Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Dělníci kultury, Kultura

Tentokrát jsem v souboji s Holomíčkem vystřelil první

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

7 • Autor: Respekt
7 • Autor: Respekt
1 • Autor: Respekt
1 • Autor: Respekt

Jaro se dá vítat různě. Například happeningem, který minulý pátek proměnil osiřelý činžák manželů Tišnovských v Černošicích v krátkodobou noční uměleckou enklávu. V kupoli bývalých slunečních lázní vystoupila Lenka Klodová i její někdejší profesor Kurt Gebauer: Lenka se jemně svlékala, Kurt jemně recitoval.

Lidi se na to koukali z ulice a vypadalo to tak trochu, jako by na černošické střechy přistálo UFO s bodrým strýčkem mimozemšťanem a jeho vnadnou asistentkou. Kurt pak v improvizovaném baru vyprávěl, že ho teď baví vystavovat hlavně v netradičních prostorách, takže má v těchto dnech výstavy mezi knížkami v Městské knihovně nebo mezi plavci a plavkyněmi v jeho oblíbené plovárně AXA, kam chodí už dvacet let. 

2 • Autor: Respekt
2 • Autor: Respekt

V sobotu jsem se byl podívat na výstavu Bedřicha Dlouhého v Museu Montanelli. Galerie mecenášky Dadji Altenburg-Kohl (soustavně podporuje mimo jiné Národní divadlo) sídlí v Nerudově ulici, shodou okolností jen kousek nad patníky, které v devadesátých letech postavil před Lichtenštejnský palác Dlouhého nejlepší kamarád Karel Nepraš. Dlouhý tu vystavuje zbrusu nové práce, ale taky oblíbeného Krajkáře, poťouchlého kačera z roku 1987 známého z přebalu desky V penzionu svět. I tenhle obraz už poznal, jaké to je, když se k němu pozve jeho stáří, ale pořád z něj jde neobvyklá energie. Není divu, že ho Dlouhý nikdy neprodal.

3 • Autor: Respekt
3 • Autor: Respekt

Kousek nad galerií léta stálo ještě jiné pozoruhodné dílo. Respektive sedělo, protože zachycovalo dívku s nohou přes nohu, jak si pročesává dlouhé vlasy. Socha se jmenovala Toileta, taky se jí říkalo Eva, a v roce 1908 ji do bronzu odlil Jan Štursa. Pod rampou vedoucí k Pražskému hradu ale už devět let ve svém výklenku nesedí. Před dekádou ji chtěl někdo ukrást, dokonce ji strhnul z podstavce, ale odvést se mu ji naštěstí nepodařilo. Sochu Galerie hl. města Prahy rekonstruovala a od té doby leží v depozitáři. Technická správa komunikací, jíž výklenek patří, totiž není schopná oprýskanou zeď opravit. Tak tu furt stojí jen ten opuštěný podstavec.

V neděli se u mě promítalo. Nikoli ale film, nýbrž diáky, které před lety nafotil japanolog Petr Geisler. Promítala je jeho dcera Ester, protože bude hrát v takovém rodinně laděném filmu - a když vzpomínat na dětství, tak na jaké jiné než své, i když film nebude o ní. Takhle to zní možná zamotaně, každopádně fotky jsou to nádherné, až bylo těžší z nich vybírat ty, které se do filmu nepoužijí, než ty, které se použijí. Tahle se tam určitě vejde: vlevo Esteřina sestra Lela, v pravo Aňa. Jak je vidět, herecký talent má opravdu vrozený.

4 • Autor: Respekt
4 • Autor: Respekt

Což se bohužel nedá říci o vlámském spisovateli Pieteru De Buysserovi, jehož hra Immerwahr měla v pondělí premiéru v Divadle Archa. Naturščik De Buysser se v Praze před čtyřmi lety představil s Pálením knih a dopadlo to velmi dobře. Tentokrát ale bylo jeho zašmodrchané deklamování o světě, z nějž vymizel přímý boj těla na tělo - Clara Immerwahr byla ženou vynálezce yperitu Fritze Habera, a protože se jí nelíbilo, že se lidi na frontě zabíjejí jeho chemickými zbraněmi, v roce 1915 před ním spáchala sebevraždu - odměněno potleskem vlažným až k neslyšitelnosti. „Hrát a neptat se proč,“ opakoval dokola De Buysser, zatímco já se pro sebe ptal, proč to tu uvedli. Na druhou stranu, s dotací 20 milionů korun ročně, proč vlastně ne…

5 • Autor: Respekt
5 • Autor: Respekt

V úterý jsem se znovu stavil v Museu Montanelli. Bedřich Dlouhý se totiž nechal paní Altenburg-Kohl přemluvit, že si se mnou přes své neduhy chvíli popovídá o umění. Hodně jsme ale mluvili o jeho milovaných autech a motorkách. O nortonu a bugatce, které si koupil v šedesátých letech, o závodní škodovce, se kterou jezdil v sedmdesátých letech rallye. Když ho ranila mrtvice, první, na co se po probrání z bezvědomí doktorů ptal, prý nebylo, jestli ještě bude moct někdy malovat, ale závodit. Kdo chce vědět o výstavě a králi české iluzivní malby víc, ať si v pondělí koupí nový Respekt.

6 • Autor: Respekt
6 • Autor: Respekt

Večer jsem pak zašel do holešovického Tonlabu. Místo pro rezidenční ateliéry a debaty tu zřídila firma Ton a vypadá to tu trochu jako v nedaleké Paralelní polis; jen tu nevládne bitcoinová kryptoanarchie, ale nábytkářská demokracie. Tentokrát byla na programu debata o sound artu.

Jonáš Rosůlek s Adamem Boháčem ze studia Needles vyprávěli o natáčení hudby k Lemově audioknize Solaris, za kterou nedávno dostali Vinylu za počin roku. Netušil jsem, že kosmické zvuky se dají vytvořit nahráním startu letadla, tance mokrého hrnce na rozpálené plotně, magneťáku zavřeného v lednici nebo roztápěného elektrického grilu. Ale to nebylo nic proti tomu, když se moderátor Standa Abrahám rozpovídal, jak k rozhlasové hře Miniprasátko vyráběl „mluvu“ prasečího hrdiny tím, že si z jeho nahraných emocí vytvořil jakési tóny, které pak rozchrochtával na klávesy.

Ze středeční četby: „7. května okolo 9.45 došlo na zahradě Brettschneiderovy vily k masakru 18 civilistů a povstalců, kteří se zde ukryli před postupujícími jednotkami KG Wallenstein, ale obyvatelé okolních vil na ně upozornili. Podle poválečných svědectví a nového vyšetřování v sedmdesátých letech byli všichni vojáci velmi mladí, někteří hovořili chorvatsky a někteří slovensky, původně zřejmě byli příslušníky Hlinkovy gardy.“ (Jiří Padevět: Krvavé finále – jaro 1945 v českých zemích, Academia, 2015)

Ve čtvrtek v DOXu začala výstava Art Brut Live – sbírka abcd. Soudě dle popisků na stěnách by člověk myslel, že se účastní kolokvia odborníků na duševní choroby. Francouzský sběratel Bruno Decharme si totiž libuje v detailním zkoumání, co přesně toho kterého neškoleného umělce v životě potkalo a většinou to nebylo nic pěkného.

Nicméně díla to pěkná jsou, což v Holešovicích na vernisáži ocenil i Bohdan Holomíček. Jako vyučený elektrikář by měl vlastně taky nárok na nějakou tu art brut výstavu, protože k focení se dostal místo z FAMU rovnou z kotelny. Jak je jeho zvykem, kamerou se oháněl i v galerii, ale tentokrát jsem byl při vzájemném fotosouboji rychlejší a zastihl ho ještě před výstřelem. Tak uvidíme, na co natrefíme další týden…

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].