Nejlehčí způsob, jak si může feministická autorka naběhnout posměškům, je, když napíše knihu o vagině. Stalo se to předloni i Naomi Wolfové (51), autorce úspěšné knihy Mýtus krásy (1990), bestselleru Konec Ameriky (2007) a člence volebních týmů Billa Clintona a Ala Gorea, jež měla za úkol přilákat jim ženské voličky, a v poslední době i aktivistce hnutí Occupy Wall Street. Napsala tehdy knihu Vagina. Nová perspektiva, která právě vychází česky.
Kariéra Wolfové stojí na zvláštním paradoxu – proslulost si získala kritikou toho, že ženy jsou hodnoceny podle vzhledu, ale sama díky své kráse pronikla do médií. A pokud se před námi v knize vyznává z toho, jak trpěla sexuální dysfunkcí, plakala, když si četla, jak ošklivě se o vaginách vyjadřují mužští spisovatelé nebo účastníci internetových diskusí, a pak zažila osvícení při kurzech tantry, zapadá to do ranku všech klišé, jež si patriarchální svět hýčká o přecitlivělých, hysterických a zároveň frigidních feministkách, které se v pozdějším věku vždy zblázní do mystiky a začnou se identifikovat s dávnými bohyněmi nebo čarodějnicemi.
Touha vysmívat se této osobní cestě sebepoznání klíčí i u ostatních, méně mysticky naladěných feministek, jež nikdy neváhají přispět výtkami, jak chabé historické rešerše Wolfová podnikla či jak komický je její přepjatý jazyk. Ze zahraničních ohlasů na její novou knihu se zdá, jako by proti Wolfové stál celý svět – nebo přinejmenším stereotypně tupí muži, od nichž se nedá očekávat pochopení, i nabroušené intelektuálky, podle kterých nebohá autorka zase nedostála patřičným akademickým standardům.
Při čtení českého překladu však člověka napadají i jiné důvody, jimiž Wolfová své oponenty rozčiluje, a ty nehrají nutně v její neprospěch, minimálně v komerčním smyslu. Zaprvé se nesnaží být abstraktní teoretičkou ani nezaujatou historičkou. Její metodou je přístupný, pragmatický výklad a neextremistické apelování na vnitřní změnu. Wolfová téměř vůbec nemluví o kýžené změně společnosti, nezabývá se zákazy či kvótami, mluví především o prožívání sebe samé a doufá, že toto stačí k oslovení čtenářek a třeba i jejich partnerů.
Styl a struktura její knihy přitom neodpovídají mechanickým návodům na šťastný život, nejde tu čistě o praktiky, ale nejprve o poznání – jak se na vaginu dívaly pohanské společnosti, jak rané křesťanství, středověk, renesance, viktoriánská éra, Sigmund Freud, předcházející generace feministek či dnešní liberální společnost ovlivněná pornografií. Nelze popřít, že dějinný zlom, kdy se z „posvátného centra plodnosti“ stalo něco tabuizovaného a ženské tělo začalo být nahlíženo jako nedokonalé, vskutku negativně poznamenalo vztah žen k sobě samým.
Dokud by se Wolfová zabývala jen tím, jak je „kulturně konstruován“ obraz vaginy a že tento obraz lze „přepsat“, bude v souladu s tím, co tvrdí většina feministek, i těch radikálních. Jenomže autorka udělala další krok, který ji od konstruktivismu přenáší zpět k biologické determinaci. Hlavním argumentem její knihy je teze, že „mezi vaginou a mozkem existuje silné, niterné spojení“. Exaktněji řečeno, vagina je orgán ovládaný autonomním nervovým systémem a nesmírně složitá propojení smyčkami zpětných vazeb ovlivňují, jak ženy prožívají sex a chápou celou svou identitu. „Vagina pomáhá navozovat ženské sebevědomí, kreativitu a stav transcendence.“
I když Wolfová říká, že neredukuje problém na fyzickou stránku, ale naopak se snaží mluvit o propojení duchovna a tělesna, porušuje tím současný úzus feministického myšlení, případně vyvolává o to přísnější zhodnocení, zda si poznatky neurověd vykládá správně. Některé postřehy, nebo spíše sebepotvrzující, zdánlivě oživující rozhovory s vědci jsou totiž evidentně zjednodušující a některé „překlady“ do poetičtějšího jazyka téměř neúnosné. Pokud bychom se například měli inspirovat k tomu, abychom napříště vagině říkali „bohyně“, asi bychom si jako lidstvo příliš nepomohli.
Naomi Wolfová přes všechnu svou snahu překonává dávné feministické vymezování se proti tezi, že „žena potřebuje muže jako ryba bicykl“, nepříliš elegantním návratem k tomu, že ženu definuje pouze skrze genitálie. Sice hezčí, pozitivnější, mileji oslovované, prodchnuté duchovnem, ale stále jde jen o součást těla. Ke konci knihy se podává už pouze návod mužům, jak učinit ženu šťastnou, a jediný rozdíl oproti mainstreamovým ženským časopisům činí trochu vytříbenější jazyk. Jak ale dosáhnout toho, aby muži dokázali jinak přemýšlet, pokud by v duchu logiky Wolfové měli myslet penisem a jejich nervové propojení s mozkem bylo slabší než u žen?
Naomi Wolfová: Vagina. Nová perspektiva
Přeložily Eva Kalivodová a Kamila Remišová Věšínová, Dokořán, 344 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
