Řecký ministr má bundu ze štěňátek německých ovčáků

Hlavní komentář čtvrtečního vydání nejlepšího německého týdeníku Die Zeit vypráví o řecko-německých vztazích po první návštěvě řeckého radikála Alexise Tsiprase u kancléřky v Berlíně. „Tsiprasův německý týden byl pozoruhodně harmonický,“ píše Michael Thumann, ačkoli hned došlo k porušení protokolu: při tiskové konferenci v kancléřství řecký premiér oproti zavedeným zvykům hovořil dvakrát déle než Angela Merkelová.

Thumann – kdysi zpravodaj týdeníku z Turecka a Řecka - pak připomíná chaos, který začal hned po zvolení Syrizy. Její lídři inscenovali (k radosti většiny řeckých voličů) symbolickou srážku s věřiteli, která se vymkla kontrole. „Wolfgang Schäuble se tím cítil vyprovokován a začal sám rozdávat rány. Kancléřka tomu nebránila a mlčela.“ Jedna úspěšná návštěva v Berlíně tedy vztahy neurovná, ale měla by být začátkem návratu logiky do vztahů obou vlád. Podle Thumanna by se měly konečně chovat jako správní sousedé: uznávat hodnotu toho druhého a občas přehlížet jeho chyby.

Komentář pokračuje výčtem (například geopolitických) přínosů řeckého členství v EU, na které se v časech dluhové krize zapomíná. Připomíná rovněž potíže, které se svou vlastní identitou na hranici mezi Východem a Západem mají mnohdy sami Řekové, vyznáním ortodoxní křesťané. „Letím do Evropy,“ říkají často, když nasedají na linku do Paříže nebo do Berlína. Mimochodem, Samuel Huntington ve svých kontroverzních teoriích o střetu civilizací Řecko nezařadil do západní civilizace, ale spolu se Srbskem a Ruskem do civilizace ortodoxní.

Text Michaela Thumanna pak spěje ke svému finále: „Cílem Merkelové je jednoznačně vynucení platnosti pravidel v eurozoně. Má k tomu dobrý důvod: Evropa se udrží pohromadě pouze v případě, že všichni budou dodržovat její pravidla. V budoucnu se tedy Řecko bude muset mnohem více snažit – a Německo bude muset méně vyžadovat. Alexis Tsipras slíbil v příštím týdnu poslat detailní seznam chystaných reforem. Je nejvyšší čas. Ale má za sebou (málo kvalitní, pozn. T.L.) úřednický aparát, se kterým mnohé cíle dokáže splnit jen v dosti omezené míře. Proto občas bude muset předstírat, že pravidla dodržuje. A Němci zas občas budou muset dělat, že nevidí, jak nejsou všechna pravidla úzkostlivě dodržována. Tak jako to už dnes dělají u svého velkého kamaráda Francie. Jedno oko je otevřené, druhé trochu pomrkávající. Takový je holt život.“

Mimochodem, tento týden své čtenáře překvapil mocný německý bulvár, deník Bild, který se v minulých týdnech vyžíval v podněcování protiřeckých nálad. V den Tsiprasovy návštěvy Berlína na titulní stránce vedle reklamy na levné pivo v Penny marketu a zprávy o „turbo sexu“ jisté německé herečky otiskl obrázek řeckého premiéra s obřím titulkem „Vítej v Německu“. Na spodní straně titulky své uvítání dokonce otiskl v řečtině a uvnitř listu sepsal seznam padesáti důvodů, proč Němci milují Řeky: třeba Homéra, zpěvačku Nana Mouskouri, jogurt, olympiádu… Tsipras byl jistě rád.

O německo-řecké vztahy, zvláště o vyhrocený postoj bulváru a konzervativních novin k ministru financí Janisi Varufakisovi, potažmo o jeho démonizaci, se začali zajímat němečtí satirici. Jan Böhmermann z veřejnoprávní stanice ZDF natočil videoklip s místy drsným textem, který dává vzpomenout na Českou sodu. Viz anglický verš „Varoufaki‘s body screams of sex, our finance minister even doesn´t have legs“ nebo slova z titulku dnešního menu.

Vidí Evropané při pohledu na Německo „čtvrtou říši“?

Tuhle otázku

si položili v redakci Der Spiegel

. „Ti, kdo se dnes cítí ponížení, vytahují účty minulosti. Historická německá vina se pro oběti eurokrize stává zbraní, kterou bezmocní používají, aby udělali pořádný rámus,“ píše v analýze v aktuálním vydání týdeník - a na titulní straně otiskl fotomontáž Angely Merkelové ve společnosti nacistického feldmaršála na Akropoli. Dlouhý a brilantní text j

e nyní dostupný online v angličtině

.

V mezinárodní politice se občas odehrávají příběhy, které byste si nevymysleli. Třeba když diktátor stíhaný za zločiny proti lidskosti Mezinárodním trestním tribunálem pomůže zabránit válce mezi jinými dvěma diktátory. To se tento týden stalo: na Nilu.

Súdánský vládce Omar Bašír vyjednal dohodu mezi egyptským prezidentem Abdelem Sísím a etiopským premiérem Hailemariamem Desalegnem o společném užívání veletoku. Na suchém a chudém severovýchodě Afriky je přístup k vodám Nilu věcí života a smrti, respektive chudoby a rozvoje. Proto Egypt před dvěma lety hrozil válkou, pokud Etiopie opravdu uskuteční plánovanou výstavbu největší vodní elektrárny v Africe.

Egypt se obával, že se na rozlehlé přehradě nazvané Renaissance Dam (viz mapka BBC) vypaří tolik vody, že to jeho země závislá na vláze z Nilu tvrdě pocítí. Smlouva uzavřená v 50. letech přitom Egyptu a Súdánu garantuje využívání skoro devadesáti procent Nilu.

Súdánští emisaři, považováni v tomto konfliktu za nestranné, v minulých dvou letech létali mezi Káhirou a Addis Abebou, a nechali vypracovat vědeckou studii o ekologických dopadech velké přehrady, jež bude produkovat víc energie, než je celoroční spotřeba Etiopie. Povedlo se: byla podepsána „historická dohoda“, přehrada se postaví, ale válka o Nil v dohledné době nebude.

Online bohužel není pěkný text z FAZ, proto alespoň odkaz na krátký text Al Džazíry.

Snad jste si všimli, že se ve čtvrtečním menu vždycky objeví jeden příspěvek o Africe - v českých médiích opomíjeném, ale mimořádně zajímavém kontinentu. Dnes přidám ještě druhý odkaz, pozvánku na výstavu nejznámějšího původem afrického architekta Davida Adjayev Haus der Kunst hned za humny v Mnichově.

Adaye se narodil v tanzánském Dar es Salaamu ghanským rodičům a většinu života strávil v Británii. Před několika lety vydal unikátní antologii afrického urbanismu, kterou si můžete koupit zde.  Rozhovor s ní přinesl online magazín o architektuře dezeen.

"Před stovkami věřících v nádherné mešitě v saúdském Rijádu káže Muhammad al-Arifi.  Jeho poselství věřícím: polygamie není problém, prorok měl ostatně také několik manželek. Pravidelně se prý modlí za duši Usámy bin Ládina, jenž se stal obětí globální pomlouvačné kampaně. Džihád v Sýrii je třeba podporovat – proto vyzývá k finančním darům pro bojovníky proti nenáviděným šíitům.

S takovými kázáními má značný úspěch, zvláště mezi mladistvými, a také se mu to vyplácí. Do mešity jezdí v limuzíně řidičem. Občas ale vyráží za diasporou do zahraničí. I tam ho hostí, ovšem u letiště na něj místo limuzíny spíše čeká opel, starší rok výroby. Vystupuje pak v salafistických mešitách, které nejsou tak skvostné jako v Saúdské Arábii.  Spíše připomínají garáže. Videa na YouTube ukazují al-Arifiho nakázáních v Tanzánii, na Novém Zélandu – a v Mohuči, Heidelbergu a Berlíně."

Takto začíná text, který vyšel v nedělníku Welt am Sonntag. Al Arifi dělá turné po desítkách německých měst - a není sám. Takových radikálních imámů, celebrit džihádistického světa, míří do Německa mnoho. „Většina těchto kazatelů přilétá ze Saúdské Arábie nebo tam mají vazby. To není náhoda. Saudská Arábie je zemí wahábismu, islámského reformního hnutí, které je nejdůležitějším kořenem salafismu.

Déle než 50 let šíří saúdští duchovní své učení do světa a v zádech mají bohaté státní instituce.  Al-Arifi je například profesorem na univerzitě krále Fahda v Rijádu a ta výpravy svého docenta sponzoruje. Pro německé komunity, které ho pozvou, jsou návštěvy vyloženě darem. Ani mešity, ani věřící nemusí nic platit. Pro kazatele je to jakási služební cesta.“

Připomeňme, že salafisté jsou nejkonzervativnější skupinou muslimů; prakticky všichni atentátníci, džihádisté, bojovníci IS i Al-Káidy, se hlásí k tomuto proudu islámu. Naopak ne všichni salafisté však schvalují násilí, i proto jsou jejich kázání pod dozorem tajných služeb, ale nemohou být ve svobodné společnosti automaticky zakázaná. Připomeňme také, že hlavní sponzor jejich ideologické celosvětové mise, Saúdská Arábie, platí za našeho spojence na Blízkém východě, dostává například z Německa zbraně a ze Západu diplomatickou podporu. To je reálpolitika ropné ekonomiky. 

Angličtinářům přidávám odkaz na pořád velmi aktuální komentář jednoho z největších novinářských znalců regionu, Davida Gardnera z FT.

Kulturní tip: Tři výborné desky s garážovými The Strange Boys a úspěšné turné se Spoon nebo Julianem Casablancasem, ale pak konec. Jedna nahraná, ovšem nakonec nevydaná deska s novou, mnohem víc country & blues kapelou Living Grateful - a zase konec. Po tom všem se rodák z Dallasu Ryan Sambol vydal na sólovou dráhu a ohlásil u Punctum Records desku, která podle dostupných ukázek navazuje na tradici ryze amerického písničkářství. Hrát z ní bude (ovšem jen na kytaru) i na své pražské zastávce, konané tento pátek v Zenitu v Krymské ulici.