Zpěvák je vždy vydaný publiku napospas

Takřka celou kariéru zasvětil vokální hudbě a patří k naprosté špičce. Jeho vášní se stala jak stará hudba, tak ta současná reprezentovaná autory jako Arvo Pärt. V roce 1974 založil dirigent, skladatel a barytonista proslavený kvartet Hilliard Ensemble. Později inicioval v Kalifornii vznik souboru Theatre of Voices, dnes stojí Paul Hillier již jedenáctou sezónu v čele kodaňského souboru Ars Nova. Právě s ním a s programem složeným převážně s duchovní hudby vystoupí v neděli 21. září v pražském Týnském chrámu v rámci festivalu Dvořákova Praha.

Za celou kariéru jste pracoval s mnoha pěveckými sbory po celém světě. Co je podle vás nejdůležitější věc, která vytváří skutečně dobrý soubor?
To je opravdu složitá otázka. Samozřejmě musíte mít dobré zpěváky. Pak je nutné, aby šlo o stálý soubor, který spolu dlouhodobě pracuje, protože jedině tak se může stmelit a být něčím víc než právě kolektivem dobrých zpěváků. Nestačí být jen technicky zdatný, ti lidé do toho musí dostat emoci - a to trvá. A v neposlední řadě, všichni se musí hudbě plně oddat. Zpěváci i dirigent.

Očekává se od vás jako dirigenta i psychologická práce s kolektivem?
Ale ne. Nic nad rámec toho, jak se chováte na jakémkoli jiném pracovišti. Přitom si ale kladu jeden zásadní úkol, jehož chci docílit s každým souborem. Snažím se zpěváky naučit, aby byli sami sebou. Což se snadno řekne, ale v situaci, kdy většinou očekávají, že jim někdo bude říkat, co mají a nemají dělat, to bývá obtížné. Podle toho se podle mě pozná dobrý dirigent: když si vybuduje důvěru souboru natolik, že se všichni uvolní a dokážou být při tvorbě upřímní.

Mluvíme-li o pěveckých sborech, což je vaše doména, jaký nástroj je lidský hlas? Jak na něj publikum reaguje?

Napadají mě dvě věci. Zpívání je zcela jiné než hraní na jakýkoli nástroj - a to nejen v tom ohledu, že člověk je tu sám nástrojem. To je zřejmé. Zpěvák na rozdíl od hráče má přímé spojení s publikem. I ten nejvíce výrazný hráč – sólista – má pořád v ruce nástroj; předmět, na nějž se koncentruje. Zpěvák nic takového nemá, je odhalený. Vydaný na pospas, chcete-li. 

Druhý faktor je pak ten, že zpěv není jen hudba, ale většinou také text. To je pro mě klíčový prvek. Právě proto se specializuji na práci se zpěvem. Protože miluji poezii, miluji divadlo, rád se zabývám slovy a poznávám cizí jazyky. Jejich zvuk a tradici. To vše je materiál. Proto chci, aby se zpěváci skutečně soustředili na obsah; rozuměli tomu, co zpívají, a předstupovali před publikum jako herci na divadle.

Jak těžké tohle zachytit i na nahrávkách?
Potřebujete dobré producenty a techniky, kterým jako dirigent nebo zpěvák můžete věřit. Na koncertě se vám okamžitě dostává reakce publika, víte, jak si vedete. Ve studiu nikdo takový není, takže hudebník mívá tendenci tápat. A producent je jediný, koho se může chytit. Proces nahrávání je zcela odlišný od koncertu, a přitom cílem tu je de facto vytvořit iluzi koncertu. Dirigent má pak zásadní úkol vybudit ve zpěvácích emoce a udržet je čerstvé i při častém opakovaní.

Pro váš rukopis je už od raných sedmdesátých let typické, že vás fascinuje jak současná, tak stará hudbu. Naopak hudbu klasického období, která obecně tvoří hlavní program koncertních síní, víceméně vypouštíte. Čím to? A jak se podle vás doplňuje stará hudba s tou současnou?
Máte pravdu, tenhle zájem se ve mně probudil už na škole. Ze zkušenosti se mi potvrdila jedna zásadní věc. Zpěváci, kteří jsou skutečně dobří ve staré hudbě, nemají technické potíže s tou současnou, a naopak. Mají vůli a chuť používat hlas jiným způsobem než klasičtí. Zároveň to ale není tak, že bych neměl rád hudbu zmíněného mezidobí. Nicméně když už se člověk vydá jedním směrem a proslaví se v dané oblasti, dostává další a další podobné nabídky. Nabaluje se to.

Vybavujete si moment, kdy jste si uvědomil, že stará hudba a současná je přesně to, čemu se chcete věnovat?
Nejednalo se o konkrétní okamžik. Pouze jsem věděl, že chci pracovat s mužským sborem; učarovala mi zvučnost mužských hlasů. Chtěl jsem se staré hudbě věnovat kvůli zvuku, ne kvůli repertoáru. To mě logicky přivedlo k 15. a 16. století.

Poslední desetiletí přinesla o starou hudbu zvýšený zájem…
Bezesporu. Ovšem nyní se dostáváme do stádia přesyceností, kdy jsou někteří autoři a kusy staré hudby velmi populární, a přitom zmizela chuť objevovat další a experimentovat. To je velká škoda. Mým cílem nyní je dávat v programu dohromady současnou hudbu s méně známou starou. Někdy je doopravdy i prolínat a doufat, že to v publiku probudí zvědavost.