Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Osobní svědectví

Pokračování zápisků matky postřelené dcery

Prvních deset dní po střelbě na filozofické fakultě v Praze

„Odpočíváš, léčíš se, uzdravuješ se. Až nabereš síly, probudíš se,“ nakloním se k Terezce. Ta slova se stala naší mantrou, budeme je Terezce říkat tak dlouho, jak bude potřebovat.  • Autor: Milan Jaroš
„Odpočíváš, léčíš se, uzdravuješ se. Až nabereš síly, probudíš se,“ nakloním se k Terezce. Ta slova se stala naší mantrou, budeme je Terezce říkat tak dlouho, jak bude potřebovat. • Autor: Milan Jaroš

Deníkové záznamy uveřejňuji postupně, jak se mi daří z odstupu a v náročném čase formulovat svědectví o události, která převrátila naše životy.

 

Pátek 22. prosince 2023, den po střelbě 

Budíme se, hlava zatím nepřijímá, že se nám včera zcela změnil život, že se Terezka nevrátila ze školy, leží ve vinohradské nemocnici na ARO.

„Má střelná zranění. Hrudník jí operovali, pro hlavu zatím neurologové doporučili konzervativní léčbu… Přijeďte ve dvě hodiny odpoledne,“ říká nám v noci lékařka.

Žije, pane Bože, žije, opakuji si. Čas, než pojedeme za Terezkou, je k nepřečkání. Potácíme se domem, hledáme, co dělat. Medituji.

Jdu do Terezčina pokoje. Když vejdu, zastavuje se mi dech. Není tu. Na posteli leží plyšový pes, se kterým spala. Beru ho do náruče. Z prádelníku v chodbě vytahuji růžovou dečku se srdíčky, kterou jsem ji přikrývala, když byla miminko. Obojí jí přivezu.

 

Do nemocnice přijíždíme ve 14.00. Jdeme širokou nemocniční chodbou, zahýbáme doleva na schody. V prvním patře procházíme dveřmi do úzké chodby se sedačkami podél stěny. Na jejím konci vlevo jsou dveře Kliniky anesteziologie a resuscitace. Zvoníme a do mikrofonu hlásíme, že jdeme za Terezkou.

Dveře nám otevírá sestřička, pouští nás do chodby oddělení. Oblékáme se do návštěvnických plášťů, přes boty si dáváme návleky, na ústa roušky. Sestřička nás vede mezi lůžky dozadu tam, kde leží Terezka. Tady jsme byli v jednu hodinu v noci.

Terezka je zaintubovaná, připojená k dýchacímu přístroji. Pravou tvář už nemá opuchlou, jen posetou krvavými oděrkami, jak kolem ní proletěla střela. Podlamují se nám kolena. Kdyby střela mířila jen o centimetr vedle… Přístroje kolem lůžka blikají, monitorují teplotu, dech, tep, saturaci kyslíkem…

 

Lékařka nám říká, že Terezku v noci znovu operovali. V těle našli další úlomky, museli je vyndat. Dnes ještě budou Terezce operovat hlavu. Na spánku má prasklou kost. Má to být jen kosmetický zákrok.

 

Sympatická kudrnatá sestřička dá Terezce do ruky plyšového psa, kterého jsme přinesli, přikrývá ji dečkou. K posteli nám přistrčí židle. Sednu si a chytnu Terezku za ruku.

Za plentou se ozve hlas. „Slyšíte nás? Jste v nemocnici. Nelekejte se, v krku máte trubičku, my vám ji teď vytáhneme...“ sestřička u vedlejšího lůžka probouzí dívku, kterou včera z filozofické fakulty přivezli do nemocnice stejně jako Terezku. Vzápětí slyšíme dívčí hlas a radostné šveholení sestřičky.

 

Na návštěvu za Terezkou přišel její přítel, jeho rodiče a dvě spolužačky ze střední školy. U lůžka mohou být jen dva lidé. Jdeme do návštěvní místnosti. Střídáme se.

 

Když se k Terezce vracíme, znovu ji chytáme za ruku. Nemůžeme se toho dotyku nabažit. Držet ji za ruku, držet a nepustit.

 „Přinesu ti Pratchetta a budu ti číst,“ slibuju. Knihy Zeměplochy čítávala jednu za druhou. Ve čtyři hodiny musíme jít, Terezku připravují na operaci.  

 

Na parkovišti před pavilonem sedneme do auta.

„Prošli jsme okem uragánu,“ řekne můj muž.

Přikývnu.

 

Večer, v posteli, abych usnula, pouštím si z YouTube přednášku. Hlava se mi přepíná na poslouchání, usínám.

V noci, když nemůžu spát, znovu a znovu poslouchám přednášku. Lektorka říká, že mozek nerozlišuje realitu od představy. Když zažíváme nebo si představujeme něco krásného, mozek pouští do těla dobrou biochemii. Když zažíváme nebo si představujeme něco tragického, mozek spustí biochemii špatnou. Člověk má nádech a výdech na to, aby se rozhodl, jestli si bude představovat to dobré, nebo to špatné. 

 

Sobota 23. prosince 2023, druhý den po střelbě

Ráno se znovu probouzím do reality. Opravdu se to stalo? Pomáhá mi meditace.

Říkám mému muži o přednášce, kterou jsem v noci poslouchala.

„Špatné myšlenky jsou jako mozkomorové,“ přitaká.

V deset hodin telefonuje do nemocnice. Prasklou kost vyměnili za destičku. Operace dopadla dobře. Vydechneme úlevou.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 26 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].