Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Agenda

Liberálové: Vezměme ČNB monopol

Centrální banky mají ve vyspělých státech poměrně stabilní pozici. Někteří ekonomové přesto volají po prvcích takzvaného free bankingu.

  • Autor: ČTK
• Autor: ČTK

Centrální banky mají ve vyspělých zemích celou řadu úkolů. Řídí například peněžní oběh, platební styk, zúčtování mezi bankami, pečují o cenovou stabilitu a vydávají bankovky a mince. A právě monopol na emisi hotovostních peněz je trnem v oku liberálním ekonomům.

Mezi ekonomickými teoriemi najdeme školu svobodného bankovnictví (free-banking). Argumentují ve prospěch demonopolizace emise peněz. Tvrdí, že konkurence v této oblasti je stejně prospěšná jako kdekoliv jinde,“ prozradil Respektu.cz Josef Šíma z Liberálního institutu.

Podle Šímy byl emisní monopol v minulosti často zneužíván. „Pomocí inflace, kterou způsobila nadměrná emise peněz, panovníci uvalovali na lid daň, o které nebylo hlasováno,“ tvrdí. Zneužívání monopolu emise peněz je nyní menší, než tomu bylo v minulosti (především díky získání větší autonomie řady centrálních bank). Přesto by podle Šímy neměla mít privilegium emise hotovosti pouze jedna banka ve státě.

Analogií je případ, kdy padělatelé peněz do oběhu dostávají bankovky a je to považováno za jeden z nejtěžších zločinů. Na druhé straně, když to provádí státní instituce, tak je to považováno za ctihodnou politiku.“

Analytik Aleš Michl z Raiffeisenbank považuje hotovostní monopol za přeceňovaný. „V bezhotovostní emisi centrální banka monopol nemá a podíl bezhotovostního platebního styku narůstá.“ Centrální banky nemohou ovlivňovat množství bezhotovostního styku, protože komerční banky přitom využívají pouze vzájemných účetních zápisů. Když si tedy někdo vezme úvěr, a nebude ho chtít hotově, banka mu peníze připíše na účet a tím se zvýší objem peněz v ekonomice.

Skutečností je, že v žádném státě nemají soukromé banky možnost vydávat vlastní „měnu“. Přesto se monopol centrálních bank postupně oslabuje. „Díky moderním technologiím už lidé nejsou uzavření v národních státech a jejich měnových systémech,“ upozorňuje Šíma na možnost snadnějšího devizového styku. „Někteří osvícení centrální bankéři navíc pro země trpící chronickou inflací, jako jsou latinskoamerické země, požadují zrušení ustanovení o zákonném platidle.“ Lidé by si tak mohli vybrat, měnou které země by platili.

Porušuje ČNB zákon?

Některé centrální banky čelí kritice za svou politiku cílování inflace (ne všechny ale využívají tento nástroj). Například Česká národní banka se snaží udržet inflaci okolo tří procent, od roku 2010 to mají být dvě procenta. V zákoně o ČNB je nicméně uvedeno, že má banka pečovat o cenovou stabilitu.

Centrální banka tvrdí, že pozitivní inflace je cenovou stabilitou. Kdybychom se ale posunuli o pár generací zpět a kdyby přišel někdo s tím, že se bude cílovat inflaci, tak by to bylo ekvivalentem toho, že chce někdo cílovat úroveň loupení. V té době byla jakákoliv inflace považována za zlo,“ uvedl Šíma. Systematická dlouhodobá inflace je podle něj fenoménem dvacátého století a je způsobena centrálními bankami a jejich monopolem.

Co na tyto argumenty říká Česká národní banka? „Při měření inflace dochází k určitým zkreslením, která jsou obvykle směrem nahoru. Například se přes všechny snahy statistických úřadů nedaří z dat inflace zcela očistit tu část cenového růstu, která je dána zvyšováním kvality výrobků. Proto ekonomové za cenovou stabilitu považují nízkou, ale kladnou inflaci,“ sdělil Respektu.cz Tomáš Holub z měnové sekce ČNB. Podobně to vidí také analytik Michl: „Nezajímá mě nic jiného než výsledek práce. Průměrná roční inflace mezi roky 1999 a 2007 byla 2,5 procenta - což je podle mě cenová stabilita.“

Podpora růstu

Centrální banky některých států mají kromě cíle cenové stability za úkol také hlídat hospodářský růst. Příkladem mohou být Spojené státy nebo Japonsko. Tyto centrální banky se pak dostávají do obtížné situace, když ekonomika zpomaluje (a banka by měla snížit úrokové sazby) a zároveň roste inflace (proti které bojují zvyšováním sazeb).

Myšlenka, že centrální banka může smysluplně podpořit ekonomický růst je chiméra, které se věřilo v polovině minulého století,“ tvrdí nicméně Šíma. „Může to sice ekonomiku strhnout k růstové trajektorii, ale nemůže ji vyvézt z krize. Naopak hrozí, že to ekonomiku rozkýve a dostane ji do období dlouhotrvající nezaměstnanosti. Hospodářský růst je o výrobě reálných věcí a centrální banka nic takového neumí.“

Rozhodování centrálních bankéřů přesto může ovlivnit chování lidí. „Hodně věřím na stimulaci inflačních očekávání. Měnová politika je pro mě psychologická hra mezi mozky bankéřů a inflačním očekáváním subjektů,“ argumentuje Michl. Pokud je centrální banka schopna stabilizovat inflační očekávání v ekonomice, má podle něj cílování inflace cenu. „Testem pro naši měnovou politiku je určitě letošní rok, tady se to prostě všechno ukáže.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].