Upírka ze sídliště a jiné zločiny

Neviděl jsem DeNira ani Mirka Topolánka. Neviděl jsem Bathory a žíly mi to netrhá. Už jen proto, že jsem si o ní včera chvíli povídal dneska na baru na kafi se skotským novinářem Ianem ze zahraniční redakce Českého rozhlasu, který z projekce pro novináře uprchl po dvaceti minutách. Nadšený nebyl.

Skončil nabitý festivalový víkend a já jsem ho strávil co možná nejvíce v kině. Pokud vás zajímají společenské drby, můžete přestat číst. Tenhle zápisek bude totiž hlavně o filmech.

Ať vejde ten pravý

Zvládl jsem jich o víkendu devět a zatím jsem měl štěstí na filmy minimálně slušné, některé dokonce výjimečné. Takový byl bez jakýchkoli debat první film, který jsem tu viděl. Kdyby snímek švédského režiséra Tomase AndersonaAť vejde ten pravý kvalitou už nic nepřekonalo, vůbec bych se nedivil. Netvrdím, že námět je bezezbytku originální, ale sám za sebe musím říct, že jsem ještě neviděl film o první nevinné dětské lásce, který by byl lemovaný potoky krve a utrženými končetinami.

Vypráví příběh rachitického, skoro až albínsky blonďatého Oskara, šikanovaného na základní škole kamarády, který se zakouká do nové tajemné sousedky, pobledlé černovlasé dívky Eli. Ta se venku pohybuje zásadně až po setmění a v mrazivé švédské zimě chodí podezřele nalehko. Oběma hrdinům je dvanáct let, jen Eli déle, než je běžné.

Poklidné městečko začnou děsit tajemné vraždy. Oskarovi pomalu dochází pravda. Eli je upírka a má čas od času hlad. Zápletka filmu je poetická i brutální, režisérův styl je vyzrálý a invenční. Práva na remake snímku, natočený podle švédského knižního bestselleru, už koupili Američané a dá se předpokládat, že z něj jako upíři vysají veškeré kouzlo.

Láska a jiné zločiny

Srbskou tragikomedii Láska a jiné zločiny jsem ze začátku těžko vydýchával. Možná jsem se z prostředí asepticky čistého švédského sídliště těžko přeorientovával na špínu bělehradských betonových zákoutí.

Ale postupně jsem se vcítil do příběhu asi pětatřicetileté Anici, která chce odejít od manžela za hranice a v den její naplánované emigrace jí vyzná lásku jeden z nejbližších pohůnků jejího gangsterského partnera.

Typicky balkánskou melancholii prohlubuje latinskoamerický evergreen Besame mucho, který se v různých verzích prolíná filmem a který se mi do hlavy nastěhoval na celou sobotu.

Poslední eskorta

Tu jsem zahájil sázkou na prověřenou jistotu. V příběhu Hala Ashbyho z roku 1973 nazvaného Poslední eskorta exceluje Jack Nicholson jako jeden ze dvou mariňáků převážejících přes celé Státy mladého vězně odsouzeného za krádež 40 dolarů na osm let do vězení.

Protřelí a cyničtí vojenští mazáci se rozhodnou nezkušenému mladíčkovi co nejvíce zpříjemnit poslední týden na svobodě. Vtipná road movie s lehce podvratným podtextem, která na rozdíl od předchozího Ashbyho filmu Harold a Maude neprávem upadla do zapomnění.

Ukrutně šťastni

Nové sedačky ve Velkém sále jsem si poprvé vyzkoušel na promítání dánského soutěžního snímku Ukrutně šťastni. Dívat se na filmy v tomhle kině pro víc než tisíc diváků je stále zážitek, který je v mnohém výjimečný.

Probíhají tu ty nejvášnivější hádky o sedadla, o něž se přou opozdilí majitelé lístků s baťůžkáři, které ochranka pouští do sálu v okamžiku oficiálního začátku filmu. A delegace si tu vyslouží vždy takový aplaus, který se přijetí v jiných sálech nevyrovná.

Tleská se znělkám, kultovnímu uvaděči, který léta sklápí před projekcemi mikrofon, každému pokusu o vtip ze strany moderátorů. Až mě ta rozjuchaná euforie trochu nutí držet se při projevování kolektivních emocí stranou. Asi stárnu.

Detektivku o samotářském detektivovi, který je za nějaký svůj zpočátku nespecifikovaný přečin převelen do jutského zapadákova a zjišťuje, že místní vesničané mají velmi specifická pravidla sousedského soužití, koupila v den promítání na festivalu do české distribuce společnost Cinemart.

Ta má pro režiséra Henrika Rubena Genze slabost – uvedla do kin i jeho předchozí film Číňan. Ukrutně šťastní není film špatný – jeho modelové westernové schéma o cizinci v nepřátelském prostředí je prodchnuté černým humorem, příběh ale trpí překombinovaností a šustí scenáristickou svévolí.

Moskva, Belgie

V kinech bych raději viděl úžasný belgický film Moskva, Belgie, který se po švédské upírské adolescentní fantazii stal mým druhým osobním favoritem. Vlastně úplně obyčejná romantická komedie o sympatické, zahořklé čtyřicátnici, která se ocitla na životní křižovatce, získala dvě ceny v sekci Týden kritiků na festivalu v Cannes.

I francouzští intelektuálští morousi se nechali strhnout odzbrojujícím vyprávěním o pošťačce Matty, jejíž manžel chytá druhou mízu u mladičké milenky, a ona získává znovu chuť do života aférou s vikingsky vyhlížejícím, o deset let mladším kamioňákem.

Neuvěřitelně zábavný scénář, postavy jako ze života, skvěle vystižené citové zmatky ženy kolem čtyřicítky – co s tím dělat tajnosti, Alice Nellis by se mohla od belgického debutanta Christopha van Rompaeyho leccos přiučit.

Nedělní program byl pro mě ve znamení Cannes. Tři ze čtyř filmů, které jsem shlédl, si z tohoto festivalu odvezly nějakou z cen. Naivní plán vstát na devátou na cenami ověnčenou brazilskou Elitní jednotku vzal za své. Ve Varech, kde poslední projekce končí kolem druhé hodiny ranní, se zkrátka brzo spát nechodí a každá ranní hodinka spánku navíc se počítá.

Tři opice

Cenu z Cannes za režii si odnesl turecký režisér Nuri Bilge Ceylan za film Tři opice. Asi zaslouženě – při sledování mě napadlo, že by se Ceylan mohl živit tvůrčími kurzy o tom, jak natočit zaručeně úspěšný artový film, při kterém budou kritici blahem slintat. Ve filmu je všechno, co dnes ve filmovém umění letí.

Výtvarně a kompozičně vynalézavá statická kamera, používání pouze přirozeného světla, díky čemuž je například mizanscéna v pokoji s velkým oknem, do něhož zvenku svítí ostré světlo, zahalena do šera tak, že jsou z postav vidět skoro jen siluety, perfektní práce se zvukem, který při absenci hudby dotváří dramatickou atmosféru, dlouhé detaily na tváře ztrápených hrdinů.

Technicky je to brilantní, jen mi Ceylanova metoda točení filmů už zavání samoúčelnou onanistickou manýrou. A tragický příběh milostného trojúhelníku mezi politikem, jeho řidičem a řidičovou manželkou mě do děje – hlavně kvůli nejasným motivacím chování ústředních postav - nevtáhl.

Gomorra

Současným módním trendem kvazidokumentárního sociálního realismu je zase ovlivněna italská Gomorra, anoncovaná jako nejlepší film o italské mafii, který kdy byl natočen. Nečekejte ovšem Kmotra nebo Chobotnici, je to fragmentární sonda do prostředí zločineckého neapolského předměstí ve stylu bratří Dardennů.

Působivý a syrový ten film o zákonech uvnitř největší evropské drogové organizace opravdu je, vyžaduje ale diváckou trpělivost a ochotu přenést se přes záměrnou formální odtažitost tvůrců.

Slepé lásky

Proto mě emociálně mnohem víc zasáhl slovenský filmový zázrak – netradiční dokument Juraje LehotskéhoSlepé lásky. Vypráví čtyři příběhy slepých nebo poloslepých hrdinů, své postavy ale režisér nutí podle připraveného scénáře často přehrávat znovu situace, které se jim staly ve skutečném životě. Takže to ve výsledku vypadá v podstatě jako hraný film s neherci. Je to hravé, je to poetické, chvílemi vtipné, chvílemi dojemné.

Bojovnice

A večer jsem si nemohl nechat ujít dánskou Bojovnici. Film Natashy Arthyové, která před pár lety ve Varech bodovala s komedií Starý, nový, půjčený a modrý, je svěžím mixem kung-fu filmu, příběhu dospívání a rodinného dramatu o střetu kultur ve stylu Fatiha Akina.

Je to příběh šestnáctileté dcery tureckých imigrantů Aichy, která hledá své místo ve světě mezi muslimskými tradicemi a bezstarostným západním hédonismem. Své vášně pro kung-fu se ale nedokáže vzdát ani přes přísný zákaz svého milujícího, ale přísného otce.

Snímek uvedla před publikem charismatická představitelka hlavní hrdinky Semra Turanová. Na pódiu nejistě škobrtala v lodičkách s vysokým podpatkem. Sama po otázce z publika přiznala, že se v nich necítí dobře, herečkou být neplánuje a cítí se být stále spíše sportovkyní.

Bojovým uměním se totiž věnuje závodně od svých osmi let. Díky její fyzické kondici s ní prý nejznámější světový choreograf bojových scén Xian Gao, který stojí za úspěchem Tygra a Draka, neměl při zavěšování na drátky větší problémy.

Večer mám pozvánku na večírek sekce Dny kritiků Variety, do níž byla zařazena i Bojovnice. Pokud se tam půjdu podívat, budu se – při vědomí svého umění způsobovat kudy chodím komunikační trapasy - držet od sympatické Semry raději dál. Dostat chodidlem mezi oči, to by mi tady na festivalu scházelo.