Tři bratři zajišťují klid po práci

Na pohádku režiséra Jana Svěráka Tři bratři přišlo za necelé tři týdny už skoro 400 tisíc diváků, což je ohromující úspěch a příležitost k rekapitulaci, co si z něj odnášejí různé skupiny diváků a divaček.

Málokdy recenzent dostane tolik ohlasů, jako když píše o dětských filmech nebo pohádkách. Těm totiž všichni rozumějí, tak jako fotbalu a politice. Tedy, ve skutečnosti vám rodiče budou tvrdit, že pohádkám nejlépe rozumějí děti, a vy jako dospělí jim vlastně rozumět nemůžete, tudíž o nich nemáte ani psát. Přestože ony pohádky obvykle píšou a natáčejí dospělí. Protimluvy v tomto případě přece nevadí.

Nebo je to ještě trochu jinak – vše, co se líbí dětem, je svaté, ony jsou přece ti nejpřísnější soudci a kritici, neboť co je nebaví, od toho odejdou. Takže, když se rodič zoufale nudí nebo si chce utrhnout hlavu nad nějakou zhůvěřilostí, ale dítě dál chroupá popcorn, jsou veškeré dospělácké námitky marné a utrpení pominutelné. Odseďte si to a jděte hlavně více do sebe, vzpomeňte si na své dětství, jak jste byli čistí, nevinní a vnímaví.

Když jsou vám dva roky, nejlepší věc na světě jsou Teletubbies, když je vám pět, jsou nejlepší věcí na světě My Little Pony nebo princezna Sofie. Zajímavě vyznívá, že čím jste starší, tím horší máte podle této logiky vkus a začínají se vám líbit nevhodné akční filmy, počítačové hry, Twilight a podobně. To se děti tak kazí, rodiče náhle prohlédnou, nebo zkrátka zjistí, že už se tolik u teenagerské kultury nechytají?

Jako recenzent jsem absolvoval v posledních letech desítky projekcí filmů pro děti (klasické pohádky, juvenilní fantasy, animáky) a pokaždé jsem viděl hromady nudících se dětí i hromady nadšených – na jednom a témže představení. Představy o nějaké univerzální dětské duši, dokonce i dětí stejného věku nebo pohlaví, považuju za jednu z největších iluzí. Stejně tak děti ze „svých“ filmů často chtějí odcházet, ale rodiče je nepustí, protože jim připadá, že přece nevyhodí utracené peníze za lístky, nebo jim je prostě trapné odejít před ostatními, protože by byli považováni za necitlivé. O dětských filmech a pohádkách každopádně nelze moc říkat obecné pravdy, i když je to strašně svůdné. A děje se to i mnohým celkem povolaným lidem.

Klopím uši

K recenzi na nejnovější snímek Jana Svěráka, Tři bratři, jež vyšla před čtrnácti dny, mi přišla i obsáhlá reakce klinické psycholožky Heleny Uhlířové. Simsalabim, chvilka googlení ukazuje, že jde o manželku Jaroslava Uhlíře, autora filmové hudby a celá reakce by se dala číst i jinak než pouhé upozornění, že „Pohádky jsou majetkem kolektivního nevědomí, což dokazují práce C. G. Junga, E. Fromma, M. L. von Franzové“.

Rád bych ale vzal námitky paní doktorky vážně. S pokorou klopím uši, že jsem tvrdil, že televizní minioperky Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře vznikly před dvaceti lety, a ne poměrně nedávno (2005–2008). Zbytek našich rozdílných názorů ale vidím spíš v odlišných kompetencích a polích zájmu.

Na drobnou, vlastně vedlejší námitku ke Třem bratrům, že „ona hodina a půl je nakonec trochu dlouhá, jelikož akčnější scény se odehrávají více v první části, a při rodinné návštěvě kina tak může u rodičů a starších sourozenců nastat pocit, že se některé verše opakují trochu často“ se mi dostalo poučení:

„Co se týká opakování veršů - pro děti je to něco, co je potvrzováním a dost nutným. Toho, že příběh je stále týž a děje se v čase. Pohádka není akční thriller. A pokud převážně ano, pak je to špatně - a dovolím si tvrdit, že jak pro malé, předškolní, tak pro školní děti. Mám na mysli mladší i starší školní věk, aby to bylo řečeno přesně. Akční fantasy dnešní doby a placení v kinech za to, abychom svým dětem dopřáli hutnost zápletek a našlapanost postavami a ostatním balastem, je zlo, které - jak se obávám - poměrně odskáčou, pokud se samy včas nezastaví a neudělají si v tom pořádek. Vidím jich ve své ordinaci čím dál víc, prostě není v jejich moci, aby zpracovaly, co se na ně valí - a tak některé utíkají do neurotických symptomů, jiné do poruch chování. A nikdy, za celou více než 30letou kariéru dětského psychologa, jsem neviděla tolik dětí s poruchami autistického spektra jako poslední roky - a mí kolegové to potvrzují. No bodejť - co mají ty ubohé děti dělat než utéct do fiktivního světa, který má svá pevná pravidla a rituály, byť pro okolí nepřiléhavé?“

Výklad o dětských duševních poruchách navazuje ještě na jednu pasáž recenze: „Bojovat (byť zdařilým) písničkovým pásmem s akčními fantasy dnešní doby vyznívá z dlouhodobějšího hlediska marně. Ozvláštňující forma písniček je navíc to jediné, co činí jinak až příliš jednoduché příběhy stravitelnými a zajímavými. Dnešní filmové hity vyžadují větší hutnost zápletek, osvětlování motivací postav a výraznější zalidnění fikčního světa, protože platit vstupné do kina chceme za něco, co působí v každém ohledu našlapaně.“

Možná to tak na první pohled nevypadá, ale tady s paní doktorkou Uhlířovou nejsme v nějakém zásadním sporu. Můj text mluví o obchodním modelu – zaplatíte určitou sumu, za to, že se chcete určitou dobu bavit, případně zabavit děti. V tomto ohledu je nepředstavitelné, že by český filmový průmysl dokázal jakkoli konkurovat Hollywoodu. Více podobných písničkových-minioperkových filmů už nevznikne, protože více jich Zdeněk Svěrák s Jaroslavem Uhlířem nenapsali. Také víceméně všechny klasické české pohádky už byly natočeny a některé jsou nezfilmovatelné.

Neekonomický finančně i mentálně 

Hlavně však většina filmů tohoto žánru v posledních desetiletích (sahajících i do minulého režimu) jsou meta-pohádky, tedy lehce sebeironické příběhy mixující více motivů. Jakési archetypální verze pohádek už se nedělají velmi dlouho. A pokud by se dělaly, vyjdou dějově na pár minut, možná půlhodinu. Jenomže to se pak pro celovečerní stopáž musí vytvářet pásma a jeden příběh překryje druhý, takže si děti moc nakonec moc nepamatují.

Výsledek je neekonomický finančně i mentálně. Nepopírám, že pro děti předškolního věku není příliš vhodné chodit na všechny díly Harryho Pottera či Pána prstenů, nebo dokonce na superrychlé a složité animáky typu LEGO Movie nebo Raubíře Ralfa - a že dětem ta přemíra vjemů a informací může v mozcích dělat paseku, která se pak projevuje různými poruchami chování či dokonce osobnosti. (I když, ona hypotéza s autismem je možná až příliš odvážná, a nevím, kolik kolegů by s paní doktorkou souhlasilo.)

Ale zároveň si nemyslím, že skvělou alternativou jsou filmy typu Tři bratři. Myslím, že nejsprávnější alternativou je zkrátka číst dětem knížky s relativně krátkými příběhy, pouštět jim krátké pohádky a seriály, případně s nimi hrát logické, stavitelské a „adventurní“ počítačové hry přiměřené jejich věku. Není nutno, není nutno chodit za každou cenu do kina.

Dosti otravné opakování veršů v probíraném snímku nechápu jako „utvrzování, že se týž příběh děje v čase“, ale jako pouhou nutnost mít dostatečně dlouhou písničku. Z desítek a desítek pohádek si nepamatuju, že by mě někdo musel utvrzovat o dění v čase tak urputně. Nehledě na to, že ústřední problém Tří bratrů je, že se v nich toho děje už příliš málo. I kdyby mělo jít o cílenou opozici k hollywoodským fantasy, pak až moc důslednou. Nejde přitom o vkus, ale o úzus – klidně bych nechal udělat statistickou analýzu, která by dokázala, že Tři bratři jsou svým opakováním filmová anomálie i mezi českými pohádkami.

Tím se dostáváme k vlastně jedinému bodu, kde se s paní doktorkou Uhlířovou neshodneme. Můj dojem z díla je, že důraz na hudbu a rýmy a vytváření dobré nálady idylickými obrazy nakonec potlačuje děj a klasické pohádkové morální poučení. Konkrétně hlavní mužské postavy jsou z velké části jen pozorovatelé, nikoli konatelé. Není u nich jasná žádná motivace, jejich proměna k lepšímu se odehraje z ničeho - a vlastně ani není moc velká, aby musela být odměněna.

Zbrklí a nerozhodní nekňubové

Nedá se například moc pochopit, jak se Jan (Tomáš Klus) může zamilovat do Šípkové Růženky, kterou viděl pouze na obrázku, takže i jeho probouzející polibek těžko může být z pravé lásky. (Tento jinak jistě zavedený pohádkový motiv dnes ukazuje, že žánr má své mantinely a zastarává.) Úsilí prosekat se k trní zarostlému zámku nemuselo být podstoupeno, protože bohatě stačilo přijít ve správnou chvíli a cesta se sama uvolnila. Zdeněk Piškula coby myslivec nemusí dělat už vůbec nic. Vlka, který sežral Karkulku s babičkou, nepotřebuje skolit, neboť ten sám omdlí z přežrání. A Vojtěch Dyk k nevěstě přijde jenom tak, že je ochotný vracet se do jedné chalupy a ptát se, jestli tam bydlí jím vyhlédnutá Maruška.

Muži nerozhodní, zapomnětliví a zbrklí nekňubové, kteří se sotva jednou zachovají trochu jinak, a beztak to téměř nemá přímý vliv na vyřešení situace - a k tomu nebohé pasivní dívky, u nichž je téměř jediným poznávacím znamením půvab a podřízenost. Připočítejte si navíc podivný moment, kdy si náctiletý kluk vyhlédne za nevěstu dívku z prvního stupně základní školy, a vůbec, že ve filmu najdete více párů, které od sebe dělí více než dvacetiletý věkový rozdíl (v ostatních pohádkách téměř nevídáno; schválně, zkuste si na nějakou vzpomenout).

Paní doktorka se těmito postřehy ale cítila výslovně zmatena a v dopise mi vyčítá: „Vy byste nechtěl mít hezkou, hodnou, vstřícnou a milou partnerku? Pokud ne, tak, promiňte, ve vší úctě, ale to není normální. Navíc - Růženka je hezká, ale není ani podřízená ani pasivní ani o moc mladší než Jan. Karkulka je divoška, vlka se sice trochu bojí, ale jinak se s ním moc nepáře a svého potenciálního ženicha si docela hezky ohlídá. A Maruška je týrané děvče - svou rodinou, ale nerezultuje z toho, že si to nechá líbit od svého partnera. Možná, kdyby toto jen trochu fungovalo v reálu, nebylo by tolik rozvodů a tolik nešťastných dětí. Model soužití žen a mužů zde, milý pane redaktore, nezavání symptomem něčeho již dávno překonaného - naopak - takhle to prostě v pohádkách odnepaměti je a bude - s tím naštěstí nikdo nic neudělá.“

Kdybychom měli brát podobné výtky vážně, můžeme připustit – ano, prodávání nezletilých nevěst je praktika, které se ani dnešní svět nedokázal ve svých méně civilizovaných končinách zbavit. Ano, je velmi časté, že týrané dívky nakonec vezmou zavděk prvním troubou, který o ně projeví zájem, a budou se o něj muset do smrti starat, tak jako dříve posluhovaly i doma. A ano, stačí být opravdu krásná, čekat na políbení a pak si žít královský život na zámku. Nepochybně s námi tyto věci byly v historii dlouho a asi jen tak nezmizí. Jen těžko říct, co je na nich pohádkového a pro koho.

Najít jádro

Tedy Tři bratři jsou dílo, v němž ženské postavy nedostanou šanci být skutečně aktivní a určovat si svůj osud samy. I ta nejrozpustilejší z nich – Karkulka – se nakonec stane předmětem perverzního handlování. Nejde o to si nad tím pobouřeně odplivnout, nebo se nechat vmanipulovat do pozice někoho, kdo se nechá legračně pobouřit pohádkou, ale o to, že dívky, které takový film sledují, si z něho odnesou podstatně méně než kluci. Neexistují žádní „univerzální spokojení dětští diváci“. Dívky mají u Tří bratrů dost smůlu, protože se není s kým identifikovat.

Paní doktorka Uhlířová má dojem, že s těmito „archetypy“ prý naštěstí nikdo nic neudělá. Obávám se, že s mnoha těmito nikoli přirozenými archetypy, ale hloupými stereotypy, zametá současná popkultura poslední desítky let docela silně. I když tu samozřejmě vždy působí konzervativnější protipohyby, které ženské figury zpasivňují – viz zmiňovaný Twilight pro teenagerky, pro hospodyňky zase sadomaso porníčko 50 odstínů šedi a v popmusic Lana del Rey…

Měli bychom se každopádně vzdát zastaralých představ, že pohádky jsou jaksi automaticky „krásné“ a „moudré“ (jenom tím, že někdo udělá cosi, co si říká „pohádka“). Že jsou ve všech kulturách stejné a že jsou za všech okolností užitečné jako návody pro život v současném světě, kde nelze prosazovat jeden ideální model soužití či řešení problémů. Tři bratři nenesou zdaleka nadčasové poselství, ale jsou významově omezeným dílem své doby.

Zaprvé dílem, které se silně vymezuje vůči všemu násilnému a strašidelnému, co se zkratkovitě spojuje se současnou americkou kulturou (přestože nejdrsnější jsou tradiční slovanské, germánské a severské pohádky, zatímco britsko-americké pohádky s vílami a Peterem Panem mají mnohem víc krotký tón). Dále dílem, které chce být tak nekonfliktní a pohodové, až se v něm téměř nic neděje, nepojmenuje ani nevyřeší, a pokud ano, tak zkratkovitě a nelogicky – což až neskutečně dobře odpovídá zdejší občanské pasivitě a touze po klidu. Dříve se volalo po „klidu na práci“, dnes zas po „klidu po práci“, kdy člověk chce na všechno zapomenout a potlačit vědomí, že žije v systému, který ho ubíjí.

Měli bychom se zbavit i axiomu, že dělat „pohádky je to nejtěžší umění“. Tvrdí se to nahodile tu o pohádkách, tu o komedii, a vždycky se jen tak mávne rukou nad tím, jak je vedle toho lehké dělat drama, satiru či cokoli, u čeho má dotyčný dojem, že v pomyslném žebříčku více oceňuje jeho oponent.

Ale přitom je to tak, že těžké je dělat dobré drama, dobrou satiru, dobré komedie i dobré pohádky. Najít přiměřenou formu a styl a nevynechat důležité jádro – příběh, který nám umožňuje lépe se orientovat ve světě, chápat relativnost pohledů na něj, osvěžit si smysly i přemýšlení. Tři bratři jsou film, který umožnil režiséru Janu Svěrákovi osvěžit si řemeslo a dětským divákům trochu si rozšířit slovní zásobu. Nic víc v něm není - a je to škoda.