Jak sedm panen očistilo bolševického kádra

Na Žižkově mají takový pěkný zvyk. Místní galerie pořádají vernisáže ve stejný den, jako se to dělá třeba v Berlíně, takže se dá mezi nimi volně přecházet a postupně klábosit o umění na jiných místech a s jinými lidmi. Minulý pátek se dalo začít třeba v Nevan Contempo.

Nejmladší žižkovskou síň otevřel v listopadu Mikuláš Nevan poté, co definitivně zkrachovala Galerie Švestka, kde dělal výkonného ředitele. Pronajal si prostor bývalých garáží u Rajské zahrady a doufá, že se mu podaří na galerijním trhu uchytit stejně jako předtím dalším někdejším Švestkovým zaměstnancům Lucii Drdové (Drdova Gallery) a Filipovi Polanskému (Polansky Gallery). Teď u Mikuláše vystavují David Böhm s Jiřím Frantou - a jak je vidět, projekt s názvem ?! ocenili i dětští návštěvníci, neboť je jeho součástí mobilní vláček vozící nápis What? 

Tutéž otázku si mohou diváci klást hned o pár metrů dál v Bořivojově ulici,

kde se nachází galerie Hunt Kastner

. Letos oslaví už deset let provozu, na Žižkov se nicméně Kacha Kastner s Camillou Hunt přestěhovaly z Letné teprve předloni.

V pátek tu ukázaly největší štiku, respektive plejtváka ze svého uměleckého rybníku: Dominik Lang v galerii svařil monumentální kostru velryby a k železné konstrukci připevnil taková ta dřívka, co se používají na sochách předtím, než základ začnete oplácávat hlínou. V sousední místnosti pak na zeď přidělal špachtle, čili je to opravdu takové čekání na sochu, i když se to celé jmenuje Sběratelé kostí, což věc ještě interpretačně poněkud zamotává.

Jednodušší výklad mají díla nacházející se na opačném konci Bořivojky.

V prostoru City Surfer Office,

který už osm let funguje jako hudební label (nahrávají tu Fremeni nebo Ticho De Beige), vystavují David Demjanovič s Jarmilou Mitríkovou.

Absolventi bratislavské Vysoké školy výtvarných umění měli donedávna ateliér v MeetFactory, kde pravidelně ukazovali své pyrografické malby na dřevě. Po vzoru amatérských uměleckých kutilů vypalují pájkou do překližky, co se jim zrovna honí hlavou. Což jsou – soudě podle aktuální výstavy Kult Moreny - věci hodně zvláštní: členové Svazarmu pořádají okultistické seance, pionýři se dekorují esesáckými dýkami, na oslavu stavby májky se zapalují kostely a auta, mrtví aparátčíci se zjevují před extatickým davem i se svými řečnickými pultíky.

Když už jsme u mrtvých aparátčíků

. Jeden z nich stál od roku 1969 před Švermovým mostem, než ho v roce 1997 přejmenovali na Štefánikův (respektive se vrátili k jeho poválečnému názvu). Socha zástupce KSČ při Slovenském národním povstání Jana Švermy byla následně sejmuta a na veřejnosti se objevila znovu až v roce 2004.

Tehdy ji bolševici vztyčili na Olšanských hřbitovech na čestném vojenském pohřebišti (Šverma zahynul během patnáctihodinového pochodu ve sněhové bouři na hoře Chabenec). Nejen my, co kolem jezdíme na kole, dílu kvůli jeho podivnému gestu přezdíváme Sypání ptáčkům (jiní mu zase říkají Ramínko na kabáty). Do bronzu tuhle figuru každopádně odlil Antonín Nykl, který coby komunistický odbojář seděl za války v Mauthausenu spolu s budoucím prezidentem Antonínem Novotným. Díky tomu to dotáhl až na prorektora AVU a hlavního dohlížitele nad stavbou Stalinova pomníku alias Frontou na maso.

Na ní se podílel i Rudolf Svoboda. Ten byl autorem prvního modelu Stalinova pomníku, který mu jako studentovi na AVU zadal přímo Otakar Švec (ano ten, který ještě před odhalením svého arcizlodíla spáchal sebevraždu). Svoboda se stal později autorem řady děl ve veřejném prostoru - včetně toho, které dodnes stojí v Plzni na Anglickém nábřeží. V roce 1981 ho tu třináct let po okupaci vztyčili pod výsměšným názvem Památník československo-sovětského přátelství. A aby o přátelství nebyla mýlka, Státní bezpečnost za něj umístila svou vyšetřovnu. V roce 1993 byl mramorový hranol, před nímž stojí vnadná dívka strhávající drapérii z geometrizované mapy postupu Rudé armády, přejmenován na Památník obětem komunistického teroru.

Což zaujalo známého zachránce normalizačních plastik Pavla Karouse a jeho kamaráda Michala Pěchoučka. Společně tu proto v úterý odhalili svou Píseň pro Rudolfa, sedm geometrických útvarů, které se snaží reagovat na Svobodovo sochařské tvarosloví, o němž se můžeme leccos dozvědět z informačních panelů položených na zem. Respektive odhalilo je tu za ně sedm plzeňských panen, aby tak byla symbolizována čistota myšlenek celého slavnostního aktu. Upřímně řečeno, mně tahle rehabilitace bolševických kádrů přes všechnu snahu o nadhled prostě nějak nejde pod fousy; kdybych tedy nějaké měl.

úterý v rámci Evropského hlavního města kultury

v Plzni proběhla ještě jedna akce

. Desetiminutovou chůzí po nábřeží se dá od pomníku dostat do areálu Depa, které tu od pátku slouží pro workshopy, koncerty a také brilantní open-air výstavu Čestmíra Sušky, který prostor před někdejšími trolejbusovými garážemi osázel gigantickými objekty ze svařovaných bojlerů a nádrží. Na některé se dá vylézt dost vysoko na to, aby se z toho člověku udělalo šoufl, protože ve větru se ty tuny železa dost hýbají.

Kineticky se projevuje i skulptura Jiřího Příhody v hlavním hangáru. Autor v ní propojil šroubovité tvary DNA s barokní rozdýchaností, která odvážlivce po úzkých schůdkách dovede vnitřkem sochy až na vrchol. Odtud se dá shlédnout ke skleníku, který tu designér Werner Aisslinger postavil coby experimentální výstavní prostor Domus pro své kolegy Maxima Velčovského či FormuFantasmu. Ale taky sám pro sebe, neboť zde prezentuje Farm Chair, křeslo, které vám pomocí kovové formy a semínek bambusu během pár dní vyroste přímo před očima.

 Já tu byl kvůli akci Socha pro Plzeň. Pod dohledem kurátora Rosti Koryčánka (stojí i za Písní pro Rudolfa) ji mají na svědomí Tomáš Moravec, Matěj Al-Ali a Petr Dub. Sochařské trio vyrobilo dřevěný rovnostranný jehlan v podobě přepravní bedny, jaká se používá na převoz uměleckých objektů. Než jsme si ji ale stačili prohlédnout, naložili ji do dodávky a odjeli s ní do Regensburgu, který je partnerským městem Plzně. Pak pojedou ještě do Žiliny, Liége a Winterthuru. Jak to celé dopadne a jaký to mělo smysl, to si řekneme někdy na podzim.

Zatím máme jaro, takže abychom si nepovídali jen o umění

: s Martinem Kontrou jsme si v rámci našich cykloteroristických aktivit udělali výlet za redakční kolegyní Irenou Tesarčíkovou. Ta je kromě mnoha jiného členkou zahrádkářského svazu v osadě na Ořechovce. Nejstarší pražskou zahrádkářskou kolonií je ta na Libeňském ostrově z roku 1923, Ořechovka ji ale následovala hned o tři roky později, kdy byla zároveň založena Evropská unie zahrádkářů. V těsném sousedství Buštěhradské dráhy se dodnes zachovaly maličké parcely s ještě menšími původními dřevěnými altány, které vlakovou trať oddělují od zdejší luxusní vilové zástavby. Pár pokusů tohle území proměnit v ještě luxusnější rezidence ze skla a oceli tu po revoluci bylo, ale dosud se jim podařilo úspěšně čelit. Tak čelme dál!