Málokterý film z poslední doby je přijímán tak jednoznačně kladně a hlavně tak nadšeně jako animovaný Lego: Příběh. Fanoušci i recenzenti v sobě objevují vnitřní dítě a předhánějí se, kdo výstižněji a s větším zaujetím popíše, že je to vizuálně opojný a bláznivě hravý snímek nabitý akcí i humorem, který oslavuje hravost a individualitu. A že kromě skvělé zábavy obsahuje také dojemně vážné poselství, parodii současné popkultury i kritiku konzumerismu.
Pokud vynecháme vyloženě artové kousky, je Lego: Movie podle serveru Rottentomatoes.com nejlépe hodnoceným filmem letošního roku. Ojedinělé nejsou názory, že snímek sesadil z vrcholu doposud neotřesitelného lídra v kategorii filmů pro celou rodinu, firmu Pixar. A objevují se dokonce hlasy, že jde o jeden z vrcholů animace a animované tvorby vůbec.
To všechno je aspoň zčásti pravda. Ovšem zároveň je dobré dodat, že ona dokonalost se projevuje i v tom, že film je rovněž dokonalou reklamou na svého „zřizovatele“.
Život s návodem
Hlavním hrdinou snímku je totálně průměrný stavební dělník Emmet, který žije ve spořádaném městě s podobně „unifikovanými“ obyvateli svůj dokonale nalinkovaný spotřební život. Když něco neví, podívá se do návodu. Ale jak už to v hollywoodských filmech bývá, je to právě on, kdo najde tajnou zbraň, jež může podle proroctví zastavit ničivé plány nejvyššího vládce Lorda Byznyse. To mu sdělí dívka Hustěnka, které kouzelný artefakt čirou náhodou vyfouknul a do níž se samozřejmě ihned zakouká.
Padouch Byznys, který je kombinací hrabivého megakapitalisty, Supermanova protivníka Lexe Luthora a totalitářských vůdců, provozuje ve své multikorporaci vše od výroby potravin až po stavební společnost, která postupně nahrazuje starý svět novými, neosobními budovami.
Byznys totiž nesnáší individualitu a „nestandardní“ chování, proto rozdělil jednotlivé Lego světy zdmi a vyhnal do ilegality mistry stavitele – vesměs slavné figury zábavního světa i historické osobnosti typu Abrahama Lincolna, které chtějí svobodně tvořit a brát si k tomu dílky, odkud se jim zlíbí. Právě k nim Hustěnka přivede Emmeta a společně se pak vydávají na dobrodružnou cestu, na níž musí uniknout Byznysově policii, zachránit Lego svět (a Emmet přitom pochopitelně najít i sám se sebe).
Film tento příběh vypráví rychlostí, s níž milovníci Lega nedočkavě vysypávají z krabice novou stavebnici. Pořád se tu všechno mění a přestavuje, akční scény jsou tak velkolepé, až za chvíli přestanete vnímat, že jde o animovaný film. Hlavně jsme však bez ustání zavalováni gagy, hláškami, sofistikovanými vtípky i popkulturními odkazy. Ostatně Lego samo je kronikou popkulturní historie i jejím tvůrcem. Zvlášť poté, co se čím dál víc věnuje výrobě různých tematických řad - které se ve filmu pochopitelně zužitkují, když Emmet se svou partou křižuje různými světy.
Ultimátní skládačka
Autoři, kteří mají na kontě podobně bláznivý animák Zataženo, občas trakaře, jako by se inspirovali skládačkovým systémem Lega i při psaní scénáře a sestavili snímek coby průvodce po hollywoodské kinematografii. Vytvořili jakýsi „ultimátní blockbuster“, v němž naplno využívají snad všechny oblíbené motivy, žánry a postupy z nedávné minulosti i současnosti, ale zároveň si z nich lehce utahují - jak velí současný divácký kánon.
Zvlášť u animovaného filmu nepřekvapí, že nabízí zážitky na mnoha úrovních, aby si na své přišli děti i dospělí. Zároveň snímek navazuje na trend „chytrých filmů“, kdy mladí diváci odkojení digitálním světem oceňují, že stíhají usledovat nepolevující příval obrazů a informací. Každý tak může objevovat jiné detaily a zároveň je to dobré lákadlo k dalšímu zhlédnutí.
Nechybí ani „povinná“ dekonstrukce superhrdinů a ikonických figur, takže Batman je trochu nadutý žvanil, Brumbál trochu marnivec a Green Lantern obyčejný pitomec. Celý film je přitom zahalen v lehkém retro oparu, kdy animace je digitální, ale stylizovaná tak, aby působila dojmem ruční práce. Návrat do minulosti symbolizuje i figurka kosmonauta, jenž neustále vzpomíná na 80. léta.
A konečně je tu ona společenská kritika a „temné“ podtóny, u kterých vždy recenzenti zvážní. Tedy nadutý Lord Byznys, který chce nechat svět „zatuhnout“ a vyrábí z jeho obyvatel konzumní ovce. Kapitalisticky orwellovský svět tu symbolizuje všemocná policie, televize s oblbujícím seriálem opakujícím dokola jeden vtip nebo neustále zdražující a přitom umělohmotně optimistický kavárenský řetězec.
Kde je opravdová ironie
Na jeden animák se toho zdá poměrně dost. Tak kde je tedy problém? Rozhodně ne v tom, že film naplňuje naše potěšení a slasti, koneckonců na tom je popkultura z velké části založená. Nejde vlastně ani o to, zda film nabízí reflexi současné zábavy a společenskou kritiku, nebo je to spíš součást hry, kterou si žádá i dnešní mainstreamové publikum ve stylu „jsem nezávislý a chytrý, protože si myslím totéž jako tvůrci filmu“.
Jediná, ale velká potíž je jinde - v tom, že jiné snímky zůstávají „jen“ u naplňování diváckých tužeb. Tím konečným produktem je pořád sám film, ať už jde o zábavu, rebelii nebo dojímání. U Lega to však neplatí, tenhle film prodává mnohem víc. Nabídka zboží souvisejícího s tematikou filmu sice není žádnou novinkou a hraje čím dál větší roli už delší dobu. S filmy jako Toy Story 3 nebo Auta 2 už si toho Lego: Příběh nemám moc co vyčítat. Přesto i oproti nim pozvednul product placement na novou úroveň.
Závěrečný zlom filmu, označovaný mnoha recenzenty za něco naprosto úžasného a unikátního, lze totiž zároveň jednoduše přeložit asi takto: Milé děti, nenechte si od nikoho zakazovat kreativitu. Ani od padouchů, ani od rodičů. A víte, jak taková opravdová tvořivost vypadá? Nestačí sbírat různé řady stavebnice Lego a stavět z nich samostatné světy, i když jich dnes máme spoustu a všechny jsou plné vašich oblíbených postaviček. Občas je dobré porušovat pravidla a úplně spontánně kombinovat jednotlivé řady dohromady. Tak pěkně šup šup do obchodu.
Jinými slovy: jako by bez Lega kreativita vůbec nebyla možná. Svět hraček je tu podřízen lidskému světu, bez jeho existence nakonec nemá smysl (víc naznačit už by byl spoiler) a příběh je tím bohatší, čím víc dílků do něj zakoupíme. Nezní to skoro jako z nějakého návodu Lorda Byznyse?
Je samozřejmě laciné vidět šéfy Lega coby jeho přímé následníky. Nikdo nechce tvrdit, že stavebnice i snímek jsou zhoubou dětské duše, pořád mluvíme o filmové zábavě a těžko dělat Lego film bez Lega. Na druhé straně - tím nejaktuálnějším, co snímek sděluje, je možná právě to, že nám přijde docela přirozené, jak film „komodifikuje“ kreativitu a pasuje se na jejího výhradního krále. Nebo že mu to přinejmenším rádi odpouštíme, protože je chytrý, cool a prohlašuje, že jde přece o ironii.
Ta ovšem může skončit podobně jako ústřední motiv snímku, optimisticko-strašidelná píseň Everything is awesome (Všechno je tu boží) od kanadského dua Tegan and Sara. Ironickou hymnu konzumu si ve snímku radostně prozpěvuje bezejmenná masa legáčků - a po návštěvě kina se k ní s úsměvem připojují spokojení diváci. Co mohlo být sympatickým šťouchancem do publika, zda se nespokojuje s konzumním málem, změnilo se nakonec v nejužívanější prodejní strategii dneška.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
