Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Literární soutěž

Literární soutěž 2007

Téma pro rok 2007: ČSSR v roce 2006.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt
Fotografie: Leták Literární soutěže 2007. • Autor: Respekt
Fotografie: Leták Literární soutěže 2007. • Autor: Respekt

Na podzim roku 2006 byla ve spolupráci se společností Člověk v tísni vyhlášena v rámci projektu Jeden svět na školách literární soutěž pro studenty středních škol na téma ČSSR V ROCE 2006.

Z celkem 135 soutěžních prací vybrala odborná porota složená z redaktorů týdeníku Respekt Marka Švehly a Ivana Lampera, a Karla Strachoty, ředitele projektu Jeden svět na školách čtyři vítězné práce:

1. Vratislav Maňák

Praha má nové obchodní centrum

2. Jan Geryk:

ČSSR v roce 2006 … aneb deník malého pionýra z roku 2006

3. Sára Foitová

ČSSR v roce 2006

3. Adéla Zicháčková

Jak by to u nás vypadalo, kdyby revoluce v roce 1989 dopadla jinak?

Výsledky soutěže byly vyhlášeny během slavnostního zahájení 9. ročníku filmového festivalu Jeden svět 2007, které se konalo v Lucerně 28. 2. 2007. Ceny předal šéfredaktor týdeníku Respekt Martin M. Šimečka.

Praha má nové obchodní centrum

Vratislav Maňák, Gymnázium Stříbro

Nečekaní hosté, filmové trháky, nakupování prvních vánočních dárků, nové zboží ze spřátelených republik … I tak mohl pro některé vypadat 30. říjen 2006, den slavnostního otevření obchodního domu Krystal. Praha na něj čekala tři roky.

V čele budovy modře svítí velký neonový šestiúhelník. Tísním se v davu na Národní třídě a se stovkami dalších občanů netrpělivě čekám na otevření nového obchodního domu Krystal, ode dneška největšího nákupního centra nejen v Československu, ale v celé střední Evropě. Chumlem se šíří fámy o nízkých zaváděcích cenách. Stejně jako ostatní, i já těmto polopravdám podléhám. Do čtvrté hodiny odpolední, doby zahájení provozu, zbývá několik minut. Kdesi u mých nohou se ozývá pláč děvčátka. Zřejmě se ztratilo. Pomoct mu sice znamená ztrátu výhodného místa, přesto se jej ujímá starší manželský pár.

A stužku přestřihne …

Osmipatrový „Krystal“ stojí na místě nevyhovujícího obchodního domu „Máj“ a majestátně ční nad okolními domy. Základy byly položeny na podzim 2003, do jara tohoto roku byla vlastní budova dostavena, do letošního září probíhaly vnitřní úpravy. Stavba byla dokončena s půlročním předstihem a to nejen díky poctivé práci našich dělníků, ale také za pomoci nových sovětských metod. A právě projektanti ze Sovětského svazu se vedle předních českých architektů Milana Krause a Jana Maršouna podíleli na plánech celé stavby. Společně konzultovali všechny dílčí stavební kroky a občanům tím zaručili rozlehlé nákupní prostory, kavárnu, restauraci i kino. Za vybudování OD si vedení stavby zasloužilo rovněž udělení pochvaly předsedou NV hlavního města Prahy.

Shluk lidí obhlíží hlavní vchod. Zatímco se u něj napíná rudá páska, všichni čekající se shodují, že Praha získala nový symbol, důkaz rozvoje, spokojenosti a pokroku… Lidé stále častěji pomrkávají po prosklených dveřích. Vzrušení v předních řadách mě přinutí bedlivěji pozorovat prostor za červenou stuhou.

Z nitra obchodního domu se v doprovodu ochranky vynořuje muž a dvě ženy. Při pozornějším pohledu mohou i lidé ze zadních řad rozpoznat známé tváře z Televizních novin. Ano, žena prezidenta SSSR, soudružka Lyudmila Putinová! Takové překvapení! Do Prahy přicestovala včera odpoledne jako doprovod svého muže na státnické návštěvě a dnes se účastní spolu s chodí prezidenta Štrougala slavnostního zahájení. To vskutku nikdo nečekal.

Obě dámy doprovází předseda pražského Národního výboru, soudruh Miroslav Baum. Ženy v davu polohlasem srovnávají jejich oblečení. Straní vlasti. Soudružce Evě Štrougalové, shodují se, padne kostýmek jako ulitý. V pořadí Putinová, Štrougalová, Baum se odvíjejí slova chvály, úcty k pracujícím, naděje v další spolupráci a utužování přátelských vztahů se Sovětským svazem. Potom se chopí nůžek a přestříhnou pásku na tři díly. V potlesku zanikne i cinkot skleniček se šampaňským. Po přípitku dámy s předsedou opět zmizí. Vchod do obchodního domu ale již zůstává otevřený. První jednotlivci vcházejí nejistě. Poté nastane tlačenice. Kdesi se ozývá pláč děvčátka.

Nové možnosti nakupování

Předpokládaného zastoupení v přízemí obchodního domu se dočkala Jednota. Prodejna voní novotou, nákupní košíky jsou ještě neohmatané, jistě ne na dlouho. Plakáty na prosklených stěnách dokáží překvapit. Jindy drahé a nedostatkové potraviny jsou nabízeny se slevou a v dostatečném množství. A pro změnu potraviny běžné najdeme v několika druzích od několika výrobců. Na své si přijde na příklad ten, kdo má chuť pít v Praze mléko ze žilinských mlékáren. Úloha reportéra mě však nutí pokračovat.

Eskalátorem se nechávám vyvézt do prvního patra. Takřka celé patří Státnímu podniku Nábytek Košice. Ten minulý rok rozšířil výrobu od nábytkových stěn a postelí až po pohovky a křesla. Vyvěšené cedule lákají nakupující k vyzkoušení si zboží, pod heslem „Lehněte si do naší postele“ upoutávají na manželské dvojlůžko „Naděžda“ z lehce omyvatelného a finančně nenáročného lamina,

výrobek českého designéra Bořka Trnky. Jen na okamžik vejdu do ohromných prostor prodejny. Lákavá kožená souprava „Marta“ je ale obsazena, a proto pokračuji o patro výš. Již teď ale vím – na československý trh vtrhla řada novinek.

Třetí patro patrem módy. Plné výkladní skříně podniku OP Prostějov dokazují, jaké obliby se tradiční česká móda těší u našich občanů. I nestárnoucí sportovní značka Botas se snaží zaujmout mladého zákazníka a nabízí mu nové teplákové soupravy nejen v tradiční modré a červené, ale i v lahvově zelené a kávově hnědé. Populární bílé proužky jako oživení jsou i v této kolekci samozřejmostí.

Gottwaldovské obuvnické závody pro změnu podlehly celosvětovým trendům a v duchu sovětského folklóru naplnily své regály zimními botami stylu „válenky“. Absence průměrných velikostí již po necelé hodině jen dokazuje, jaký zájem o ně projevily naše ženy. Ze škály velikostí zůstala pouze méně žádaná krajní čísla.

„Nové možnosti nakupování!“, hlásá tabule postavená před vchodem do obchodu TUZEX, nenápadně skrytého pod eskalátorem. Přesto jsou v této části patra fronty největší. Po několika minutách mačkání se konečně dostávám do prostor obchodu. Je nečekaně velký a sortimentem zaměřený především na šatstvo. Zastavím se u soudružky pokladní.

„Náš TUZEX je první prodejna v Československu, kde je možnost oficiálně směnit peníze za bony. Když nám vedoucí prodejny svěřil tuto ´výsadu´, spěchala jsem si hned peníze proměnit. Bohužel ale mohu také nakupovat teprve dnes, jako všichni ostatní,“ svěřuje se příjemná pokladní Veronika. Na mou otázku, jak tedy nakupování funguje, odpovídá opět s úsměvem: „Vedle vstupu do prodejny je okénko směnárny, kde kromě běžných směnných služeb můžete po předložení občanského průkazu směnit i určitou částku na bony určené speciálně pro tento obchod. Ale víc vám řekne soudruh vedoucí

…“

Podávám si ruku s přicházejícím pánem. Jeho příjemný hlas se téměř nehodí k poněkud hektickému zaměstnání vedoucího prodejny. Na druhou stranu bych byl rád obsloužen právě od něj. „Vše má zatraktivnit prodej a zvýšit tak nejen obrat, ale i počet zákazníků. Každý by přece měl mít možnost dovolit si tu kapku luxusu,“ vysvětluje a zároveň pomáhá namarkovat džínsy značky „Star“. Ty jsou na československém trhu horkou novinkou a jak mi soudruh vedoucí vysvětlil, očekává se, že budou hitem letošních Vánoc, především mezi mládeží. Odcházím spokojen, ale stále s prázdnou nákupní taškou.

Co oči ráčí

Čtvrté poschodí poschodím pro pány, hodilo by se pokračovat. Elektro Orava láká nízkými zaváděcími cenami a novými širokoúhlými televizory. Pro mužskou část návštěvníků se stávají fenoménem rovněž Rybářské potřeby Vodňany, svého druhu první obchod v celém městě. Nové udice, dovoz z Maďarska, sice nepatří mezi nejlevnější, jejich kvalitu však českoslovenští výrobci jen těžko překonávají. Reklamní leták informuje nakupující o „Zisku ocenění od Svazu československých rybářů“.

Železářství, auto- a cyklopotřeby, knihkupectví, papírnictví, kuchyňské potřeby (ráj pro naše ženy), sklo Moser, drogerii, klenoty, vonící obchod dárkového zboží, Orient, květinářství Helena, parfumérii, galanterii, největší hračkářství v České republice, pobočku Pražského kulturního střediska i cestovní kanceláře Čedok (aktuální nabídka zájezdu do polské Vratislavi na vánoční trhy) – to vše lze nalézt v dalších patrech Krystalu.

Před prodejnou Supraphon stojí hlouček dívek a pokukuje po nových kompaktních discích. „Co byste si odtud nejraději odnesly?“ ptám se. „Bartošce vyšla k novému cédéčku i singlovka, chtěla bych ji mámě koupit pod stromek,“ odpovídá jedno z děvčat, „ale nikde ji nevidím … asi budu muset šetřit na celou desku – a to jsem si chtěla koupit Muka…“ povzdechne si. Je dobře, že se letos oproti

uplynulým rokům v hudební nabídce opět výrazněji uplatňují tuzemští interpreti.

Tichá atmosféra, měkké červené koberce a tlumené osvětlení. Přesně takový dojem si odnesete z vestibulu nového kina „Hvězda“. „Ne, tam nesmíte,“ zadržuje mě křikem paní u kasy, „tam je slavnostní premiéra. Pouze pro zvané,“ dodá a pokračuje: „Sešlo se tam hodně smetánky, promítá se nová pohádka od Vorlíčka, prý tam sedí i Šafránková.“ Pouštím kliku. Ostatně, na filmové premiéry

máme v redakci jiné.

„Jak se vám líbí v novém kině?“ zpovídám pokladní. „Jo, jo, líbí. Není špatné … má tři sály, to je novinka … jenom mi přijde, že jsou malé … špatně se mi tam dýchá … no jestli chcete, tak jukněte do trojky, druhý sál je zamčený a já nemám klíče, ale potichu, hraje se tam velkofilm Bitva u Borodina … A to budu jako v novinách?“

Vcházím do sálu. Nepříliš měkká, rudá, polstrovaná sedadla obsadila většinou mládež. Romantický příběh odehrávající se na pozadí historické události, pro SSSR tak významné, dokáže i dnes přitáhnout do kina „mladou krev“. Výkon nepříliš známého sovětského režiséra Alexeje Šapovského stojí za zpozornění. Celý prostor vypadá spíše jako menší místnost, působí domáčtějším a přístupnějším dojmem, rovněž film, nejnovější výtvor sovětské kinematografie, zanechá v divákovi hlubší požitek. Výstavba kina vyšla na jednu čtvrtinu všech výdajů.

Povečeřme nad řekou

Chcete-li při večeři zažít neopakovatelnou atmosféru letu, zajděte si do restaurace Jenisej v nejvyšším patře obchodního centra Krystal. Za rozumné ceny si zde z palety chodů určitě vyberete. První, co návštěvník při vstupu do Jenisky (jak své pracoviště nazývají zdejší zaměstnanci) spatří, je ohromné panorama Prahy, Zlatá kaplička a líně tekoucí Vltava.

Osobně mohu vřele doporučit bramborové placičky se zelím a pstruhem, které, jak mi sdělila servírka, zde krátce po otevření pojedla i soudružka Štrougalová se soudružkou Putinovou. Fakt, že jedním ze zdejších kuchařů je rodilý Maďar, svědčí o tom, že na své si přijdou i milovníci

pikantnějších chodů.

Při odchodu, zcela spokojen s lahodným pokrmem, potkávám předsedu Bauma. Neodpustím si zastavit jej a i jemu položit několik otázek.

„Již nyní víme o rekordních sumách, které první pražský obchodní dům Krystal utržil,“ odpovídá na mou otázku o množství nakupujících. „Již několik obchodních zástupců mě jménem státních podniků rozlišného zaměření požádalo o možnost zřízení prodejny ve zdejším centru. Musel jsem je však zklamat, smlouvy tohoto rázu nejsou v mé kompetenci,“ podotýká s úsměvem, „na příslušném odboru NV hl. města Prahy jim ale jistě rádi poradí. Máme přeci ještě několik volných, zatím nevyužitých prodejních ploch. Občané se mohou těšit na další obchody a ještě větší sortiment. Již teď ale můžu čtenářům prozradit, že v dohledné době bude v sousedství Jeniseje otevřena i nová kavárna Samara.“

Na závěr soudruh Baum dodává: „Nová pražská dominanta není jen střediskem obchodu, ale rovněž přehlídkou upřímné a poctivé práce občanů Československé socialistické republiky. A za to všem soudruhům patří náš dík.“

Návštěvu Krystalu, předsedou Baumem neskromně a oprávněně nazvaného prvním obchodním domem Prahy, by si nikdo neměl nechat ujít. Ať jdete do kina, pro nový nábytek, nejnovější kabát nebo jen povečeřet, zamiřte do Krystalu. Příjemně stráveného odpoledne určitě nebude litovat. Vždyť se nabízí tolik možností!

ČSSR v roce 2006 … aneb deník malého pionýra z roku 2006

Jan Geryk, Masarykovo gymnázium, Příbor

Soudit z pohledu dnešní mládeže co by se stalo, kdyby pokračovala doba, ve které jsme nežili, je velice složité ba až sporné. A jelikož nejsem prognostik nebo hospodářský či politický odborník, rozhodl jsem se zpracovat toto téma humornou formou. Nechci ovšem nic zlehčovat a je mi jasné, že musíme být rádi za dobu jaká je. Protože nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř.

…aneb deník malého pionýra z roku 2006….

Leden– Milý deníčku. No, zima je až praští..tolik sněhu už jsem dlouho neviděl…a to už chodím do šesté třídy. Chodíme lyžovat a sáňkovat na kopec za školou. Soudružka učitelka nám taky říkala, že už jsme jediná socialistická země v Evropě, a že na to máme být hrdí. Já moc hrdý nejsem, jelikož už nemůžem jezdit tak často do Polska, protože tam byla před třema rokama nějaká revoluce či co. Ale trochu hrdý být musím..aspoň před soudružkou učitelkou, protože ta si na to potrpí.

Únor– Dostal jsem se na první místo ve sběru papíru. Dokonce jsem předstihl Pepka,a to jeho mamka pracuje na poště. Škoda že z pekárny se moc papíru nosit nedá. Taky přijela teta Iveta. Byla na Kubě a prý tam vůbec není zima. Dovezla nám nějaké ovoce a taťkovi doutník. Pak mě naštvalo, že jsme museli v sobotu do školy. Chystat průvod. A taky nástěnku k vítěznému únoru. Ještě, že budu jenom kreslit obrázky, protože psát o Gottwaldovi bych nezvládl. Tuhle výsadu má Pepek, protože prý je nejuvědomělejší žák. My mu říkáme žalobník, ale brácha mu říká estébák…ani nevím proč. Chtěl jsem se na sobotu hodit marod, ale nemohl jsem, protože tomu, kdo by nepřišel, se strhne polovina sběru. To jsem si nemohl dovolit, když jsem pořád první.

Březen– Se školou jsme se byli podívat do Mladé Boleslavi na exkurzi do Škodovky. Škoda, že mě tyhle technické vymoženosti moc neberou. Až budu velký, budu totiž hudební skladatel. Ale hlavní akce měsíce byla, když Jura přinesl CD od Rypadel. Michal říkal, že když to někdo uvidí, tak z toho budou problémy, protože Rypadla jsou prý zakázaná kapela. A tak jsme to vzali k Jurovi do sklepa.

Jura řekl malým klukům ať hlídají a my jsme poslouchali. Rypadla asi ví o hodně víc než my, protože o tom, že Fidel Castro smrdí jako opice nám soudružka učitelka ještě neříkala. Taky jsme měli ve škole poplach. Ocelárna zase vypustila nějaký smrad a my museli vyjít ven v rouškách. Aspoň jsme mohli jít domů. Doma jsme si vyrobili dýmovnice a hráli si na ocelárnu…Taky že jsme pak schytali, protože zdi byly úplně černé…Bylo by načase skončit s těžkým průmyslem, aspoň u nás doma.

Duben– Jednou ráno říkal brácha, že by s komunistama měl někdo zatočit. Prý že v roce 1989 se o to pokusili, ale že se jim to nepovedlo. Něco takového už nám pouštěli ve škole na videu. Byla to ostrá bitva. Až budu velký koupím si vodní dělo. Měl jsem narozeniny. V pionýru jsem dostal hobla a taky knížku o rybách. Zato doma jsem dostal počítačovou hru. Závody Škoda cup. Nevím co s tou škodovkou pořád všichni mají. Až budu velký, tak si totiž koupím Mercedesa. Už na to máme s Pepou plán. Sice už jsou i vyspělé technologie, ale pořád se stojí fronty. Dokonce v den svých narozenin jsem musel vystát jednu na Coca-Colu, coby typický symbol imperialismu, která má stále omezený prodej a dováží se jenom jednou za rok, coby typický symbol imperialismu.

Květen– Brácha mele nesmysly. Říkal, že prý jsme země s nejhorším životním prostředím na světě. Jak to může vědět. Nemá ani vysokou. Soudružka učitelka nám říkala,že se to prý lepší, a že se staví další jaderná elektrárna. Byl prvomájový průvod. Letos to bylo trochu slabší, protože je chřipková epidemie a všichni se doma potí. Ale třeba loni.. to bylo velkolepé! Ovšem jinak jenom starosti a starosti…Bráchu chytli esenbáci na nějaké demonstraci a asi půjde sedět. Jsme z toho na nic.

Červen– Je neobyčejně pěkně a už chodíme na bazén. Tam jsme Pepkovi schovali plavky a on je nemohl najít. Naneštěstí ho ale chytl strážník a Pepek byl až do večera na stanici, že vzbuzuje pohoršení. Asi od té doby se s náma nebaví. Ale musím se i učit, protože mi hrozí trojka z ruštiny.

Neumím psát azbukou. Jsem si měl radši vzít angličtinu. To bych si to ale pohoršil u soudružky učitelky, protože ta říká, že angličtina je pro zoufalce.Říkala sice imperialisty, ale to nevím co je. Kuba říkal, že to ví a já že jenom nedávám pozor v občanské nauce. Nakonec jsem měl jenom 4 dvojky a těším se na prázdniny….Jo a sběr jsem nevyhrál, protože Pepek kradl papíry na poště a poslední den jich kupu přinesl..Sakra!

Červenec– Jsou prázdniny. Jedeme hned první týden k moři do Bulharska. Ještě nikdy jsem u moře nebyl, ale Pepek už tam byl čtyřikrát. Bylo tam moc pěkně, doufám, že tam pojedem zas. Taky jedu na tábor s pionýrem. Když jsem byl malý, tak jsem všechny tábory probrečel, ale teď je to sranda. Akorát někdy hrajem trapné hry. Třeba hra na budování socialismu. Při té jsme se nadřeli jak koni a stejně jsme dostali jenom jednu čokoládu do družstva. Taky nevím proč jsem si bral na tábor mobil. Naši mi pořád volají, jestli jsem zdravý a já pak z toho mám ostudu. Asi ho někde rozbiju a řeknu, že mi ho odnesl Pepek, abych nešířil imperialistické vymoženosti.

Srpen– Tak brácha je na dva měsíce ve vězení. Všem je nám z toho na nic. Já mám střevní chřipku, ale jsem v pokoji sám. Jednou jsem se prořekl, že to je super, že mám pokoj pro sebe a hned mám za to zaracha. Byl jsem u Jury a říkal, že taky nemůže ven, protože mu mamka přišla na Rypadla. On prý by takové věci poslouchat neměl. Ale sama je chodí v noci do sklepa poslouchat. Jura říkal, že tady je všechno nespravedlivé a jak mu bude 18 odstěhuje se do Ameriky. Všude se zase vzpomínalo na srpen 1968, jak to tady sověti utli, když pár zoufalců chtělo demokracii. Pepek prohlašoval, že jeho děda sovětům pomáhal a tím pádem je hrdina. Taky se chodíme koupat na bazén a hrajem fotbal. No..v září to zase začne.

Září– Hned první den školy mě soudružka učitelka pochválila, protože taťka se hodně inicioval na poslední schůzi strany, a proto bych si ho měl vážit, protože v poslední době je nějak hodně protistranických živlů. Toho jsem si taky všiml, protože jak jsem šel ze školy tak jsem viděl chlapíka s megafonem jak tam cosi hlásá a pak ho vedli esenbáci pryč. Taky jsem týden spal u Michala, protože k nám přijela teta, strýc a dvě sestřenky a neměli je kde uložit. Byla to sranda u Michala. Každý večer jsme se tajně vytratili a šli jsme se toulat nočním městem. Pak se mi smáli, když jsem přišel do školy v nových kalhotách. Chtěl jsem machrovat, že byly koupené v tuzexu, ale až doma se zjistilo, že takové nosil taťka na ples.

V tuzexu byla totiž akce „Umělá vlákna mají budoucnost“. Po třech dnech jsem měl zapařeniny a vrátil jsem se k osvědčeným bavlňákům.

Říjen– Se školou jsme byli na exkurzi. Tentokrát v Dukovanech. Soudružka učitelka říkala, že v jádře je bohatství naší země. Moc se mi tam líbilo a už nechci být hudebním skladatelem, ale jaderným fyzikem. Vždyť ani neumím noty. Brácha se vrátil z vězení. Moc mu to tam neprospělo, protože začal kouřit a prohlašuje, že komunisti jsou svině. Taky mi říkal, že se spolčil s nějakými studenty, protože chtějí udělat revoluci jako v roce 1989. Chtěl jsem to říct mamce, ale uplatil mě lístkem do kina a novou počítačovou hrou. Tu jsem šel hned ukázat Jurovi a hráli jsme u něj až do večera.Naštvali mě v pionýru. Řekli mi, že v rámci nové soutěže budu muset nasbírat co nejvíc slupek od brambor. To by nebylo tak hrozné, ale každý si vylosoval něco lepšího. Papír, kaštany, listy, ale já brambory. A prý proto, že jsem přišel pozdě. Burani.

Listopad– V televizi se začaly objevovat zprávy o tom, že se bude opakovat revoluce z 89tého.

Všichni, kteří by znali nějakého člověka, který se na převratu podílí, tak ho mají nahlásit. Já vím o bráchovi, ale toho hlásit nebudu. Soudružka učitelka nám taky říkala, ať se máme na pozoru, že to není jen o roku 89, ale i o roku 1999, kdy se také studenti pokusili svrhnout režim Ale tehdy to nebylo tak horké. Bratr taky říkal, že mají podporu ze zahraničí, ale to beztak machroval. A co, mě to může být jedno co je za režim…i když nemůžem jezdit do Polska…Sakra!… A pak to přišlo. Přesně 17.11.2006 se na Václaváku shromáždilo několik desítek tisíc lidí a situace se opakovala. Tentokrát se šťastným koncem. Můžem jezdit do Polska… Brácha byl vidět v televizi a mamka říkala, že konečně na něj můžeme být hrdí. Zato taťka říkal, že mu nafláká, ale pak si dal říct. Taky jsme nemuseli týden do školy a já poprvé v životě s napětím sledoval večerní zprávy. A už nechci být jaderným fyzikem, ale politikem.

Prosinec-Situace je mírnější a my máme novou vládu. Prý nějakou prozatímní. Mamka říkala, že v ní jsou i herci…to mi přišlo divné, ale ode dneška chci být hercem v politice. Sníh napadl brzo a hráváme koulovačky. Jedni jsou komunisti, druzí demokrati. Já jsem demokrat a akorát Pepek je vždycky komunista. Taky jsem byl naposledy v pionýru. Říkal jsem si, že jsem vlastně takový poslední mohykán. I soudružka učitelka, která byla předsedkyní strany zmoudřela a řekla, že je optimistka. Pak přišly Vánoce. Dostal jsem novou bundu, discmana a běžky….No..tento rok byl opravdu zlomový a uvidím jaký bude ten příští, takže ahoj deníčku v roce 2007.

____

Tímto článkem jsem chtěl naznačit to, že i kdyby v roce 1989 sametová revoluce nevyhrála, tak by zvítězila jindy. Třeba o dva roky později, třeba v roce1999 nebo až v roce 2006. Prostě někdy, ale určitě.

ČSSR v roce 2006

Sára Foitová, Gymnázium Jana Nerudy, Praha 3

Vážení čtenáři časopisu Ages!

Přinášíme vám zcela jedinečnou reportáž z dosud (už po desetiletí) neprodyšně uzavřeného kousíčku země, běžně známého jako ČSSR ( Československá socialistická republika). Naše odvážná reportérka se do ČSSR vypravila a my vám teď předáváme její neuvěřitelné svědectví!

„Den první. Těžkosti začaly už před vlastní cestou – když můj tým zjistil, že stařičký československý radar Tamara dokáže odhalit i pro zbytek světa neviditelný letoun Lockheed F-117, dohodli jsme se, že nebudeme riskovat využití vyspělé techniky. S minimální výstrojí jsem se (už sama) podhrabala pod železnou oponou, jejíž původně poloabstraktní význam se zhmotnil do několikametrové ocelové zdi. Zbytek dne jsem kráčela neobydlenými pustinami, teď večer tábořím kousek před první lidskou osadou. Zítra se vydám zjistit, co se to tu děje!

Den druhý. Překvapení – lidé, se kterými jsem se tu setkala, vypadají už od pohledu uvolněně a spokojeně. Další překvapení – není to jen zdání! Oni opravdu spokojení jsou. A navíc ještě otevření, vstřícní, pohostinní…Prakticky hned všeho nechávají, jak jen se objeví host (třeba já – i když mě vůbec neznají…slyšíte, Britové?), berou do rukou nejbližší nástroje a v kteroukoli denní i noční hodinu se seskupují v improvizovanou kapelu. A hrají výborně živé a veselé SKA i uklidňující reggae…Neuvěřitelné! Tohle že je ta stará zašedlá socialistická země, jak se o ČSSR většinou mluví?

Den třetí. Na moji poslední otázku se mi záhy dostalo odpovědi – ne, není. ČSSR už dávno neznamená to , co do roku 1989 – tehdy se všechno změnilo. Teď je to ČeSKÁ a SlovenSKÁ SKÁčková Reggaepublika. A lidé odsud neodcházejí ne kvůli zákazu, ale protože nechtějí pryč z nekonečné svobody a pohody, která jediná tu vládne. Komu by se chtělo opustit zelený ostrůvek veselí a dobré hudby?

Den čtvrtý. Na vypůjčeném motocyklu objíždím celou reggaepubliku. Kolem se na mírných kopečcích vesele vlní tráva, u jednoduchých, čistých stavení si hrají roztomilé nahaté dětičky, ze zavěšených houpacích sítí mávají odpočívající dlouhovlasí zemědělci…Situace opravdu VELMI odlišná od obecných představ o dění v ČSSR.

Den pátý. Protože média zde neexistují a státní záležitosti nikoho nezajímají, stav politiky v reggaepublice mohu zjistit jen cestou přímo do centra: vydávám se proto na legendární Pražský hrad, známý ve světě zcela ojedinělou kombinací gotické stavby a věže viditelně z jiného století. Po křížovém výslechu všech zúčastněných si nakonec někdo vzpomněl, že před šestnácti lety tu měli posledního prezidenta, ten ale po rastamanském převratu vládl jen krátce; zhruba po roce byl sesazen, údajně kvůli přílišné korektnosti. K dalším prezidentským (ani jiným) volbám nikdy nedošlo – a bezvládí zemi zjevně nijak neuškodilo. Naopak – spokojenější a soběstačnější obyvatelstvo není nikde na světě…“

Po pěti dnech reportérka ukončila zasílání svých zpráv (možná si nějaký rastaman orestoval jejího poštovního holuba k večeři). Podle posledních informací si postavila na nádvoří Pražského hradu stan a natrvalo se v ČSSR usadila.

Written by S.F.

Translation by UnGirasol

Jak by to u nás vypadalo, kdyby revoluce v roce 1989 dopadla jinak?

Adéla Zicháčková, Klvaňovo gymnázium, Kyjov

Ještě než za sebou zabouchnu dveře, stihnu si přečíst vzkaz, který mi večer napsala máma.

 -„Stav se v konzumu,mají přivézt pomeranče.“

Nádhera. Nic mě netěší víc než trávit čas v frontách na jídlo, hygienické potřeby nebo třeba knihy.

Co nejtišeji jsem zavřela, nerada bych totiž vzbudila své rodiče a sestru, vstávají až o téměř celou hodinu později. Prošla jsem tmavou chodbou kolem ještě spících bytů a slezla po ošmajdaných schodech, než jsem konečně vypadla z našeho omšelého paneláku na světlo. Na světlo. To je silné slovo. Teprve se rozednívalo, začínal další šedý den. Ulice byly jako obvykle téměř prázdné, cestou mě minulo pouze několik podobných ranních ptáčat, zimomřivě zachumlaných do dlouhých tmavých kabátů.Také silnice byly dosud prázdné, jen sem tam projel okolo mě nějaký ten žigulík.

Zamyšleně jsem stoupala po úzkém chodníku kolem oprýskaných budov a obchodů s prázdnými vymlácenými výlohami. Z některých domů se staly pořádné barabizny, pokaždé, když jdu okolo, přidám do kroku, nechci, aby mi na hlavě přistála cihla.

Asi po sto metrech se na konci ulice vyloupla velká žlutá budova, zemědělská škola. Nikdy jsem se doopravdy netoužila po tom, stát se rolnicí, skákat v kravíně kolem velkých nalitých vemen, jezdit v traktoru anebo se v místním JéZéDéčku starat o smradlavá kvičící prasata.Ne. Já jsem chtěla malovat. Už jako dítě jsem neustále čmárala, kreslila stovky více či méně povedených postaviček, domečků nebo zvířat, když mi došel papír, jednoduše jsem malovala po zdi. Časem jsem se přirozeně zdokonalila, stěny mě přestaly lákat a já netoužila po ničem jiném, než svůj život zasvětit umění. No a místo toho se teď máchám v hnoji.

Škola mi nedělala žádné problémy, prolézala jsem s několika dvojkami. Mým oblíbeným předmětem byla překvapivě výtvarná výchova. Se soudruhem učitelem jsem vycházela skvěle, pravidelně chválil můj talent. V deváté třídě jsem se nemusela dlouho rozhodovat-chtěla jsem studovat grafickou školu.

Všechno vypadalo skvěle- svoji budoucnost jsem si malovala v růžových barvách, měla jsem plnou hlavu ideálů. Realita však byla krutá. Nepřijata kvůli nedostatku volných míst. Nikdy mi nikdo neřekl, že skutečné důvody jsou jiné a až z druhé ruky jsem se dozvěděla, že 1.C, učebna v druhém patře mé vysněné školy,je poloprázdná.

Zamyšleně jsem si v šatně zula boty a odložila kabát. Zemědělka byla tichá a ztemnělá, přišla jsem mezi prvními. Chytla jsem za kliku své třídy a otevřela. Uvnitř byla tma a kupodivu i příjemné teplo.

Pořádně jsem tehdy obrečela. Vzali mě jenom sem, zkysla jsem v téhle odporné díře. Nemám totiž dobrý kádrový posudek. Ani jeden z mých rodičů není ve straně, navíc byl otec klasifikován jako provokatér. Tehdy, v listopadu roku 1989 stál s mnoha dalšími na Václaváku, zvonil klíčema a vykřikoval nejrůznější protikomunistická hesla. Já osobně si na tehdejší bouře nepamatuji, v té době mi byl pouhý rok. Máma mi vykládala, že jsem seděla na hrnci, tleskala maličkými ručičkami a volala:

 -„Hanba, hanba!“

Chvíli to vypadalo, že revoluce bude úspěšná, na náměstí se od 17. shromažďovalo více a více lidí, už to vypadalo, že to komančové zabalí. 25. se, alespoň podle toho, co mi říkali rodiče, na letenské pláni sešlo přes půl milionu občanů.Klíčky zvonily umíráčky, zdálo se, že je totalitě konec. Strana se však tak lehce nedala. Obušky, vodní děla, gumové projektily. Když nic nezabíralo, dostali příslušníci Veřejné bezpečnosti a milicionáři pokyn vystřelit naslepo pár ostrých do davu. To by mělo zabrat.

Zabralo. Původně poklidná manifestace se změnila v krvavá jatka, demonstranti se rozutekli jako králíci. Kromě dvanácti, kteří zůstali ležet na dlažbě.

Ten den chytil režim nový dech. Začaly represe, druhá normalizace. Vůdci studentských hnutí byli pozatýkáni, stovky dalších zaplatily vyhozením ze studií či z práce. Včetně mého otce. Byl v předposledním semestru na medicíně, nakonec byl rád, že získal funkci bezvýznamného úředníčka v tomhle zapadlém maloměstě.

Také proto jsem se nikdy nemohla stát pionýrem. Jako malé dítě jsem nechápala, proč zrovna já nemůžu být Jiskra, zoufale jsem toužila po tehdy v mých očích nádherném červeném šátku a po večerech jsem kvůli němu tajně brečela. Mé spolužačky, krásné mladé pionýrky, naděje našeho socialistického státu, můj handicap vycítily a pěkně mi to dávaly znát. Od stupidního hihňání,

kdykoliv jsem promluvila, přes nadávky, které šeptem syčely ve frontě na oběd, až po nevybíravé šťouchance na holčičích záchodkách. Vždycky zbaběle útočily ve skupině, přestaly teprve tehdy, když jsem jejich nekorunovanou vůdkyni, na první pohled sladkou blondýnu, vždy oblečenou do nažehlených šatiček zTuzexu, jednou ranou srazila na podlahu v šatně a vyválela v blátě, které zvenku nanosily ostatní děti.Tehdy poznala, že chlubit se šátkem může být někdy dokonce nebezpečné.

Popadla jsem ten ohavný rudý kus hadru, který permanentně nosila kolem krku, a přitáhla uzel tak pevně, až lapala po dechu. Jedna z jejích slepičích kamarádek zavolala učitelku a teprve ona nás byla schopná odtrhnout.

Celý případ měl zajímavou dohru. Ona zmlácená a přiškrcená dívenka byla totiž dcerou místního stranického funkcionáře. Soudružka učitelka si zavolala mého otce do školy, zatímco mu ve svém kabinetě popisovala moji neuvěřitelnou brutalitu, já seděla v křesle na chodbě, kousala si nehty a děsila se okamžiku, kdy můj otec vyjde ven. V duchu jsem si vymalovala celou škálu trestů,řazených podle jejich tvrdosti. Zanedlouho se dveře otevřely, tatínek vyšel, chytil mě za ruku a beze slova vyvedl ze školy. Snažil se udržet si kamennou tvář, ale občas mu přece jenom zacukaly koutky.

Nechápala jsem to. Co mu na mém excesu mohlo připadat zábavného?

Teprve až venku jsem vše pochopila. Chlapácky mě poplácal po rameni a víc jsme se o mém incidentu nebavili. Povídali jsme si o dětských hrách, o jaru,které mělo brzy přijít, a o malování.

Maminka se ještě nějakou dobu obávala odplaty funkcionáře, když se však dlouho nic nedělo, usoudili jsme, že i on si myslí,že jeho dceruška je rozmazlený fracek, který potřebuje pár výchovných.

Ve škole se všechno změnilo k lepšímu. Dostala jsem sice důtku, to ano, nebylo to ale nic, s čím bych se obzvlášť trápila.

Důležitější bylo, že si ode mě Jiskry držely dostatečný odstup. Stačil jediný křivý pohled a klidily se z cesty. Byla jsem spokojená, cítila se jako hvězda a morální vítěz a už jsem se vůbec netoužila stát pionýrkou.

Rozsvítila jsem, v umělém osvětlení se třída jevila ještě prázdnější a syrovější. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tři řady odrbaných lavic a židliček, ušmudlaná tabule, čtyři téměř holé zdi. Naproti oken visí středně velká nástěnka, plná fádních sdělení, pouze čas od času se obměňuje.

Připomíná nám nejrůznější výročí, hrozí nesplněním pětiletky a pořád dokola nám vymývá hlavy články o údernících,kteří se aktivně podílí na budování našeho socialistického státu.

Nad poněkud nedůstojnou katedrou je hned vedle rudé vlajky umístěn portrét Vasila Mohority, někdejšího svazáckého funkcionáře, který to dotáhl až na prezidenta.

Jednou za dva týdny odsud vypadneme- naskládají nás na korbu náklaďáku a jedeme na praxi do JZD. Zde se většinu času pleteme pod nohy skutečným zemědělcům a vykonáváme ty nejpodřadnější možné práce. Nenávidím to tam. Ne že bych si fyzickou dřinu a všechno to obilí, ty krávy, prasata, slepice spolu s traktory a kombajny zas tak moc ošklivila, představovala jsem si svoji budoucnost

prostě jinak.

Pozorně se zadívám na své místo. Protože mě tahle škola nijak zvlášť nebaví, realizuji se ve vyučování tím, že kreslím po lavici. Přejedu rukou po drsné dřevěné desce, vzápětí vytáhnu šmirgl papír a začnu odstraňovat včerejší obraz. Temné gotické víly s velkýma tázavýma očima se za chvíli rozplynou v oblaku šedého prachu. Spokojeně jsem přetřela svoje místo mokrou houbou a posadila se na židličku.

Známí mi říkají, že moje kreslení je únikem z reality. Souhlasím s nimi, maluji výhradně fantaskní postavičky a abstraktní motivy. Socialistický realismus mi naprosto nic neříká. Jako spousta dnešních mladých utíkám před skutečností, pouze jsem si k tomu zvolila zdravý, a pokud nebudu malovat karikatury komunistických politiků, tak i legální prostředek. Vrcholní představitelé si naivně myslí, že izolací uchrání náš stát před drogami, to však zdaleka není pravda. Dnes už si kdekdo pěstuje na zahrádce konopí.V naší škole je obzvlášť rozšířené, není nic neobvyklého, že si učni ještě před začátkem vyučování stihnou zapukat. Také jsem trávu vyzkoušela, ale po pocitu naprosté bezstarostnosti a několika záchvatech nesmyslného smíchu, přišla otupělost a zoufalství, proto jsem se zařekla, že už nikdy hulit nebudu, a vrátila se ke kreslení.

Hodinové ručičky se už značně posunuly, do učebny přicházejí první spolužáci. Zdravím je, někteří mi odpoví, jiní jen ledabyle kývnou.

Nikdy jsem neměla moc přátel. Vždy jsem byla spíš introvert, nelákaly mě velké a hlučné party. Moje nejlepší kamarádka se jmenuje Lenka. Padly jsme si do oka hned v první třídě, sdílely jsme spolu jak radosti, tak strasti školních let, chodily do kina i na koupaliště, v neděli jsme pravidelně vyrážely do cukrárny na zmrzlinový pohár a vzájemně si dohazovaly kluky. Tomu je teď konec. Před rokem emigrovala do Rakouska. Píšeme a telefonujeme si, ale už to není, co to bývalo. Pravidelně mi posílá svoje fotky, je z ní teď krásná mladá dáma, která se obléká v těch nejlepších vídeňských obchodech.

Dvakrát mi dokonce poslala balíček. V prvním byly džíny, pravé modré džíny. Nemohla jsem uvěřit svým očím, takové se nedají sehnat ani v Tuzexu. Byla jsem bez sebe radostí.

Druhý balíček mi ovšem přišel otevřený a vybraný. Po téhle nemilé zkušenosti, mi Lenka slíbila, že mi příště doveze něco osobně. Jak ráda bych ji znovu viděla! Ale ona pořád jenom slibuje. Zrovna předevčírem mi volala.

 -„ Já tě vysvobodím uvidíš. Tady v Rakousku budeš moct vystudovat, německy přece umíš.Určitě budeš moct vycestovat a pokud ne, schováme tě do kufru a převezeme přes hranice“, smála se.

Ráda jejím příslibům naslouchám, ležím pak na válendě s očima doširoka otevřenýma a sním o tom, jaké by to bylo TAM. Bohužel jim nevěřím.

 -„ Dej mi svůj e-mail, pošlu ti nějaké fotky“, žádala mě minule.

 -„Í-co?“, ptala jsem se nechápavě.

Je mi to trapné. Tak nějak mlhavě tuším, že technologie neustále pádí kupředu, ale pro běžného občana jsou prakticky nedostupné. Všechny ty počítače, mobilní telefony a digitální fotoaparáty jsou čas od času k dostání v tuzexu, stojí ale tolik, že si je téměř nikdo nemůže povolit. Kdo má užitečné kontakty, může si mnohem levněji opatřit použitou elektroniku ze zahraničí. Ani s internetem to není snadné, právě proto je pro mě e-mail vyloženě cizí slovo. Kdo si chce zařídit připojení, musí požádat o povolení. A to ne každý dostane.

Celkově máme o okolním světě zoufale málo informací. Jsme jako květiny ve skleníku, nevíme prakticky o ničem, co se děje venku. Sice se nám podařilo naladit Svobodnou Evropu, straníci však neúnavně ruší signál, takže občas se z rádia ozývá pouze chrčení.

Zvoní. Znuděně vyhodím na stůl učebnici a sešit, první hodinu máme občanskou výchovu, značně modifikovanou pro potřeby zdejších učňů. O vteřinu později se do třídy přiřítí David, můj lehce nedochvilný soused, a lapne si na své místo vedle mě.

 -„ Dobré ráno,“pokynula jsem mu.

 -„ Ahoj,“odpověděl mi s úsměvem.

Na učitelku si ovšem musíme počkat déle. Za deset minut konečně dorazila, ospalýma očima zamžourala po učebně a pak zapsala do třídnice.

Naše učitelka občanské výchovy je dokonalá troska, stará panna, která už před lety propadla alkoholu. Snad se někdy dávno dívala na svět přes rudé brýle marx-leninismu,dnes už ale jde na jejím znuděném obličeji poznat, že tisíckrát omletým frázím, které papouškuje, vůbec nevěří. Pošoupne si padající kostěné brýle zpět na nos a začne přednášet. Zívnu a ležérně se natáhnu na lavici.

Výdobytky moderní techniky k nám přivážejí hlavně zahraniční turisté, kteří s velkým potěšením zvěčňují naše zchátralé památky. Do našeho skanzenu jezdí především chudší levicoví intelektuálové a milovníci perverzní turistiky, kteří nemají dost prostředků pro cestu na Kubu nebo do Číny.Ostrov „svobody“ nás však hravě strčí do kapsy. Kubánský rum, Karibik a barbudos prostě táhnou víc než

pivo, Pražský hrad nebo Husák.

My, na rozdíl od ostatních, příliš možností, kam zajet na dovolenou nemáme. Před rokem 89 jsme mohli vyjet alespoň do Jugoslávie nebo na Rujanu, nyní však, jak soudruzi s oblibou říkají, tyto, dříve spřátelené státy obsadil kapitalistický nepřítel, který spolu s americkými agenty utlačuje a týrá tamní lid. Ha. Z Evropy zbývá jedině Bělorusko a nejsem si jistá, jestli bych se zrovna tam chtěla podívat.

Moc dobře si pamatuji, jak zvláštně se na mě moji rodiče dívali, když jsem se předloni, když jsme se rozmýšleli, jestli letošní dovolenou strávíme v Krkonoších nebo v Tatrách, naivně navrhla:

 -„ A nemohli bychom letos jet k moři?“

Některé věci se prostě nedají změnit.

Další hodina se vznešeně jmenuje technika zemědělské výroby. Už čtvrtou hodinu probíráme pesticidy,na celém světě není nic záživnějšího. Učí nás postarší tlouštík, který si z bůhvíjakého důvodu myslí,že oplývá obrovským šarmem a přitažlivostí. Několikrát jsem se po stopě jeho nesporného charisma pokoušela vydat, dosud se mi však nepodařilo objevit jeho skrýš. Našla jsem pouze pach cibule a mužského potu.

S hlubokým povzdechem zalovím v pouzdře a vytáhnu odtud modrou pastelku a ořezávátko. Ostrouhám ji pod lavicí,s obrovským zaujetím sleduji trajektorii okružků padajících na zem. Začínám kreslit po dřevěné desce, za chvíli se změní v rozbouřené moře. Když jsem se svým dílem hotova, nahlédnu přes rameno Davidovi. Překvapeně nadzvednu obočí. Jeho čtverečkovaný papír pokrývají shluky drobných křížků a koleček.

 -„ Hraješ piškvorky sám se sebou?“, zeptám se.

 -„Hm,“ přikývne,“má to jednu výhodu. Nikdy neprohraju,“zazubí se.

David je moje spřízněná duše v tomhle blázinci. Má podobný osud jako já, původně chtěl jít na gymnázium a odtud někam dál, ale stejně jako já skončil tady.

 -„ Dej to sem,“ řeknu mu a zbytek hodiny strávíme společným hraním piškvorek a lodí.

Další dvě hodiny spolkne povinná tělovýchova. My dívky se navlečeme do ponižujících bílých nátělníků a extrémně nepohodlných modrých trenýrek, které se příšerně zařezávají mezi půlky.

Pravidla jsou neúprosná, ačkoliv teď na podzim bývá ve školní hale taková zima, že nám stoupá pára od úst, nemůžeme si vzít nic jiného. Ještě horší je to v létě, kdy musíme běhat na stadionu pořád dokola jak blbečci anebo hrát vybíjenou na školním dvoře, kde na nás nevybíravě pokřikují zedníci z vedlejší stavby.

Následující dvě hodiny opět demonstrativně prozívám. O půl druhé, po skončení poslední hodiny, teorie chovu domácích zvířat, si naházím si naházím věci do tašky a s neskrývanou radostí opouštím školní budovu.

Když už jsem se oblečená a přezutá chystala nadobro odejít, ozval se za mnou známý hlas.

 -„ Počkej, půjdeš si někam sednout?“

Zastavím se a počkám, až mě David doběhne.

 -„ Spíš stoupnout. Do fronty na pomeranče,“ odpovím mu kysele.

 -„ Tak si pospěš, ať nečekáš moc dlouho. Můžu se přidat? Pomeranč už jsem neměl ani nepamatuju.“

 -„ Jasně, aspoň nám to rychleji uteče.“

Po cestě do Konzumu se stavím ještě pro noviny, vždycky je lepší mít něco na čtení. U obchodu jsme za pět minut, zde na nás však čeká nepříjemné překvapení. Z Konzumu se táhne dlouhý had dychtivých nakupujících až téměř na roh další ulice. Očima přelétnu čekající, jsou zde hlavně babičky, které se svými síťovými a pojízdnými taškami čekají na přísun čerstvého vitamínu C.

 -„ No jo, důchodci. Ti na to mají čas.“, komentuje situaci David.

Já také nespěchám. Sice mě nijak netěší, stát na ulici v mrazu, ale jinak nemám co na práci. Učit se nemusím, navzdory mému okázale ignorantskému přístupu mám velmi dobré známky.

 -„Chceš říct vtip?“, nabízí se můj spolučekatel.

 -„ Tak jo,“ odpovídám mu s úsměvem.

 -„ Hnusák zemře a přijde do nebe…“

Víc říct nestačí. Důrazně mu dloubnu loktem do žeber.

 -„ Zbláznil ses? Nevidíš kdo stojí tamhle? Stará Nováková, její syn je estébák a ona mu vydatně pomáhá. Ta kdyby tě slyšela… Takhle by sis vysloužil leda tak zlatou mříž.“

Ještě chvíli zaraženě mlčíme, pak vytáhnu z batohu Rudé právo, největší, nejlepší a v současné době jediný povolený deník u nás. Fronta se posouvá pomalu, vypadá to, že si počkáme ještě pěkně dlouho.

Rudé právo je propagandistický plátek, který pořád dokola píše o údajných úspěších našeho průmyslu, přátelství s pochybnými režimy a prohnilosti zahnívajícího kapitalismu. Očima rychle přelétnu titulky. Redaktoři deníku se s oblibou škodolibě baví neúspěchem Američanů v Iráku, na zadní straně se pravidelně objevují karikatury George Bushe. Většinou má ďábelské rohy nebo hitlerovský knírek.

Očima zavadím o dlouhý článek na třetí straně. HUGO CHÁVEZ ZNOVU ZVOLEN PREZIDENTEM VENEZUELY,hlásá velký titulek. Brzy si ho všimne také David.

 -„ Tak to nám určitě bude dál posílat zlevněnou ropu.“

Bolívie společně s Venezuelou patří k našim nejnovějším kamarádům. A že jich moc není. Nedávno do našeho podařeného klubu vstoupila ještě Nikaragua, dál máme přátelské vztahy ještě s Kubou, několika zaostalými africkými zeměmi, Běloruskem a částečně i Ruskem, které se nerado vzdává svého někdejšího impéria. Povedený spolek.

V Evropě jsme na chvostu, z přerušovaného vysílání Svobodné Evropy jsem se dozvěděla, že nás předběhlo dokonce i Rumunsko a Bulharsko, tyto státy mají být brzy přijaty do Evropské unie. Zároveň nám nebezpečně šlape na paty Moldávie spolu s Albánií.

Zaznamenám ještě článek, jehož autor doufá v brzké uzdravení Fidela Castra, pod dvěma sloupečky drobného písma se tísní asi desítka přání nejrůznějších pracovních kolektivů.

Stránku s domácí politikou nechám bez povšimnutí, časem jsem totiž zjistila, že její sledování nemá smysl.

Zdá se mi, jako bychom se nehnuli z místa, začíná mi být pěkná zima. Poslední dobou jsou fronty čím dál tím častější. Dokud ještě existoval Sovětský Svaz, dařilo se nám relativně dobře, ale poté, co se impérium rozpadlo, přišla krize, ze které se nám dosud nepodařilo vybabrat. Zatímco se ostatní totalitní režimy hroutily jako domečky z karet, my jsme bojovali o každý kousek žvance, který byl k dostání v našich ubohých obchodech. Žili jsme a pořád ještě žijeme v totálním nedostatku,a proto tady nikdo na demokratickou revoluci ani nepomyslí.

Ve čtyři to prokřehlý David zabalil.

 -„ Už budu muset jít. Uvidíme se zítra ve škole. Měj se.“

 -„Ahoj,“odpověděla jsem mu.

V pět hodin, když už mě od vysněných dveří Konzumu dělilo pouze šest čekajících, vyšla ven prodavačka a vyvěsila na kliku velkou ceduli: POMERANČE NEJSOU. Fronta se s hlasitým nespokojeným mručením rozešla.

Také já jdu.Prostě jsem měla smůlu, to se stává. Svižná chůze mě trochu zahřeje, přesto se těším, až si doma uvařím horký čaj. Venku je už skoro tma, vracím se domů tou samou cestou, kterou jsem ráno odcházela.

Za chvíli už vytahuji klíče u vchodu do paneláku. Snažím se ve tmě najít ten správný, zkřehlými prsty však těžký svazek klíčů neudržím, s řinčením spadne na studenou dlažbu. Raději zazvoním. Zvonky fungují naštěstí docela spolehlivě, proto se po chvilce ozve bzučák, který mi odemyká vchodové dveře.

Vešla jsem dovnitř a chtěla rozsvítit, k mému nemilému překvapení jsem však zjistila, že přes den někdo stačil rozbít žárovku v přízemí. Překonávám jej tedy potmě, teď večer vypadá přímo strašidelně. Vrážím do postavy, kterou jsem v tmavé chodbě vůbec neviděla. Poznávám v ní Nováka, našeho souseda a estébáka, jehož matku jsem dnes odpoledne viděla ve frontě. Zamumlám omluvu a raději uháním pryč. Mám totiž pocit, že se na mě poslední dobou nějak divně dívá.

Stejně jako ráno, včera a předevčírem zdolávám špinavé zaprášené schody, za pár minut už, tentokrát úspěšně, odemykám dveře od bytu.

Zouvám se a odkládám kabát, doma je opravdu příjemné teplo. Projdu úzkou předsíní přímo do kuchyně. Za stolem sedí rodiče a podobně jako každý večer si dopřávají hrníček kávy.

 -„ Nazdar,“pozdravím.

 -„ Ahoj,“ odpovídají mi sborově.

Postavím vodu na čaj a sednu si k nim.

 -„Máš pomeranče?“, ptá se mě máma.

 -„ Vidíš nějaké? Přišla jsem pozdě, nevyšlo na mě.“

 -„ Snad příště,“ pokrčí rameny.

 -„ Jak bylo ve škole?“, pro změnu vyzvídá táta.

Zašklebím se a mávnu rukou.

 -„ Jako vždy.“

Zúčastněně pokývá hlavou.

 -„ Pojedeš v neděli do kostela?“, chtěla by vědět máma.

 -„ Ráda bych, ale nevím, jestli stihnu autobus.“

Jezdím totiž pravidelně na mši do malé vesnické kaple v asi patnáct kilometrů vzdálené obci, kde žije moje babička. U nás se bojím chodit, je to tu samý fízl, Novák a jemu podobní. Kostel už vlastně ani jako modlitebna neslouží, před nějakou dobu byl přebudován na velkolepé agitační centrum. Na jeho věži se místo tradičního kříže tyčí rudá pěticípá hvězda. Dovnitř jsem se od té doby raději podívat nebyla, na nějaký srp místo oltáře opravdu nejsem Zvědavá.

Voda vře, vytáhnu z krabičky sáček mátového čaje a zaliji ho horkou kapalinou. Prohlížím si přitom své rodiče. Mlčky sedí nad šálkem kávy a dívají se kamsi neurčitě do země. Otec můj pohled zachytí a odpoví mi úsměvem. I přes něj však jdou v jeho obličeji rozeznat nepřirozené vrásky, způsobené permanentním strachem a nejistotou. V očích má podobně jako matka vepsánu těžce definovatelnou beznaděj, je to pohled člověka, který strávil celý život v totalitě a jen těžko sbírá síly, aby mohl pokračovat dál.

S hrnkem, ze kterého se kouřilo, jsem si sedla zpět ke stolu. Jsem mladá, chtěla bych létat, poznávat svět, žít svobodně, naplňovat své ideály. Přistřihli mi však křídla. Jsem pouhou loutkou v rukou svých věznitelů.

Najednou ucítím, jak mě něco, nebo spíš někdo uštědřil pořádný kousanec do kolene.

 -„Jau,“ chytnu se za něj a nahlédnu pod stůl. Uvidím dvě jiskřící zelené oči a rozesmátou pusu plnou drobných zoubků. Natáhnu ruce a chytím vzpouzející se stvoření.

 -„ Polez ven, Klárko!“

Vytáhnu svoji malou sestřičku na světlo.

 -„ Co jsi tam dole dělala?“

 -„ To je můj domeček.“

Pustím ji a ona opět bleskurychle zajede pod stůl.

Je jí zrovna pět let, svět jí připadá nádherný, přívětivý a nekomplikovaný a já doufám, že alespoň ona si bude moct naplánovat svůj život tak, jak si sama přeje.

Texty nebyly redakcí upravovány.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].