Denní menu, Politika, Společnost
Lewinská: Byla jsem pokusným králíkem kyberšikany
O žebráku Tsiprasovi a hodné paní Merkelové :: Sarkozy to s Le Penovou umí :: Mají židé odejít? :: Čtyřicet fotek
Řecko by prý mělo odejít z eurozony a z Evropské unie co nejdříve; v podstatě proto, abychom to všichni už konečně měli za sebou. Ekonomický komentátor BBC Robert Peston přirovnává vztah Řecka a Německa k manželství, v němž se oba partneři ve svém pohledu na svět vzdálili natolik, že už se ani nepokoušejí zahlédnout svět očima toho druhého. “Není to tak, že by snad oba partneři skutečně toužili po rozvodu, schopnost porozumět postoji toho druhého je ovšem tak mizivá, že se fatální roztržka stává zásadně pravděpodobnou”.
V úterý se nicméně manželé znovu pokusili vytvořit romantickou atmosféru a všechno nějak zahladit. V reportážích médií se div nemihotají plamínky svíček. “Angela Merkelová a Alexis Tsipras si slíbili, že budou spolupracovat na řešení řecké finanční krize a hovořili smířlivým tónem,” popisují vždy dobře informované
. “Nepřijel jsem do Berlína žebrat o peníze”, prohlásil nicméně řecký premiér.
A fakta jsou rovněž tristní. Řecku docházejí peníze, a to tak, že velmi. Konce dubna bez vydatné injekce ze strany nenáviděných věřitelů nedožije - a pan Tsipras to paní Merkelové v podstatě na rovinu napsal před schůzkou v dopise, který v neděli obletěl svět. Pak mu zbývají zhruba tyto možnosti: přestane plnit závazky směrem dovnitř, tedy přestane platit důchodcům, státním zaměstnancům atd. Přestane plnit dluhy směrem ven, tedy přestane platit věřitelům. Odejde z eurozony a začne tisknout drachmy, kterými se bude pokoušet platit co největšímu množství klientů.
Na to, jak akutně teče Řekům do bot, však byly rozhovory pozoruhodně nekonkrétní. Německá kancléřka vysvětlila premiérovi, že velikost jednotlivých zemí EU není podstatná, protože “přestože má Německo 80 milionů obyvatel, tato Evropa stojí na principu, že každá země je stejně důležitá”. Řecký premiér opáčil, že by byl rád, aby Evropané překonali jisté stereotypy: Řekové nejsou líní a on pozvání do Berlína přijal, protože je lepší mluvit spolu než o sobě.
Zdá se, že (mírně řečeno) Syriza nemá situaci pod kontrolou. Proti ní je v podstatě zbytek eurozony, španělský ministr financí například o víkendu prohlásil, že “Syriza si skutečně v Evropě neudělala mnoho přátel”. Po pátečním summitu a pondělní schůzce řeckého premiéra s vždy usměvavou německou kancléřkou je eurozona tam, kde byla - chce prý zůstat pohromadě, ale neví jak.
Voda mezitím stoupá a finále směřuje k otázce, kdo padne dřív. Pochopí Řekové, že se současnou vládou v Evropě skončí, vyjdou znovu do ulic a budou požadovat setrvání v Unii - tedy v podstatě konec Syrizy a jejího revolučního programu? Nebo dříve Řecko skutečně zbankrotuje a odejde i se svou milovanou Syrizou z Evropy? Pak nejspíš skončí v náruči Moskvy, kam se premiér Tsipras - zcela jistě nikoliv v roli žebráka - chystá již zanedlouho.
Deník Financial Times se v komentáři velmi raduje, jak úspěšný víkend za sebou mají některé evropské země. Ve Francii se zadařil skvělý comeback bývalému prezidentovi Nicolasovi Sarkozymu , který - na rozdíl od vládnoucí levice - udržel nad hlavou prapor tradičních stran a porazil v regionálních volbách stále silnější Národní frontu Marine Le Penové. Totéž nejde říct o konkurenčních socialistech, kteří zůstali až za ultrapravičáky.
Ve španělské Andalusii (což je autonomní oblast, jež se svou velikostí dosti podobá Česku) zase tamní socialisté s přehledem vyhráli, ale důležitější je, že nejen tvrdě převálcovali pravicové lidovce, ale především nechali daleko za sebou levicové populisty Podemos (Můžeme) - španělskou obdobu Syrizy. Porážka populistů vždy potěší, zvlášť v době, kdy se to jimi v Evropě jenom hemží - pokud chcete pořádnou dávku skepse a výčet nebezpečí číhajících ve Finsku, Itálii či Velké Británii, přečtěte si nejnovější komentář Gideona Rachmana.
Jak se ale podařilo víkendové úspěchy zařídit? Sarkozy se rozhodně posunul doprava směrem ke stoupencům Národní fronty. Stejně tak v Andalusii vystupují tamní socialisté občas jako trockistická buňka vlastní, jinak sociálně demokratické strany. Reuters ovšem také připomíná, že Le Penová (podobně jako španělští Podemos) oslavovala nedávné vítězství řecké Syrizy. Může být, že pohled voličů ve Francii a Španělsku na počínání první evropské populistické vlády vede k jistému vystřízlivění?
Autor menu by nicméně mírnil nadšení v případě španělské Andalusie. Z vlastní zkušenosti ví, že tenhle velmi svérázný kout Evropy je naprostou baštou socialistické strany a jejich případná prohra v Seville, Granadě nebo Córdobě by byl španělský způsob, jak oznámit nadcházející konec světa. Mezi olivovými háji a bílými puebly na jihu Španělska je však zatím všechno při starém: nezaměstnanost strašná, korupce ostudná, život těžký a pozoruhodně radostný zároveň. A u moci zůstávají samozřejmě socialisté…
Americký měsíčník The Atlantic přichází s dalším provokativním textem, tentokrát z klávesnice Jeffreyho Goldberga. Autor, který umí psát mimo jiné zasvěceně o Izraeli a mívá přístup k tamním nejvyšším politikům, se tentokrát vydal na několik týdnů na starý kontinent. Připomeňme si, že je to v době, kdy izraelský premiér Netanjahu vyzývá evropské Židy, aby si sbalili kufry a ostěhovali se do Izraele - navzdory všemu je to tam prý pro ně bezpečnější než v zemích, jako je Francie, Belgie, Švédsko, Německo a Velká Británie.
Goldberg není právě velkým fanouškem čerstvě znovuzvoleného izraelského premiéra,
po průjezdu dnešní Evropou mu ale dává za pravdu
. Text je dlouhý, pochmurné obrazy dnešní židovské zkušenosti se nicméně dají shrnout: urážky, plivance, fyzické útoky, strach. Vyděšený spěch skupinky švédských Židů při návratu podvečerním Malmö ze synagogy domů. Útoky a znásilnění na francouzských předměstích. Útoky na synagogy i židovský supermarket. “Když dorazíme do školy,” vyprávějí žáci židovské školy na francouzském předměstí, “jsme v bezpečí. Obtížná je cesta sem a zase zpátky.”
Ve Francii židé začínají přesvědčovat jeden druhého, aby svou identitu začali skrývat, a odvrátili tak pozornost od celé komunity. V Británii došlo vloni k 1 168 konfliktům s antisemitským podtextem, což je dvojnásobek nárůst proti předchozímu roku. Rabín v Malmö byl v posledních deseti letech terčem zhruba 150 útoků různého stupně nebezpečí a po ulici se zásadně pohybuje odděleně od manželky, aby nebyli napadeni společně. V Amsterodamu posílili hlídky před muzeem Anny Frankové.
Goldberg po rozhovorech s místními židy začíná popisovat nový druh evropské nenávisti k židům. Ten starý, fašistický, zůstal, jenom oslabil a teď znovu ožívá, jak vzpomínky na 20. století pomalu blednou. Skutečně novou energii do žil staré nenávisti ale vlili muslimští přistěhovalci, které se nedaří integrovat a jejichž radikální menšina se stává skutečným tahounem dnešního evropského antisemitismu.
Goldberg popisuje situaci zásadně rozdílnou proti 30. letům minulého století, kdy se začínala zvedat vlna pozdějšího holocaustu. Dnešní evropští politici nemají tendenci stavět se do čela antisemitských nálad, právě naopak. Autor chválí německou kancléřku Merkelovou, která (mimo jiné) říká, že “každý útok na synagogu je útokem na základy naší kultury”.
Vychvaluje francouzského premiéra Manuela Vallse, podle nějž by odchod francouzských židů znamenal porážku francouzské revoluce a ideálu sekulárního státu. Podobně mluví britský premiér David Cameron. Dokonce i Marina Le Penová se svou ultrapravicovou Národní frontou chápe, že cesta k politickému úspěchu dnes nevede přes antisemitismus, a naopak se popisuje jako přítel evropských židů - proti přivandrovalým muslimům.
Zdá se však, že nenávist prosakuje zezdola a zevnitř a není pod kontrolou. Na jedné straně zatím nic nenasvědčuje, že by nad obzorem visely státem organizovaná nebo podporovaná zvěrstva nacistického střihu. Na druhé straně nikdo není schopen evropským židům zajistit bezpečí. “Po nedávných útocích francouzská policie posílila zásadně hlídky. Nikdo ale nemůže uhlídat každého jednotlivce,” píše Goldberg.
Rozsáhlý text je fascinující i pro ty, kteří existencionální úzkost evropských židů nemají zarostlou pod kůží. Je to pohled na nehostinnou Evropu očima poučenýma zkušeností - část rodiny Jeffreyho Goldberga byla vyvražděna na území dnešního Moldavska. “Mám tendenci věřit tomu, že židé nemají v Evropě velkou budoucnost, protože důkazy o tom se rychle hromadí. Říkám to ale také proto, že jsme sám americký žid, tedy člověk, který existuje díky tomu, že jeho předkové práskli do bot, když k tomu měli příležitost.“
“Když lidé odcházeli ve španělské Granadě z výstavy, někteří neskrývaně plakali,” popisuje mocný účinek čtyřiceti portrétních fotografií magazín The New York Times. Jedná se o snímky amerických sester Brownových, jež začal fotograf Nicholas Nixon (manžel jedné ze sester) “z náhlého popudu” pořizovat v roce 1975. Co rok, to jedna fotografie čtyř žen, které se s pohledem upřeným do kamery před očima diváků postupně proměňují s mladých dívek v dospělé a později stárnoucí ženy.
Na fotografiích se toho moc neděje, a přitom se tam vlastně děje úplně všechno. Čas není k fasádě fotografovaných těl dvakrát milostivý, v pohledech a gestech je tomu ale naopak. Kontrast mezi křehkostí a vnitřní silou stále sílí. Možná se raději podívejte sami. Poslední fotografie je z loňska a sestra Brownovy jsou na ní ještě stále všechny čtyři.
Video:Monika Lewinská je dnes čtyřicátnice a označuje se za sociální aktivistku. “Jsem možná jediná čtyřicítka, která si nepřeje, aby jí bylo znovu dvaadvacet,” říká - a kdo si konec 90. let pamatuje, snadno to chápe. Málokdo by si přál, aby se z jeho milostného dobrodružství, jakkoliv nerozumného, stalo globální porno.
Minulý týden vystoupila v rámci přednášek série TED. Její vystoupení mělo jasný název The Price of Shame - tedy Cena hanby. “Veřejné zostuzení je dnes krvavý sport, se kterým je nutné skoncovat,” tvrdí žena, jejíž život definoval krátký intimní poměr s americkým prezidentem a vše, co po něm následovalo. “Já jsem byla prvním pokusným králíkem, který ztratil v jediném okamžiku a v celosvětových rozměrech osobní reputaci. Dnes se podobný proces veřejného zostuzení stává běžným a může mít fatální důsledky”.
Dnes Monica Lewinská samu sebe popisuje jako jednu z prvních obětí nastupujících digitálních technologií. Právě na konci 90. let svět lidé poprvé ve větším měřítku připojili své počítačové krabice modemem k internetu. Skandál s politickým podtextem, jehož cílem bylo dosáhnout odvolání amerického prezidenta, byl tak prvním případem, kdy se příběh z rukou “rozvážných” tradičních médií s jejich editory a zkušenými moudrými hlavami vytrhla rodící se dravá elektronická média - celý příběh tehdy zveřejnil server The Drudge Report, když tradiční Newsweek ostýchavě váhal. Kolotoč senzacechtivosti a nikým needitovaných komentářů pod články nikdo neuměl zastavit. Slovo troll tehdy ještě označovalo potměšilého skřítka ze severských bájí. Internet se psal s velkým I.
Tak alespoň svůj příběh líčí sama. Mluví o těžkých depresích, sebevražedných sklonech a neschopnosti začít normální život. Na roli rozjívené studentky, jež dostala příležitost ke vztahu s mužem, který pro ni měl být teoreticky zcela nedostupný (a měl svou dospělou převahu projevit možná trochu jinak, než jak to učinil), mohou a jistě budou panovat různé názory. Její kampaň ale přichází v době, kdy se o hanbě, ponižování a veřejném zostuzování píší knihy a rozhodně stojí za pozornost.
Kulturní tip: Ladislav Sitenský: Perutě. České centrum Praha, do 18. 4. A ještě jednou fotografie. V červenci to bude 75 let, co byla v Duxfordu založena v rámci RAF 310. československá stíhací peruť. České centrum výročí s předstihem připomíná výstavou fenomenálních snímků Ladislava Sitenského (1919–2009), díky němuž každý milovník spitfirů a liberatorů bude tyhle ušlechtilé bojovníky za svobodu už navždy vidět v protisvětle. Právě jím se Sitenský proslavil, když stíhačky a bombardéry jako člen RAF (měl na starosti fotokulomety a fotodokumentaci činnosti našich perutí) snímal při vzletech a přistáních před vycházejícím a zapadajícím sluncem. Kvůli bolševikům mohl své unikátní práce vydat až v roce 1991 v dodnes nepřekonané knize Z válečného deníku.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
