Když vám někdo slibuje snídani, která vás „po probdělé noci zaručeně postaví na nohy“, nezbývá než to vyzkoušet. Ať už jste bděli z jakéhokoli důvodu. Sliby tentokrát nebyly chyby: ve vršovickém Zenitu totiž brunch v sobotu připravila Kamila Polívková, která o bdění ví své. Vždyť tahle režisérka a výtvarnice se teď vůbec nezastaví, ať už pracuje doma (Studio Hrdinů) nebo v cizině (hannoverský Staatstheater, vídeňský Burgtheater).
Zajímavé přitom je, že všude sklízí úspěchy nemenší než v sobotu za své vafle. O Marii Stuartovně Dušana D. Pařízka, ke které v Hannoveru dělala kostýmy, nedávno v Nachtkritik napsali, že je to sice svérázné představení, ale že sugestivně přenáší stovky let staré události do dnešních časů, a navíc se během hry podává pivo zdarma. Nenechme se ovšem mýlit, v divadle Polívkové diváci aplaudují, aniž by přitom museli svůj probdělý stav skrývat za sluneční brýle.
Když už jsme u slunečních brýlí: do Česka dorazilo léto, proto jeden tip na pěkný výlet. V Chebu momentálně neprobíhá jen skvělá výstava Zastihla je noc, o které si brzy přečtete v Respektu. Tamní Galerie výtvarného umění v rámci cyklu Opus magnum vystavuje pozoruhodný obraz Josefa Koudelky s výmluvným názvem Na kopané. Koudelka se pro něj v roce 1907 inspiroval o něco starší prací svého spolužáka Františka Xavera Naskeho Fotbalové utkání Angličanů se Slávií v Praze. Zatímco u Naskeho šlo spíš o jakousi neadresnou metaforu zápasu anonymních mužů, Koudelka šel na věc zodpovědněji.
Jak v rozboru jeho obrazu nyní dokazuje kunsthistorik Tomáš Winter, malíř na plátně zdokumentoval výsek utkání mezi Slávií a Southamptonem. V roce 1906 s ním pražský klub nejdříve vyhrál 4:0 (Jan Košek vsítil hattrick), ale hned o den později ve stejném poměru prohrál. Co se týče herního stylu, těžko říci, jak se Koudelka držel reality, protože to klubko hráčů připomíná spíš bitku dětí na plácku za barákem než profesionální utkání. Nicméně ohledně postav byl Koudelka věrný. Koška vidíme zcela vlevo v mírném podřepu, vedle něj s poněkud předimenzovanou hlavou poskakuje obránce Richard Veselý a za ním vykukuje útočník Jindřich Baumruk.
V úterý měla vernisáž Vendula Chalánková. A byla to akce skutečně překvapivá: umělkyni známou svou skromností, neprůrazností a smrtelně černým humorem si totiž vyhlédla galerie Dvorak Sec Contemporary. Vendula se tedy zčistajasna ocitla v prostředí, kde si nedaleko Staroměstského náměstí dveře podávají lobbisté, developeři a vůbec lidé, kteří na rozdíl od ní opravdu nemají problém s tím, jestli budou mít na vlak. A to dokonce ani na celý vlak.
Vendula každopádně nedávala znát, že jí nenadálá situace nějak rozhazuje, koneckonců díky fantastickým výstupům na Pecha Kucha Night nebo v televizi TA3 je na pozornost publika zvyklá. Tak v klidu oprášila repertoár své někdejší kapely Muženy vycházející ze záchodové poezie a dala kravaťákům k dobrému: „Já mám ráda Romana, dodělá mě rukama. Mně se líbí Radek, postříkal mi zadek.“
Vraťme se ještě jednou do Vršovic, tedy mírnou oklikou. V Národním technickém muzeu na Letné až do poloviny května probíhá výstava legendárního amatérského fotografa Přemysla Koblice. Ten mezi třicátými až padesátými lety pořídil tisíce snímků pražských scenérií, z nichž řada už dávno zmizela ze zemského povrchu. V muzeu proto jeho snímky konfrontují se současnými portréty daných lokalit. Ale k Vršovicím: Koblic žil na Ruské, takže řada jeho snímků zachycuje právě místní prostředí.
Není tedy divu, že dlouho připravovaná fotografova monografie se v úterý křtila hned kousek vedle, v Café Sladkovský. Promítaly se tu i některé jeho fotky z blízkého okolí. Tenhle zachycuje populární „tržíček“, o jehož budoucnosti se už nějaký ten pátek vedou spory. Neboť někteří developeři by i tuto půvabnou proluku rádi nechali zmizet, respektive ji zastavěli nějakou obří barabiznou. Momentálně to bohužel vzhledem k vykoupení klíčového pozemku vypadá, že zkáza se zase o něco blíže posunula k realizaci.
Úplně opačné problémy mají paradoxně v Olomouci. V proluce vedle Muzea moderního umění už mělo nějakou dobu stát Středoevropské fórum, centrum umění ukazující průřez výtvarnými scénami z našeho blízkého i o něco vzdálenějšího okolí. Jak je ale vidět na fotce z pátečního rána, ať se díváme sebepozorněji, stále tu jaksi nic nestojí.
Vtip je v tom, že se muzeu nedaří vykoupit část pozemku, kvůli kterému je stavba už léta zablokovaná. Jde tedy o jakési developerské trauma naruby, neboť tahle stavba by byla krásná, a navíc by měla svůj bohulibý smysl. A pak že svět dává logiku.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
