Co skrývá Hillary ve svém inboxu

Byla to spanilá jízda, ale první zakopnutí přišlo brzy: jasná demokratická kandidátka do příštích prezidentských voleb Hillary Clintonová doplácí na to, že pro služební účely používala soukromý, a nikoliv vládní email -  a to po celou dobu svého působení jako americká šéfdiplomatka. Což je protizákonné, neboť to neumožňuje uchovávat oficiální záznamy o úřední komunikaci, a tedy je to v zásadě proti právu na svobodný přístup k informacím. Jinými slovy: cokoliv chtěla Hillary Clintonová v době své ministerské kariéry utajit, mohla to pohodlně udělat. Co je známo, stejné privilegium měl například známý poradce George Bushe s nevalnou pověstí Karl Rove.

Jak píše magazín The Atlantic, není to jediný případ, kdy Hillary Clintonová podlehla tajnůstkaření. Tento jev naopak provází její profesní život v takové míře, že autor textu Conor Friedersdorf píše o “pohrdání otevřeností”. Clintonová na kritiku odpověděla jediným možným způsobem, slíbila své emaily uveřejnit. Komisi vyšetřující útok na americkou ambasádu v Benghází z roku 2012, kdy zahynul americký velvyslanec (právě ta přišla na to, že ministryně obcházela oficiální pravidla), předala 55 000 tisíc stran korespondence z osobního poštovního účtu.

Jsou tu ale dvě pochybnosti. Zda Clintonová a její spolupracovníci předali všechny materiály, a pak, že prohlídka desetitisíců stránek potrvá měsíce. Incidentu v Benghází se sice týká jen zhruba 900 stran, ale i zbylých 54 100 pochopitelně poutá pozornost. A po celé tyto měsíce bude na prezidentské kandidátce ulpívat podezření.

Že by demokratická strana houfně přehodnocovala její kandidaturu, to se ale říct nedá, spíš váhá. Demokraté si nicméně uvědomili, že pro volby v roce 2016 v zásadě nemají plán B pro případ, kdy by se ukázalo, že Clintonová záměrně tajila informace, které by ji mohly zkompromitovat.

Je to pro demokraty nepříjemná patálie, ovšem mírní ji jedna pro ně naopak báječná zpráva. Podle průzkumů má Clintonové hlavní a přirozené téma – odstranění (především ekonomických) nerovností mezi muži a ženami - potenciál rozhodnout volby. Tak teď už jen počkat, co se skrývalo v ministerském inboxu.

Standardizované školské testy jsou “na prd”. Píše to magazín Wired. To by samo o sobě nebylo zase tak překvapivé, protože o nevýhodách jednotných školních testů konaných jednou za rok už se napsaly stohy stran. Podle kritiků měří testy pouze schopnost složit test, případně schopnost rodičů své děti na test připravit (a zaplatit za to spoustu peněz, což je nefér). O tom, jak se při nich cítí trémisté (a jak tato tréma ovlivňuje jejich budoucí životy), ani nemluvě.

Zajímavé je ovšem řešení, které Wired nabízí. Jedna věc se totiž testům nedá upřít, a totiž že produkují data, která se dobře rovnají do sloupců, řádků, dobře se s nimi pracuje a vůbec: mohla by být veleužitečná. Cestou proto není upustit od testování. Správnou cestou je o dětech putujících vzdělávacím mechanismem sbírat mnohem a mnohem více těchto dat. A nejen skrze častější testování, ale i pečlivé sledování každodenních drobných posunů. “Když pomocí big-data dokáže Netflix odhadnout váš podivný vkus, není důvod, aby ta samá big-data nepomohla v revoluci ve vzdělávání,” píše magazín Wired. Nicméně už neřeší, že takto bude o budoucích žáčcích i po letech možné zjistit, že jim nešli Přemyslovci, potažmo američtí prezidenti. A neptá se ani, kde by se onen sběr dat měl zastavit.

O vzdělávání ještě jeden zajímavý, osobněji laděný text. Esej (opět z The Atlantic) o tom, že je možné být učitel na veřejné škole, posílat své děti na soukromou školu, a netrpět přitom rozpolcením vnitřní integrity (míněno bez ironie).

“Bůh odpouští vždycky. Člověk někdy. Příroda nikdy. O tom se přesvědčilo mnoho civiliziací, už neexistujících.” Tak silnými slovy reagoval polský senátor Jan Maria Jackowski (za konzervativní Právo a spravedlnost) na skutečnost, že polský senát schválil mezinárodní konvenci proti násilí na ženách a proti domácímu násilí.

Polská opozice - nepřekvapivě spolu s katolickou církví - považuje nový polský závazek za vlamování se do práv rodičů vychovávat děti podle vlastního uvážení, za atak na křesťanskou rodinu a v konečném důsledku za začátek definitivního úpadku evropské civilizace. “Je to nelidský dokument proti přirozenosti člověka, atentát na naši civilizaci,” nechal se slyšet další senátor PiS Kazimierz Wiatr.

I přes plamenné proslovy ovšem odešla opozice poražena. Senátoři vládnoucí Občanské platformy ji přehlasovali, neboť mají v senátu většinu. Jejich poslední nadějí je prezident Komorowski (na snímku), což je naděje chabá: je totiž prezidentem právě za Platformu. Vyjadřuje sice pochyby a dosud nedal najevo, zda schválený dokument skutečně podepíše; prý nechá znovu přezkoumat, zda je v souladu s polskou ústavou. Ale podle svých spolustraníků svůj podpis nakonec připojí - těsně před prvním kolem prezidentských voleb, aby získal hlasy levicových a středolevicových voličů.

A o co v tom katastrofickém dokumentu jde? Pro Polsko to znamená změny v rodinném právu, rozšíření definice násilí i na “ekonomické násilí”, nutnost vytvořit komplexní systém pomoci obětem a též sběr data o násilí v rodině s přihlédnutím k pohlaví útočníka i oběti.

Samota zabíjí. Nikoliv metaforicky, ale skutečně, fyziologicky. Je to známý fakt doložený studiemi a metaanalýzami – a článek nazvaný trochu pochmurně Co se stane osamělému mravenci, který je k přečtení v týdeníku New Yorker, to dokládá velmi plasticky. Konkrétně jde o mravence druhu Campotunos fellah; a správně tušíte, že na konci zemře.

Zemře ovšem desetkrát rychleji než jeho druhoví kolegové, kteří nejsou ponecháni životu napospas sami, nýbrž ve skupině o deseti členech. Přítomnost druhově spřízněných larev už sice není tak životadárná, ale přesto pomáhá; smrt přijde aspoň o něco později.

Campotunos fellah je tedy živočišný druh na samotu obzvlášť citlivý, čehož výzkumníci z univerzity v Lausanne využili při hledání odpovědi na otázku, kterou stále neznáme: jak přesně samota zabíjí. Jednou z nejpravděpodobnějších teorií souvisí s jídlem, osamělí mravenci sice jedí, ale špatně tráví.

Pokud by vám snad vadily věty typu “prakticky všechen čas stráví osamělý mravenec horečnatým běháním kolem dokola vymezeného prostoru. Podle všeho hledá rodinu. Nakonec se začne třást, pak úplně znehybní a uhyne”, není bezpodmínečně nutné text číst. Výzkumníci ostatně upozorňují, že mezi mravenci a lidmi je pár podstatných rozdílů.

“Lidé například nepříliš často natravují vlastní svačinu a pak jí krmí své přátele,” všímá si autorka Emily Anthes, ale pak dodává, “že možná jsou všechny osamělé bytosti jako osamělý mravenec. Touží po domově a pálí je žáha.”

Video: Světovým krizím se nemůže vyhnout ani dnešní menu. Nabízíme video o tajemné a velmi vlivné postavě Středního východu, generálovi Kásemu Sulejmáním. Legendární, skoro až mytický velitel íránských speciálních jednotek Quds je podle všeho přímo na iráckém bojišti a podílí se na výcviku šíitských jednotek, které spolu s iráckou armádou zatlačují ozbrojence Islámského státu kolem města Tikrít.

Kulturní tip:  Autor dnešního menu si z Jednoho světa pamatuje především film Redakce, který byl sice o dánském bulváru, ale k jeho hrdinům ve svízelích přesto choval nepopiratelné sympatie. Takže Jeden svět bez kamer, ale s kytarami: koncert dnes v NoD. Prasknout bublinu můžete od 19 hodin.