Začne ECB tisknout peníze?

Gideon Rachman připomíná slavný výrok Maria Draghiho „udělám cokoli, aby eurozóna byla zachráněna, a věřte mi, že to bude stačit“ a žertuje ve smyslu, že už to je výrok slavný jako „veni, vidi, vici“. Od okamžiku tohoto slavného výroku se vše změnilo, byl to bod obratu. Investoři, kteří prchali z dluhopisů periferních zemí, se začali vracet, financování dluhů se zlevnilo, aniž Draghi musel ono „cokoli“ vůbec učinit.

Podle Rachmana však krize eurozóny neskončila, pouze se přesunula z periferie do jádra. Problém má především Itálie a Francie. Itálie ztratila od počátku krize v roce 2008 čtvrtinu své průmyslové kapacity. Možnost stimulovat ekonomiku omezují evropská pravidla a italský státní dluh ve výši 130 procent HDP. Francouzská čísla jsou sice lepší, ale nezaměstnanost je dvouciferná a dluh se blíží symbolické hranici 100 procent HDP.

Dobrá zpráva je, že obě země mají nyní nové sympatické premiéry s liberálními ekonomickými názory. Oba však budou fungovat v zemích, jejichž populace je trvale rezistentní vůči reformám a kde roste podpora nesystémových populistů.

Evropa navíc sice čelí deflaci, ale třeba německý ministr financí to popírá. Mario Draghi je oslavován finančními trhy, avšak německé elity se na něj stále dívají s podezřívavostí. Podle všeho se ECB kloní k tomu spustit nějaký program kvantitativního uvolnění, ale otázka je, zda to Německo umožní.

Pokud bude eskalovat vývoj na Ukrajině v další sankce a protiopatření, může to vrátit EU i eurozónu do krize. Draghi nic nezmůže ani s vývojem v Itálii, Francii, Německu ani v Rusku. Pak ono „cokoli“ přestane stačit.

…

Otázka boje s deflací a kvantitativního uvolnění se bude probírat i tento týden na zasedání Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu. Lawrence Summers k tomu na Reuters píše, že uvolnění měnové politiky je jistě lepší než strategie utažení šroubů během Velké deprese ve třicátých letech.

Zatím však podle něj neexistuje důkaz, že měnové uvolnění má vliv na utrácení a chování spotřebitelů. Víme, že uvolnění podporuje užívání pákového efektu, víme, že podněcuje investory k riziku, víme, že nafukuje cenu aktiv, a víme, že odměňuje finanční aktivitu. Pokud podporuje spotřebu, pak patrně na úkor spotřeby budoucí. Lawrence Summers neříká, že se to nemá dělat, ale světový růst se má podporovat hlavně celosvětovou koordinací politických koncepcí.

…

Bloomberg přináší užitečnou analýzu toho, v čem by mohlo kvantitativní uvolnění ze strany ECB spočívat. Samozřejmě že nelze nakupovat státní dluhopisy, protože to zákony a smlouvy nepřipouštějí, financovat vlády Evropská centrální banka nesmí. Teoreticky možný je pouze nákup soukromých aktiv a dluhopisů, patrně proporčně vzhledem k velikosti vkladu jednotlivého státu u ECB a eurozóny. Mluví se o možnosti nákupu tzv. ABS (asset backed securities), což jsou cenné papíry kryté aktivy.

…

Wolfgang Münchau se k této věci vyjádřil už minulý týden a vyzval vedení ECB k tomu, aby už přestalo v tomto smyslu mluvit a naznačovat a začalo normálně konat a jednat. Pokud je pravda, co se proslýchá – tedy že ECB čeká, až bude po volbách do Evropského parlamentu, protože především v Německu jde o výbušné téma –, pak by to znamenalo, že ECB podléhá politickému tlaku. Autor doufá, že to pravda není. Španělsko hlásí přímou deflaci, německá meziroční inflace činí pouze jedno procento.

…

K tématu ještě Paul Krugman. Ten používá termín „lowflation“ a tvrdí, že velice nízká inflace je stejně nebezpečná jako úplná deflace. Autor vysvětluje, že sice leckdo chápe, že padající ceny jsou nebezpečná věc (zvyšují podíl reálného zadlužení, například), málokdo už chápe, že hranice není nula.

Mezi negativními dopady inflace 0,5 a inflace minus 0,5 není velký rozdíl. Sice přibývá lidí, kteří nechtějí, aby Evropa opakovala scénář japonské stagnace trvající dvě desetiletí, ale výše zmíněné chápe málokdo.

Není náhodou, že centrální banky chtějí většinou ideálně cílit inflaci na dvě procenta, protože taková míra inflace je zdravá: mírně umazává dluh a mírně podporuje spotřebu.