Třináct hodin

V létě roku 1968 přijíždí na miniaturní ostrov v ohybu francouzské řeky Rhôny mladá americká žurnalistka z časopisu New York Times. V ubohé rybářské chatrči ji očekává čtyřiaosmdesátiletý zatrpklý stařec, někdejší francouzský premiér Édouard Daladier.

Svět se právě chystá ke vzpomínání na třicet let výročí mnichovské dohody, symbolu hanebné politiky ústupků vůči agresi a porušování mezinárodního práva. Román francouzského spisovatele Georgese-Marca Benamoua (1957) Mnichovský přízrak o cestě do hlubin osudové mnichovské noci, o jejímž průběhu rozhodly vnitřní úvahy, intriky, rozpolcenost a pokrytectví hlavních politických aktérů, tak začíná konfrontací zvídavého mládí s jediným žijícím pamětníkem této tíživé události.

Patetický a uhýbavý

„Inspirací ke knize pro mne byla ta proslulá fotografie,“ prohlásil minulé pondělí v beznadějně zaplněném sále Francouzského institutu autor, který na sebe ve své rodné zemi výrazně upozornil už publikacemi o životě a politické kariéře prezidenta Mitterranda (Přerušené paměti a Poslední Mitterrand).

I jeho Mnichovský přízrak se ve Francii stal bestsellerem a přiřadil se k literárnímu žánru, kdy tvůrčí jiskru umělce zažehne starý snímek. Podobně tomu bylo třeba u Američana Jonathana Littela, jehož dílo Les Bienveillantes bylo v roce 2006 ohodnoceno prestižní cenou Goncourt. Na základě fotografie zavražděné Rusky vykonstruoval imaginární reflexe bývalého esesáka.

To Benamoua prý inspiroval snímek z mnichovské schůzky v září roku 1938, kde – těsně po podepsání dokumentu – vedle sebe stojí triumfující Hitler, nafoukaný Mussolini, prkenně hrdý Chamberlain a Daladier.

„Jediný, kdo se nedívá do objektivu, je právě francouzský premiér. Jeho patetický a zároveň uhýbavý provinilý pohled hovoří o zradě a slabosti podmíněné konformismem i osobním prospěchem. Což mě zaujalo a přimělo k napsání této literární fikce,“ vysvětloval spisovatel publiku ve francouzském institutu, v jehož první řadě ne náhodou seděli Miloš Forman a Václav Havel. Bývalý prezident totiž podle této knihy píše filmový scénář, který by měl proslulý režisér zfilmovat.

Slabost demokracie

Vraťme se však k samotné publikaci. Cíl mladé novinářky je zřejmý. Vypátrat, co se v oněch klíčových třinácti hodinách během jednání mezi Hitlerem, Mussolinim, Chamberlainem a Daladierem událo v obrovském paláci nesoucím název Führerbau. Záhy zjistí, že psychologické drama schůzky, jež měla za pět minut dvanáct odvrátit hrozbu války, neovlivnilo pouze dějiny Československa, Evropy a celého světa, ale i politiky jako takové.

Zdařilé vydírání a handrkování o Sudety oba diktátory utvrdilo v přesvědčení o slabosti demokracie, jejíž představitele naopak iluze zachránců míru obdařila falešným pocitem o vlastní velikosti. (Trpkou pravdu svého selhání v podobě druhé světové války nikdy nepřijali. Chamberlain zemřel na srdeční slabost v době letecké bitvy o Anglii, zatímco Daladier do konce života sepisoval knihy a pamflety o Benešově vině.)

Pravý Daladier možná vinu nepřiznal, ale ten románový říká: „Třináct hodin, které z celého života tíží víc než všechno ostatní. … Třináct hodin, které vymažou celý život. Celých třicet let ve službách ostatním, práce na ministerstvech, funkce předsedy vlády, a dokonce věznice v Bourrassolu a koncentrák v Buchenwaldu, kam mě poslali Pétain s Hitlerem… Dal bych celý svůj osud za těch třináct hodin.“ Na schůzku odlétal jako politik, pevně rozhodnutý hájit z pozice francouzské velmoci svého malého demokratického spojence zuby nehty. A vracel se jako poražený muž.

Celou recenzi čtěte v pondělním vydání Respektu.