Sebestředný Birdman absolutně naplňuje oscarové ideály

Letošní předávání Oscarů nebylo dramatické v tom smyslu, že by proti sobě jako doposud tradičně stály jeden velký-drahý film a jeden malý-levný film. Byla tu řada více či méně levných filmů; nejdražšími asi byli Americký sniper (který si odnesl ocenění za střih zvuku) a Grandhotel Budapešť, jenž bodoval čtyřikrát – v kategoriích výprava, hudba, kostýmy a masky.

Hlavní vítězný snímek večera, Birdman, přišel na 18 milionů, což v jiných případech bývá sotva plat velké herecké hvězdy. Oscarová show a sláva přitom nepochybně nestojí na penězích. Stojí na zvláštním paradoxu hraničícím s pokrytectvím, že Hollywood oceňuje filmy, které se tváří jako nekomerční; jako druh umění, jež může vzniknout v superprofesionálních podmínkách, ale nikdo od něj neočekává obří tržby. Alespoň ony doby, kdy vítězily hlavně kostýmní muzikály a epické velkofilmy, jsou už druhou dekádu pryč.

Jen iluze

Birdman – sebereflexivní satira o herci, který kdysi hrával comicsového hrdinu a nyní se snaží zaujmout jako divadelní herec a režisér – naplňuje absolutním způsobem oscarové ideály. Pryč od drahých blockbusterů k něčemu opravdovému. Ukažme, že máme na to dělat opravdové lidské příběhy. Nahlédněme do zákulisí výroby, staňme se účastníky tvůrčích sporů, odhalme temnou či slabou stránku uměleckých osobností, klesněme s nimi až na dno, prožijme si s nimi naplno jejich krizi – ale na konci uvěřme v magii stříbrného plátna a oddejme s iluzivnímu snění. Byť s vědomím, že to je jen iluze.

Naposledy takhle zahrál na strunku hollywoodské sebelítosti francouzský černobílý „němý“ snímek Umělec, v němž se zračila touha po návratu do starých zlatých časů a znovu se tu objevila nevinnost éry, kdy se teprve přicházelo na to, jak film rozmluvit; respektive nechat ho mluvit hlavně obrazy a pak teprve začít pracovat se zvukem.

Filmy typu Birdmana či Umělce (Artisty) míří do srdce filmového průmyslu a zároveň zrcadlí jeho sebestřednost. Ve své kategorii jsou nepochybně skvělé a Birdman rozhodně nepostrádá ani sebekritičnost, ale zachycují pouze určitý uzavřený svět filmařů, umělců, lidí od showbyznysu.

Vlastně i sám oscarový přenos bývá v poslední době založený na neustálé konfrontaci dokonalé pódiové show a pohledy do zákulisí nebo „přes rameno“, kdy máme šanci vidět shon, zmatek, nasazování umělých úsměvů a povolování tváří, kdykoli si dotyční myslí, že už je nesnímá žádná kamera.

Americké servery každopádně hned od skončení přenosu píšou o tom, že Oscary téměř úplně minuly snímek Chlapectví, jehož ocenění mohlo být průlomové. Vyprávění postavené na časosběrné metodě, kdy režisér Richard Linklater sledoval dvanáct let vyrůstání jednoho chlapce, se drží daleko od víceméně všech klišé, pokud jimi snad nejsou jen některé typické znaky amerického života, ale rozhodně nejde o hru s klišé filmovými.

Linklater nepotřebuje rozvíjet hru s diváky, nabízí jim jen co nejčistší esenci toho, jak se na lidech podepisuje plynutí času – a přitom nás nehodlá nudit ničím zdlouhavým. Ukazuje nám Ameriku takovou, jak ji zažívá většina obyvatel pohybujících se mimo showbyznys.

Cena pro herečku Patricii Arquettovou, která ztvárnila hrdinovu matku, je pouze slabou náplastí. Umožnila sice představitelce této vedlejší role říct, jak je pro herečky v jistém věku těžké dostat dobrou roli, ale film byl jinak celkově opomenut. Až se přitom budou psát s odstupem dějiny amerického filmu, Chlapectví má zaručený status klasiky jakožto díla, které do sebe nejlépe nasáklo atmosféru doby.

Dokonalý padouch

Svůj status černého koně (pardon za frázi) naplnilo drama Whiplash o výchově mladého jazzového bubeníka, z nějž chce dostat maximum jeho despotický učitel. Minimalistický snímek stojící na brilantním zvuku a střihu, které nesou většinu emocí a dávají nám zprostředkovaně zažívat hru na bicí jako nebývale fyzickou a vyčerpávající činnost, má zdánlivě zcela nadčasový nádech. Přitom ale řeší aktuální téma.

Máme žít v chráněné společnosti, kde je každému vždy pofoukána bolístka a najde útěšnou náruč, nebo nás k výjimečnosti posunuje hlavně tvrdý dril a kritika? Má vůbec cenu usilovat o výjimečnost v takto krutém světě a ujišťovat všechny sadisty a psychopaty, že mají právo někoho ponižovat? Člověk nad tím musí přemýšlet ještě dlouho po skončení závěrečných titulků. A ve vedlejší roli oceněný J. K. Simmons asi lepšího padoucha už nikdy nezahraje. Všechny tři Oscary pro tento snímek jsou plně zasloužené.

Oscary se letos vyhnuly tomu být obviňovány z rasismu a xenofobie tím, že neocenily Amerického snipera, v němž hrdina postřílí desítky divokých muslimů, které považuje za ztělesnění ďábla, zároveň naprázdno vyšel snímek Selma o Martina Lutheru Kingovi. Ale to jsou již zcela vedlejší věci.

Filmová akademie letos každopádně dala najevo jistou únavu nad životopisnými filmy (cenu získal pouze Eddie Redmayne za ztvárnění fyzika Stephena Hawkinga v Teorii všeho a scénář ke Kódu Enigmy o matematiku Alanu Turingovi). Zároveň projevila konzervativnost zalíbením v retro stylu Grandhotelu Budapešť a výběrem polského černobílého snímku Ida jako nejlepšího neanglicky mluveného filmu. Mnohem aktuálnější a komplexnější portrét ruské duše a krajiny ve filmu Leviatan nezaujalo tak, jak by si zasloužilo.

Zatím pořád platí, že Akademie nemá ráda temné či „divné“ filmy jako, jsou Slídil nebo Inherent Vice, ani se jí nechce oceňovat špičkovou žánrovou zábavu, jako je Zmizelá nebo Interstellar. Filmoví fajnšmekři vyhledávající nezvyklé lahůdky i většinové publikum se tak svým vkusem stále více vzdaluje tomu, co preferují akademici v důchodovém věku.

Video: Kamil Fila o Oscarech