O toxickém a zdravém nacionalismu

Zajímavá polemika se rozvinula mezi hvězdnými komentátory Gideonem Rachmanem z Financial Times a Clivem Crookem z agentury Bloomberg.

Nacionalismus ve světě je na vzestupu, říká Rachman v nedávném sloupku a jeví se mu to jako poněkud překvapivé. V bezhraničním světě digitálních sítí („world of bites and bytes“) vypadají tradiční starosti národů – tedy teritorium, identita či suverenita – stejně anachronicky jako třeba meče a brnění.

Ve skutečnosti je to naopak. Skotové měli našlápnuto k separatismu podobně jako Katalánci. Pravicový nacionální populismus je na vzestupu v Anglii. Rusové dobývají znovu staré impérium, jsou tu volební úspěchy hindského nacionalismu v Indii a náznaky antagonistického šovinismu narůstají mezi Čínou a Japonskem. Kam se člověk podívá, tam anachronismus jen kvete.

Je to znepokojivé, protože nacionalismus je rozdělující fenomén, a je proto nebezpečný. Jde vlastně o nemoc, která potřebuje lék. Ano i ne, říká Clive Crook, který se přiznává, že ve skotském referendu o nezávislosti hlasoval pro, což z něj ještě nedělá spojence temnoty či tajného obdivovatele Putina nebo šampiona etnické čistoty.

Stejně jako demokracie potřebuje kousíček populismu, tak potřebuje uměřenou míru správného nacionalismu. Historické, kulturní a etnické svazky existují. Předstírat, že neexistují, je bláznivé - a snaha je potřít je totalitní projekt.

Přátelské vztahy mezi národy jsou norma, nikoli výjimka, a to navzdory trendu, který Rachman popisuje. Crook podpořil nezávislost Skotska, protože si dovedl představit, že mezi Skotskem a zbytkem Spojeného království mohou být stejně příjemné vztahy jako mezi vlasteneckými Američany a Kanaďany.

Americký nacionalismus existuje a je to dobře, ale stejně existuje ten kanadský. Každý kanadský sloupkař se prý už mnohokrát v životě vyjádřil k tomu, co to vlastně znamená být Kanaďanem. Nacionalismus má různé vůně a intenzity, každý zná rozdíl mezi občanským a etnickým nacionalismem.

Amerika vyznává občanský nacionalismus definovaný konstitučním designem. Etnický nacionalismus je definovaný kmenově, nábožensky a jazykově. Je tedy přirozeně exkluzivní, a tudíž náchylnější k perverzi, která vnímá sousedy jako rivaly či nepřátele.

Etnický nacionalismus je škodlivý, občanský nacionalismus je zcela v pořádku. Nacionalismus je škodlivý, pokud vidí cizince jako nepřátele, a platí to pro některé příklady, které Rachman uvádí. Toxický nacionalismus není však pro nacionalismus typický.

Inu, je to spíše téma na knihu či na esej. Možná by také oběma sloupkařům prospěla znalost toho, co psal na téma identity Václav Havel (parafrázuji): Identit má každý spoustu a mohou poklidně koexistovat v koncentrických kruzích anebo se mohou dostávat do konfliktů, což může pramenit z toho, že si je ona identita nejistá sama sebou; že je vlastně nezakořeněná, a proto pumpuje svaly.

A pak ale taky platí – jak říkal Švejk – „každej má bejt vodněkud“.