní je. Jsou s námi.“

Smrt a klid

„Mohlo jich být zpočátku padesát, ale rychle se přidávali další. Přijeli dodávkami, tamhle k tomu vjezdu, jak je to rozbité sklo,“ ukazuje Olena Gončarovová. Korpulentní dáma je vykloněná z okna svého bytu v prvním patře domu stojícího přímo proti mariupolské vojenské základně. Právě pod okny paní Gončarovové se odehrál zatím nejkrvavější incident současné východoukrajinské krize. Zhruba tři stovky proruských vzbouřenců se ve středu večer pokusily dostat na základnu ukrajinské armády v Mariupolu, půlmilionovém přístavu na jihu Donbasu. Vojáci reagovali střelbou a výsledkem byli tři mrtví rebelové, třináct zraněných a šest desítek pozatýkaných.

O několik hodin později vypovídají o násilnostech už jen zdemolované policejní auto a vytlučená a očazená vrátnice. Na jejích zdech jsou černé fleky po petroleji, který útočníci házeli dovnitř. „Všechno je naprosto pod kontrolou. Tady v Mariupolu je opět všechno naprosto pod kontrolou,“ opakuje velitel posádky, ale pro jistotu nechal na těsno zaparkovat nákladní auta před všechny skuliny v panelovém plotu, jimiž by bylo možné se na základnu dostat.

Mariupol, který z velké části tvoří jedno obrovské omšelé panelové sídliště, obehnané pásem továren z jedné a mořem z druhé strany, ve čtvrtek ráno včerejším incidentem žije. „Byli ti útočníci zdejší? Byli mrtví odtud? Slyšela jsem, že prý nestřílela armáda, ale soukromá americká bezpečnostní agentura, je to možné?“ snaží se vyjasnit dohady tři ženy v parku u městského centra, jednom z mála míst, jež si zachovalo půvab v moři okolních šedých panelových bloků.

Totožnost tří mrtvých nejaktivnějších útočníků zatím není známa, neví se, zda šlo o muže odtud, z jiných ukrajinských měst, či z Ruska. Kdo přesně včera zemřel, nevědí ani dvě stovky lidí shromážděných v centru Mariupolu u radnice, nikdo je osobně neznal. „Podívejte se na ně, jeden tlustý, druhý hubený, to že mají být ruští vojáci?“ ukazuje starší žena na ostrahu zabrané budovy. „Ne, to jsou naši chlapci, a naši chlapci i včera umírali,“ dodává vzrušeně a pak se opět začne modlit před improvizovaným oltářem postaveným na hromadě pneumatik.

Držitelé radnice v Mariupolu skutečně nepřipomínají slavjanské profesionály, většina z nich má tepláky, mikinu s kapucí, šálu přes tvář a v ruce tyč. Dvě horní patra budovy normálně fungují a úředníci pracují podle úředních hodin. Za celý den se neobjeví ani jeden klient a vládci budovy do horních pater novináře nepouštějí, jen jim zběžně ukazují své narychlo vybudované zázemí plné spacáků, pytlů s odpadky a lahvemi s vodou.

Zbytek Mariupolských včerejší drama kromě debat na autobusových zastávkách nechává klidným. I tady jsou černo-žlutí příznivci ruské budoucnosti města k vidění pouze na radničním náměstí. „Barikády kolem Mariupolu? To nevím, kdo by je postavil. Protestujících je málo,“ říká Ivan Lužný, který prodává noviny v trafice na hlavním náměstí. „Ale podívejte se tamhle,“ ukazuje přes ulici. Zbrusu nová bílá dodávka zastaví u jednoho ze zátarasů, dva mladí muži z korby vyházejí čtyři pneumatiky a několik dřevěných palet a rychle odjedou. Spěchat však nemusí. Pár metrů odtud stojí policejní vůz, ale jeho posádka nezasáhne. „Jsou opatrní, chápu to,“ říká trafikant. „Ale půl Donbasu nemá vláda pod kontrolou. Denně se střílí, umírají lidé, je tu nebezpečný život. Kdy přestanou být opatrní? Policie není schopná nebo ochotná zastavit ani tuhle dodávku a barikády kolem radnice rostou den za dnem. Lidé pomalu přestávají vládě věřit. Vlastně už nevěří nikomu.“