Podstatné je nelhat

V souvislosti se schůzkou Martina Peciny s Andrejem Babišem v autosalónu u dálnice jsem přesně před měsícem na tomto místě napsal, že Pecina se může scházet s kým chce, tedy i s účastníky řízení, ale je prostě povinen o tom vést záznam.

Něco podobného napsal později Tomáš Němeček v HN a Erik Best ve svém Final Word dodal, že tento požadavek se nemůže vztahovat jenom na Pecinu. Best upozornil například na schůzku ministra financí Miroslava Kalouska a premiéra Mirka Topolánka s největším světovým ocelářem Mittalem, se kterým stát vedl spor v rámci arbitrážního řízení (schůzka se měla odehrát začátkem roku a veřejnost se o ní dozvěděla s mnohaměsíčním zpožděním).

Tím se dostáváme k zásadní otázce, která se u nás systémově příliš neřeší. O čem všem má nebo musí státní úředník, ministr, poslanec vést záznam? O čem je povinen informovat? A má vůbec nějaký prostor pro soukromí?

Začněme tím, že mezi třemi příklady, tedy úředníkem, ministrem a poslancem je rozdíl. Například Pecina není politik. Je to vysoký úředník a jako takový je povinen vést záznamy o všech schůzkách, především pak o schůzkách s kontrolovaným subjektem, natožpak o těch, které se odehrávají v pracovní době. Seznam podbných schůzek by měl na požádání je zveřejnit.

S ministrem je to složitější. Jeho role je dvojjediná: je to úředník i politik. Každý politik má v byznysu logicky spoustu známých a zakázat soukromé schůzky s nimi je nesmysl. Pokud ale byznysman patří do „ministrova portfolia“ a lze očekávat, že po politikovi něco chce (nebo chtít může), je logické po ministrovi žádat, aby o tom vedl záznam. Sem patří Kalouskova schůzka s Mittalem. Připomenout můžeme také schůzku bývalého ministra pro informatiku Vladimíra Mlynáře s Petrem Kellnerem, která předcházela pokusům o privatizaci telekomu, a které si náhodou v restauraci všimli novináři.

Poslanec nebo zákonodárce má všude na světě o poznání volnější režim. Pokud se ale setkává s registrovaným lobbyistou, pak kodexy zákonodárců (nikoli zákony) mnoha vyspělých zemí světa žádají, aby schůzku zaznamenal a na požádání zveřejnil.

A jsme u toho. Kdo je a není lobbyista? V takových USA se žádá, aby se lobbyisté registrovali a schůzky s nimi zveřejňovaly. O totéž se nyní snaží Evropská komise. Takže schůzka s lobbyistou, který pracuje pro Babiše, Kellnera, Mittala se zdá být jasná věc. Ale pokud se ministr - úředník schází přímo s Babišem, Kellnerem, Mittalem, lze tyto pány považovat za lobbyisty za svou vlastní věc. A žádat záznam a vysvětlení schůzky je jenom logické.

Podobný režim je třeba žádat i po centrální bance, která je dnes tzv.superegulátorem: kromě bankovního dohledu má na starosti i dozor nad kapitálovým trhem. Proto by měli představitelé ČNB vést záznam i o schůzkách s bankéři i představiteli investičních fondů apod., přestože se s nimi dobře znají a mnozí z nich jsou jejich kamarádi.

Podobné je to s politiky na dovolené (viz.Topolánek na Sardinii). Pokud ministr na dovolené odpočívá, nikomu do toho nic není. Pokud pracuje a schází se s podnikateli, kteří chtějí něco privatizovat, má veřejnost nárok to vědět.

Nikdo samozřejmě nežádá nad politiky orwellowskou kontrolu, protože i oni potřebují dýchat, i politici potřebují trochu intimity. K posouzení toho, co se má a nemá stačí vlastně selský rozum a poučení ze západní zkušenosti a praxe. A podstatné je nelhat a na otázky po schůzkách odpovídat pravdu. A k tomu se hodí vést o schůzce záznam a zápis. Aby to pak nevypadalo, že schůzku přiznám jen pro to, že mne někdo načapal, vyfotil či natočil na kameru.