Proč tolik norských mladíků odchází do Sýrie

Hugh Eakin strávil měsíc v Norsku přípravou reportáže o politickém extremismu, kterému se daří i ve skandinávském ráji. Jeho antimuslimskou tvář představuje třeba Anders Breivik, jeho džihádistickou tvář pak například sto padesát Norů, kteří ze zabezpečeného klidu severu raději odešli do nejistoty a extrému - do řad samozvaného Islámského státu v Sýrii. 

Eakin připomíná soudní zpověď Breivika, který chtěl původně zajmout bývalou norskou premiérku, šéfa mladých norských sociálních demokratů ministra zahraničí hlásajícího multikulturalismus. Před zapnutým iPhonem jim chtěl bajonetem uříznout hlavu. „Tuhle strategii jsem si půjčil od Al-Káidy,“ řekl Breivik před soudem.

Zároveň text upozorňuje, že norské tajné služby odhadují pravděpodobnost teroristického útoku v zemi v příštích 12 měsících na více než padesát procent. „Případ Breivik ukázal, že stačí jeden jediný džihádista – anebo antidžihádista – a všechno se změní,“ tvrdí Hugh Eakin. „Protiimigrantská, radikálně pravicová politika a džihádismus se vzájemně potřebují a posilují.“

Samozřejmě, integrační síly v Norsku stále jasně převažují. „Skupina muslimské mládeže vloni zorganizovala velký pochod proti extremismu, který začínal v hlavní imigrantské čtvrti Osla a pokračoval na hlavní náměstí. Před schody norského parlamentu pak demonstranty – mnohé s transparenty s nápisem NO2ISIS – pozdravil zástup předních politiků včetně konzervativní premiérky, ministrů spravedlnosti, financí a sociálních věcí, ale i předsedové všech parlamentních stran a spousta poslanců. Devatenáctiletá irácko-norská organizátorka pochodu, mnoho muslimských lídrů, premiérka a šéf opozice pak měli své projevy.“

Jenže navzdory tomu i Norsko pátrá po tom, co dělá špatně. Text, který vyšel v novém vydání The New York Review of Books, hledá odpovědi: Proč tolik mladíků odchází do Sýrie? Proč se i ve zmíněném protestu odrážel šíitsko-sunnitský konflikt uvnitř islámu? Proč se přestalo mluvit o Breivikovi?

Autor menu je právě pracovně v Berlíně, proto občas můžou chybět čárky a háčky. Za to se omlouvá a zkusí se vykoupit odkazem na důkladnou rekonstrukci toho, jak vloni vygradoval konflikt mezi Ruskem a Západem. Detailně vyrešeršovaný text přinesl list Financial Times.

Vypráví o chvílích, kdy Angela Merkel došla k přesvědčení, že tento konflikt jen tak neskončí. A jak mnoho jejích krajanů ztratilo iluzi, že navzdory všem porodním bolestem Rusko směřuje k tomu, “aby bylo jako my“, tedy vážící si základních svobod. Klíčovým momentem bylo sestřelení holandského letadla nad Ukrajinou, ke kterému vloni v červenci došlo přesně v den šedesátých narozenin kancléřky, a následná ruská reakce. Od té chvíli si závažnost situaci uvědomil i německý byznys: přestal hlasitě Putina obhajovat a kritizovat zavádění ekonomických sankcí.

Osmapadesátiletá učitelka Beatrice Yardolová byla minulý týden propuštěna z Číňany provozované nemocnice v Monrovii a jejím uzdravením zřejmě skončila epidemie eboly v Libérii. Yardolová byla poslední pacientkou a už více než týden se v západoafrické zemi neobjevil žádný nový případ. Zbývá nějakých čtyřicet dní, než Libérii podle svých regulí bude moci Světová zdravotnická organizace WHO označit za „ebola free country“ Virus zabil více než čtyři tisíce Liberijců a ještě před půl rokem se šířil rychlostí tři sta nových případů týdně.

Dobrou zprávu využiji k tomu, že vás upozorním na některé z nejzajímavějších článků o ebole, které jsem v minulých měsících četl. Začnu profilem jednoho hrdiny, lékaře Sheikha Umara Khana. Když vloni zemřel, skoro nikdo o něm nic nevěděl. BBC, Al Džazíra, Allafrica.com i Respekt při psaní jeho profilů opakovaly velmi podobné odstavce se základními životopisnými údaji. Khan patřil k hlavním světovým odborníkům na krvácivé horečky a v Sieře Leone stál v čele boje proti ebole, při kterém také nakonec zemřel. V říjnu se do západní Afriky vydal Josua Hammer, aby příběh neznámého hrdiny rekonstruoval i pro další generace. „Dělal jsem reportáže z tuctu válek, revolucí a převratů, ale nikdy jsem nezažil něco tak znepokojivého jako tady,“ píše Hammer v úvodu strhujícího profilu.

Jako druhý text vybírám článek Helene Cooper, mimochodem také někdejší válečné zpravodajky. Narodila se v Libérii, odkud se svými dobře postavenými rodiči utekla po krvavé revoluci počátku 80. let do USA, kde dosáhla velmi úspěšné novinářské kariéry v The New York Times. Do Libérie se vrátila po více než dvaceti letech a na základě této cesty napsala strhující knihu o své rodině a zemi.

Vloni pak do Libérie odletěla za sérií článků, které s velkou empatií a znalostí tamního života popisuje zkázu eboly. Mezi řádky i při výběru témat a situací je cítit důležitá znalost prostředí, která ve zpravodajství o ebole velmi často chyběla - včetně mnoha českých médií. Třeba rodiče, kteří se nakazili dotekem se svými nemocnými dětmi, byli často vykreslováni jako nezodpovědní. Aniž si autoři těchto textů zkusili představit situaci, kdy vaše vlastní dítě neustále pláče, vy se několik hodin bráníte mu pomoci, ale pak ho přece jen soustrastně obejmete - a přitom se nakazíte. Zde jeden z textů Helene Cooper, který se zabývá právě doteky, podáváním rukou a objímáním, tak důležitými pro liberijskou kulturu. Další reportáž pak zde. 

Jako třetí vybírám krátký článek Epidemie nevzdělanosti z týdeníku The Economist o ekonomických dopadech eboly i daleko za hranicemi mimo zasažených zemí. Evropané totiž ve strachu z nákazy ve velkém rušili dovolené na safari v Tanzánii, Keni nebo Jihoafrické republice – ačkoli jsou tyto země od západní Afriky vzdálenější než například Praha. Ebola, snaha upozornit na její zkázu a mobilizovat humanitární pomoc tedy měly takto nezamýšlený vedlejší účinek

Vzkaz lidem 21. století napsal na konci svého života, v polovině 90. let, velký liberální filozof Isaiah Berlin. Máme si vážit toho, že žijeme v době, která je nepochybně lepší, než bylo jeho století. Esej je manifestem politického postoje, za který se bohužel obvykle žádné manifesty nepíší: umírněnosti, uměřenosti, středních cest a hledání konsensu. „Jsem šťastný, že vy, k nimž promlouvám, uvidíte 21. století, které může  být pro lidstvo jen lepší, než bylo mé strašlivé 20. století. Blahopřeji vám k tomu, že máte takové štěstí.“

Video: Skončila pražská část festivalu Jeden svět, z jehož programu ještě doporučím dva filmy. První od režiséra Orlanda von Einsiedela obdržel diváckou cenu a není divu: vypráví o národním parku v Kongu, o gorilách, doprovázejí ho záběry nádherné krajiny, skvělá hudba a silné příběhy. Byl nominován i na Oscara a nese název Virunga. A jako doplněk za přečtení stojí i tato kritika filmu.

Ještě zajímavější autorovi menu připadá filmová esej Huberta Saupera, který vyrobeným malým letadlem cestoval Jižním Súdánem a po přistání na překvapivých místech si povídal s vesničany, politiky, vojáky, křesťany, muslimy, americkými misionáři, čínskými těžaři i západními investory… Výsledek několikaleté práce je pozoruhodný.

Kulturní tip: Chappie. Distribuce Falcon, v kinech od 12. 3. Původem jihoafrický režisér Neill Blomkamp si nasadil laťku vysoko. Jeho debutový film, syrová sci-fi District 9 pojednávající skrze mimozemšťany o rasismu a jinakost, byla unikátní nejen zpracováním tématu, ale i propojením filmové estetiky a počítačových her. Následovala další sci-fi Elysium a tomuto žánru zůstává autor věrný i ve své novince. Chappie vypráví o mladíkovi Deonovi (Dev Patel), který odcizí jednoho z policejních robotů, již dohlížejí na pořádek, a v prostředí slumu ho učí různým dovednostem podobně jako dítě. Robot se stane první umělou bytostí se schopností samostatného myšlení a cítění - a jeho existence je tak hrozbou v očích mocných, kteří si nepřejí měnit status quo. První ohlasy hovoří o podařeném mixu Robocopa a snímku Číslo 5 žije.