Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Válková a Okamura: Bermudský trojúhelník ve sněmovně?

Skandál s daňovými úniky :: Fukuyama a Dugin o liberální demokracii :: Jon Stewart končí :: Smutné časy Ruska

Asi odejdu • Autor: ČTK
Asi odejdu • Autor: ČTK

V českém parlamentu mají záhadu. V Hnutí ANO Andreje Babiše a v Hnutí Úsvit Tomia Okamury se záhadně ztrácejí politici. Ne ve fyzickém slova smyslu, ale v tom politickém. Ve stejný den, kdy musela skončit ministryně spravedlnosti Helena Válková, přišel o šéfovský post v Úsvitu sám Okamura. To by ještě nebylo tak zvláštní, ale je to trochu jako v Harrym Potterovi: nikdo totiž nechce říct, co se vlastně stalo.

Kolegové Okamury tajuplně naznačují, že se jim nelíbí některá jeho xenofobní vyjádření, ale jedním dechem dodávají, že chtějí založit stranu po vzoru francouzské krajně pravicové strany Národní fronty Marine Le Penové. Takže se dá předpokládat, že v xenofobní politice spíše přidají.

Hnutí ANO zase posiluje obraz „rodinné“ strany - a to slovo „rodinné“ rozhodně není myšleno pozitivně. Prostě když šéf famílie řekne „Jdeš“, tak už se nikdo neptá. Kolega Martin Veselovský se pokusil toto pravidlo prolomit, když dělal rozhovor s šéfem poslaneckého klubu ANO Jaroslavem Faltýnkem a je to politický rozhovor roku. Tedy zatím.

Faltýnek se snažil vzbuzovat dojem, že „Helenka“ (jak ministryni nazýval) vlastně prosila o konec, čemuž samozřejmě nikdo nevěří, protože sama ministryně říkala, že pryč nechce. Když Veselovský trval na tom, aby Faltýnek řekl důvody odchodu, poslanec odpověděl: „Vy mě tlačíte do určité polohy, do které se já nechci dostat.” To chápeme, nechtěl si to rozházet u Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit. Na závěr jen dodejme, že tohle je světový unikát, když tu padají ministři, a veřejnost nesmí vědět proč.

V tištěném Respektu máme článek z týdeníku The Economist o boji s daňovými úniky, který je opravdu dobře načasován: den po jeho vydání propukl obrovský skandál týkající se praní peněz a daňových úniků, na němž se podílela jedna z největších bank na světě. Švýcarská pobočka HSBC (se sídlem v Londýně) radila tisícům svých bohatých klientů, jak neplatit daně, pomáhala prát peníze drogovým kartelům, spravovala účty obchodníkům s krvavými diamanty a dělala mnoho dalších podezřelých věcí.

Prezident Bašár Asad • Autor: Globe Media /  Reuters
Prezident Bašár Asad • Autor: Globe Media / Reuters

Skupina novinářů ze 45 zemí světa pracujících pro slavné centrum investigativní žurnalistiky ICIJ zveřejnila ve francouzském deníku Le Monde svá odhalení a vyvolala skandál obrovského rozsahu. Na seznamu klientů banky jsou příbuzní diktátorů (například syrského prezidenta Asada), je na něm mnoho politiků od Británie přes Rusko až po Keňu. Všechny banka ubezpečovala, že jejich tajemství nebude nikdy prozrazeno a jejich účty byly často psány na fiktivní jména.

Jenže doba se mění a boj proti praní špinavých peněz či daňovým únikům je stále ostřejší i díky práci investigativních novinářů. Konzervativní odhady expertů mluví o sumě zhruba 7,6 bilionu dolarů, která uniká zdanění - takže na daních přicházejí vlády společně asi o 200 miliard dolarů ročně. Obsáhlou zprávu v angličtině naleznete zde.

Stewart a Colbert • Autor: Ilustrace Pavel Reisenauer, Ilustrace - Pavel Reisenauer
Stewart a Colbert • Autor: Ilustrace Pavel Reisenauer, Ilustrace - Pavel Reisenauer

Jon Stewart v úterý oznámil, že končí se svou televizní The Daily Show. V českém kontextu se těžko hledá přesné označení pro Stewarta, protože není jen bavič, moderátor a novinář… Je to člověk, který sice vtipným, nicméně drtivě kritickým způsobem komentoval světovou, ale především americkou politiku.

Jeho show sledovalo v průměru 2,2 milionu Američanů, nicméně vliv jeho pořadu šel ještě dál. Stewart si nikdy nehrál na vyváženost, což pořadu pochopitelně pomáhalo, protože pojmenovával věci jasně a bez vytáček. Pořad se za šestnáct let dočkal řady ocenění a dvacetkrát získal cenu Emmy. Zde odkaz na článek z NYT tady profil, který jsme o něm před lety připravili.

Jon Stewart is leaving @theDailyShow, one of my favourite TV programmes ever. That's major news to get over your morning tea. #BritishGrief— J.K. Rowling (@jk_rowling) 11. Únor 2015

Dnes se v Minsku odehraje důležité jednání o budoucnosti Ukrajiny. Zde nabízím tři témata, která podle mě dobře ilustrují pozadí ruských ambicí.

Moderátor Steve Peikin si přes obrazovku zavolal tři zajímavé lidi k debatě: amerického politologa Francise Fukuyamu, jeho bulharského kolegu Ivana Krasteva a ruského filosofa Alexandra Dugina, který je jakýmsi neoficiálním ideologickým beranidlem Kremlu. Tady je stručný výtah z debaty, kterou – pro ty, kdo rozumějí anglicky – stojí za to zhlédnout.

Fukuyama: Na úpadku liberální demokracie zejména v USA se podílí intelektuální nemohoucnost a ovládnutí moci zájmovými skupinami, především z prostředí finančního průmyslu. Americké demokracii sice chybí vyváženost, ale pořád ještě žijeme v jedné z nejsvobodnějších společností v dějinách. Liberální demokracie nevznikla zákonitě z evropských dějin, ale spíše díky šťastným náhodám, například díky vzniku britského parlamentu, který vzešel ze sporu šlechticů. Model je to možná náhodný, ale počet demokracií stoupá, protože je to model přitažlivý. Nejlepší demokracie je Dánsko, také proto, že má extrémně nízkou politickou korupci.

Ivan Krastev: Demokracie těží z toho, že je schopná se učit ze svých chyb. Problém, kterému dnes čelíme, je ten, že nikdy nebylo tak lehké získat či ztratit moc, ale nikdy nebylo tak těžké vládnout.

profimedia 0196165259 • Autor: Profimedia.cz
profimedia 0196165259 • Autor: Profimedia.cz

Alexander Dugin: Já jsem k liberální demokracii podle západního vzoru mnohem kritičtější. Západ vidí jiné civilizace jen negativně, je mesianistický a považuje svůj systém za univerzální model pro celý svět. To je rasismus. Nejde o liberální demokracii, ale o západní demokracii. Musíme dát Západu lekci, že existují i systémy a kultury, které jsou jiné - ale to neznamená, že jsou horší.

Fukuyama: To je absurdní. Liberální demokracie nemůže být rasistická, protože jejím základem je tolerance. Proto je univerzální.

Dugin: Pan Fukuyama si myslí, že lidská podstata je jedna, ale to vychází ze západního konceptu antropologie, která považuje lidskou bytost za autonomní individuum. Ale u nás v Rusku je lidská podstata důležitá jen ve vztahu ke společnosti. Jsme Rusové a patřit k Rusku je mnohem důležitější než být izolovaným jednotlivcem. Je to pocit, který přesahuje individuální koncept.

Fukuyama: Neexistuje něco takového jako jiný koncept antropologie.

Dugin: My, Rusové, se vyvíjíme – jak říkal Huntington – k modernizaci bez pozápadňování. Vztah mezi mužem a ženou je spirituální, odmítáme egoismus nebo homosexuální vztahy.

Fukukayma: Pane Dugine, zdá se, že máte problém s manželstvím homosexuálů. Ale na Západě to bylo před pár desítkami let také nepředstavitelné. Myslím, že Rusko čeká tato proměna také.

Moderátor: Pane Dugine, co chce Putin od Ukrajiny?

Francis Fukuyama • Autor: Respekt
Francis Fukuyama • Autor: Respekt

Dugin: Chce demokracii, ovšem většinovou, ne takovou, kde menšina terorizuje většinu, přičemž polovina Ukrajinců je proruská, ale má protiruskou vládu. Jsme možná na pokraji globálního konfliktu, ale jediným východiskem je rozdělení Ukrajiny na dvě demokratické země, jednu západní, jednu proruskou.

Krastev: Pan Dugin mluví o speciální ruské antropologii, ale já vidím v Ukrajině mnoho Rusů, z nichž se stali ukrajinští nacionalisté pouze proto, že mají pocit, že Rusko napadlo Ukrajinu, kterou považují za svoji vlast. Vidím celý konflikt jako ruský protest proti globalizaci; je to v podstatě pokus o izolaci než o budování impéria.

Dugin: Liberální antropologie tvrdí, že člověk se chce vyhnout utrpení. Jenže pro nás Rusy je utrpení formou důstojnosti, život je utrpení z principu. Ekonomické sankce Západu nám přinášejí uspokojení, protože jsou důkazem, že žijeme správně. Je to sebeobětování, které nás posiluje. Vidím sankce velmi pozitivně, protože nás nutí spoléhat se jen na sebe samé. A prezident Putin bude nucen reformovat státní instituce, aby posílil ruskou suverenitu.

Krastev: Krátkodobě možná tento model bude fungovat, ale pokud bude ruský lid trpět a oligarchové nadále bohatnout, může to být problém (Dugin přikyvuje). A co se týče budování institucí, pan Putin zatím neprokázal velkou schopnost je budovat.

Solving the Ukraine crisis requires a compromise: arming Ukraine and no NATO membership for Ukraine, my formula for a year.— Zbigniew Brzezinski (@zbig) 10. Únor 2015

Na Harvardu vyučující historik Greg Carleton se pro magazín History Today zamýšlí nad jednou dávnou kapitolou ruské historie, která podle něj dodnes zcela zásadně ovlivňuje Rusko, jeho elity i běžné občany. A která může Západu vysvětlit i dnešní šokující „jinakost“, s níž ruská společnost v naprosté většině uctívá svého současného vůdce a stojí za ním, byť jeho činy ženou svět do rizika všeobecné války.

Ten, jehož jméno nikdy nepadlo. (Putin) • Autor: Getty Images
Ten, jehož jméno nikdy nepadlo. (Putin) • Autor: Getty Images

Tou klíčovou dobou jsou podle Carletona Smutné časy (Smutnoje vremja) - patnáct let na přelomu 16. a 17. století, kdy Rusko propadlo do beznadějné éry a málem přestalo existovat. „Hrůza a krutost smutných časů byla bezpříkladná, a pro tehdejší obyvatele Ruska navíc zcela nečekaná,“ píše Carleton. Jen krátce předtím totiž země za cara Ivana Hrozného dosáhla největší moci a zabrala velká území. Jenže když Ivan zemřel, Rusko se sesulo do zmatků a do bezvládí. Zem drancovaly hordy loupežníků, přišel hladomor a cizí uchvatitelé: Poláci, kteří obsadili Kreml a uvěznili pravoslavného patriarchu.

Rusové se ale nakonec přece jen dali dohromady a na obranu pravé víry zorganizovali povstání, v němž nepřátele vyhnali. To dokázalo, že jsou vyvoleným božím národem, na trůn byl zvolen nový car a Smutné časy skončily. Jejich stopa v kolektivním vědomí ovšem zůstala silná. Skládaly se na ně opery, psaly se o nich knihy a 200 let poté později vztyčil vděčný národ na Rudém náměstí v Moskvě sochy dvou vůdců tehdejšího boje; Kuzma Minin a Dmitrij Požarský jsou dodnes jediní dva takto poctění Rusové.

A pak se Smutné časy vrátily. Rozpad Sovětského svazu, vítaný jinými jako počátek svobody, přinesl Rusům samotným ekonomické strádání pod hordami oligarchů-loupežníků a mocenské ponížení hordami stále blíž a blíž se tlačícího NATO. Nakonec ale země stejně jako za Minina s Požarským povstala a pod novým vůdcem Vladimírem Putinem ukazuje nepřátelům, kdo je pravý nositel civilizace…

To, že Maďaři, Češi i Slováci mají více či méně proruské vlády, lze částečně vysvětlit i minulostí, protože v politických stranách je stále ještě spousta funkcionářů, kteří s láskou vzpomínají na družbu se Sovětským svazem. Proč je ale proruská také vláda v Rakousku, které patří k Západu o 40 let déle než my? Analýza významného think tanku European Council on Foreign Relations má zajímavé vysvětlení.

Smířlivým vztahem k Moskvě se však vyznačují i obě vládní strany, socialisté i konzervativci.

Důležitým faktorem je samozřejmě ekonomika: 70 % plynu dováží Rakousko z Ruska a doufá, že bude hlavním distributorem ruského plynu v Evropě. Rakouští podnikatelé včetně bank mohutně investovali v Rusku a z kolapsu ruského trhu mají velké obavy. I proto nutí rakouskou vládu protestovat proti sankcím. Kromě toho rakouský turismus žije z bohatých Rusů (10 % všech návštěvníků země, ovšem zdaleka nejbohatších).

Dalším důvodem je velký ruský vliv v zemi; o Vídni je známo, že je oblíbenou „destinací“ ruských agentů. Proruská radikálně-pravicová strana FPÖ (kdysi ji vedl Jörg Haider) téměř zbankrotovala, ale zachránily ji ruské peníze a v roce 2013 získala přes 20 procent hlasů ve volbách. Nyní organizuje veřejné debaty s ruskými politiky a intelektuály velebícími Putina. Smířlivým vztahem k Moskvě se však vyznačují i obě vládní strany, socialisté i konzervativci.

Moskva flirtuje s myšlenkou vytvořit proruskou středoevropskou koalici – podle analýzy počítá s Rakouskem, Slovenskem a Maďarskem. Čtenáři se možná uleví, že s Českem Moskva nepočítá. Skoro to ale vypadá, že s takovou představou koketuje Praha. Před několika týdny se – v souladu s novou orientací české zahraniční politiky – potkali ve Slavkově premiéři těchto zemí a také Česka (k nelibosti Poláků, kteří se právem cítí z toho spolku vyloučeni).

Video: Gay Ali, uprchlík z Pákistánu žijící v Londýně, se v reportáži deníku Guardian připravuje na své první drag queen vystoupení. 

Kulturní tip: The Fall. Hlavní roli v krimi seriálu (nedávno běžela druhá a zřejmě poslední řada) hraje Gillian Andersonová alias Dana Scullyová z Akt X: ztvárnila vyšetřovatelku Stellu Gibsonovou, která pronásleduje sériového vraha a sexuálního maniaka. Na povrchu je studená jako led, ale občas jí jakoby mimochodem ukápnou slzy. Sama je tak trochu případ pro psychiatra; svádí kolegyni z patologie, ale svede také mladého vyšetřovatele. A jak jinak, pachatele nakonec dopadne. Hraje trochu to, čím sama je: před několika lety prohlásila, že je bisexuální. Stalo se to poté, co její partnerka zemřela na krvácení do mozku a ona cítili povinnost jí to nějak splatit. Má přitom dvě děti a několik bývalých manželů. Je nejen krásná (v roce 1996 ji diváci prohlásili za nejvíce sexy ženu na světě), ale i chytrá - jak ukazuje rozhovor v deníku The Guardian

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].