Závod o nejpomalejší finiš

Místo jasného postoje k Lisabonské smlouvě nám čeští politici ukazují jen zaplněné diáře a krčí rameny.

Málem to triu Mirek Topolánek,Alexandr Vondra a Karel Schwarzenberg vyšlo. Před začátkem českého předsednictví Evropské unie chtěli mít před evropskými partnery čistý stůl. To konkrétně znamená jasné ano či ne ke dvěma věcem: Mezinárodnímu trestnímu soudu a Lisabonské smlouvě.

Jakkoliv se o tom prvním příliš nemluví, ministr zahraničí dobře věděl, jaká by to byla ostuda, kdyby 1. ledna světové noviny o nové předsednické zemi referovaly jako o jediném členu Evropské unie, který neschválil tribunál pro trestání válečných zločinů a genocidy. Málokdo v Evropě by se zajímal o euroskeptické žabomyší půtky v ODS, zda instituce náhodou neznásilní české právo. Každý by jen viděl zemi, která nechce soudit například diktátora Charlese Taylora. Nakonec byl soud českými zákonodárci deset let po ratifikaci odsouhlasen.

Podobně se vládní trio chystalo protlačit i Lisabonskou smlouvu, aby nevznikla lehce absurdní situace po 1. lednu, kdy by Česko bez schválené Lisabonské smlouvy přesvědčovalo Iry s odmítnutou eurosmlouvou o společném unijním postoji, který na schválení naléhá. Vondra utěšoval, že na podzim Ústavní soud rozhodne o podaném rozporu senátorů a v prosinci bude smlouva schválená. Mirek Topolánek tomu uvěřil a dle svého zvyku rychleji mluvil, než by bylo diplomatické. Tu slíbil letošní ratifikaci německé kancléřce Angele Merkelové, tu všem českým občanům.

Jenže odpůrce smlouvy prezident Václav Klaus si umně dopředu začervenil diář na celý listopad. Když soudci vyhlásili termín na 10. listopadu, Pražský hrad požadoval účast při slyšení a s politováním informoval, že jako na potvoru bude prezident v tomto termínu na návštěvě v symbolu odmítnutí eurosmlouvy – v Irsku. Pak se pro jistotu bude konat ještě Saúdská Arábie, takže nový termín 25. listopadu je už Topolánkovi na nic. Dle pevného řádu jednání zákonodárců už není čas na schválení.

Je to celé smutné. Lisabonská smlouva je příliš důležitý dokument na to, aby se s ním takto zacházelo. Pokud senátoři ODS chtějí hlasovat proti, neměli by do toho alibisticky zatahovat Ústavní soud. A pokud prezident opravdu nechce podepsat eurosmlouvu, měl by jít do ostrého střetu o kompetence s vládou. Jenže česká pozice je jiná – švejkovat okolo eurosmlouvy tak dlouho, až už nikoho nebude zajímat. A kdyby přece jen vydržela na evropské scéně i nadále, tak ji nakonec přijmout. Ale běda, pokud bychom na evropský eurovlak nenaskočili až jako poslední.

Děkuji za pozornost. Další podcasty si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz.