Krize: Amerika vs. Evropa

Spojené státy zahájily tvrdou přesvědčovací i mediální kampaň před klíčovým summitem skupiny zemí G-20. Žádají všechny členské země G-20, aby se zavázaly, že na mimořádný balíček na záchranu ekonomiky dají minimálně dvě procenta vlastního HDP. Evropa zatím říká ne. Abychom pochopili, v čem je jádro sváru, musíme se opět vrátit k termínu s odpudivým názvem „automatické stabilizátory“. Jde o to, že v rámci poklesu hospodářského výkonu „automaticky“ klesá výběr daní a „automaticky“ (totiž v tomto případě ze zákona) stoupají výplaty sociálních dávek a podpor v nezaměstnanosti.

Spor je o tu druhou část stabilizátorů, tedy výplatu dávek a podpor. Evropané říkají Američanům: náš sociální systém je úplně jiný, ze zákona jsou naše dávky mnohem silnější, déle trvající a štědřejší a proto nemusíme dávat tolik peněz na nějaké mimořádné oživující balíčky. Jenom skrze stabilizátory nasekáme takové dluhy, že se nám protáčejí panenky. Vy Američané jste za normálních okolností méně štědří vůči sociálně slabým a nezaměstnaným a proto za mimořádných okolností horečnatě vymýšlíte obrovské balíčky na podporu poptávky.

…

Jednotlivé země Evropy se velmi liší. Na straně americké vlády stojí poměrně jednoznačně britská vláda a britský tisk a především ten, který se v ekonomických věcech počítá, tedy Financial Times. Jde o to, že Británie se svým způsobem mnohem více podobá Americe než Evropě. Takový Londýn je jedním z center globalizace a je tedy silně postižen globální krizí. Krize tvrdě postihla (podobně jako v USA) britské finančnictví. Podobně jako v USA bydlí Britové ve svých domcích a splácejí hypotéku. A sociální systém je v Británii mnohem méně štědrý než ve Francii či v Německu.

…

Ekonomové se v podstatě shodují v tom, že pokud se má někdo pokusit povzbudit domácí ekonomiku (a tak i globální), pak jsou to především státy s tradičně vysokými přebytky obchodní bilance: jde o Německo, Čínu a Japonsko. U všech těchto států lze doložit, že dlouhodobě tlumí domácí poptávku a jejich ekonomiky jsou taženy exportem.

Jenže přinutit Německo k nějakému expanzivnímu stimulačnímu programu je těžké. Za prvé je Německo v tomto ohledu konzervativní a za druhé by mělo svoje postupy koordinovat v rámci Evropy, kde je celá řada ekonomik, které nejsou exportně orientované a kterým se o přebytku obchodní bilance ani nesní.

…

Možná se ale postoj Evropy k záchranným balíčkům ještě změní, především ve světle katastrofických čísel. Německé objednávky průmyslu byly například v lednu o osm procent nižší než v prosinci a o 37 procent nižší než před rokem. Někteří analytici počítají s letošním poklesem HDP v Německu o 6–8 procent a tady už opravdu přestává legrace.

Do Evropy přišla krize později než do Ameriky a mnohým evropským politikům začíná teprve docházet, co že se to na ně vlastně řítí. To je také jeden z aspektů toho, jak nahlížet spor mezi „Evropou“ a USA. Ve světle nových dat bude ještě postoj Evropy doznávat změn.

Středeční audit: Mrtvola se škube, G-20, rozšíření eurozóny a střípky z domova

Úterní audit: Vládní veletoče – o co tady jde?

Pondělní audit: Burza jednoho pána a další střepy

Páteční audit: GM, Opel, bankroty a šrotovné

Čtvrteční audit: Marnost akciových trhů a Obama na pivu