Miláčku, co kdybychom si pořídili kolouška?

Jaro je tady a na Kubě tají mezinárodní vztahy. Už v prosinci vyhlásil Raúl Castro a Barack Obama nečekaně obnovení vztahů mezi svými zeměmi. Jednání zprostředkoval papež, následuje postupné uvolňování obchodního embarga a námluvy Spojených států s tropickou diktaturou vyvrcholily o víkendu, kdy si spolu na schůzce amerických států v Panamě oba prezidenti po padesáti letech oficiálně hodinu přátelsky zakonverzovali.

Důvod k radosti? “Je znám příběh kubánského páru, který po prosincovém projevu odložil kondomy a poprvé se seriózně začal pokoušet o založení rodiny,” popisuje optimistickou atmosféru v Havaně v textu Radosti tání britský týdeník The Economist.

Britští novináři optimismus trochu brzdí. Embargo ani zdaleka nekončí, systém zákazů a omezení by musel zrušit americký Kongres. Prezident Obama spíše využil různé škvíry pro podnikání v malém, pro šedou ekonomiku a cestování.

I The Economist si ale od těchto kroků ledacos slibuje: opatření “podporují nezávislé podnikavce, kteří budou nejspíš hnacím motorem dalšího otevírání mezi USA a Kubou a reforem, které z toho nevyhnutelně vyplynou”, píše. ”Pokrok, i když pomalý, pravděpodobně nejde zastavit. Kubánská vláda se může stát natolik závislou na amerických dolarech jako náhražce za lacinou ropu z krizí zmítané Venezuely, že jí nezbude nic jiného než v reformách pokračovat."

Možné to samozřejmě je, Čína a další země nicméně ukázaly, že skloubit kapitalismus s diktaturou není nemožné. Pro Ameriku se Kuba stává čím dál více exotickou destinací, k níž trocha toho svérázného politického uspořádání tak nějak patří - dobře to ukazuje například tato nedávná reportáž v týdeníku TIME. Situace se změnila dokonce i mezi Kubánci na Floridě, kde mladá generace místo tvrdého postupu proti Castrovi žádá obchodní příležitosti a možnost cestovat na návštěvu rodné hroudy.

Zároveň je ale pravda, že Kuba existuje v jiném kontextu než Čína. Autor menu doporučuje vnímat americký tah jako experiment poté, co 50 let trvající blokáda očividně neuspěla. Kuba je dnes v latinskoamerickém kontextu naprostou anomálií, region je demokratický (byť Venezuela klouže do propasti) a zdůvodnit, proč pouze Kuba nemůže otevřít politickou soutěž, je pro režim stále obtížnější. Dosud mohli oficiálně za všechno Američané a jejich blokáda. Těžko říct, jak bude Castro a spol. svůj předpotopní režim Kubáncům vysvětlovat nyní.

Zde několik méně načančaných a turisticky lákavých fotografií z ostrova nesvobody.

Izraelskou vládu na nedávné jaderné dohodě mezi Íránem a mezinárodním společenstvím neděsí možnost, že Írán bude podvádět a potají sestrojí jadernou zbraň, ale naopak, že smlouva vstoupí v platnost a Írán ji bude dodržovat. Uvedl to na základě dvou zdrojů obeznámených s krizovým zasedáním Netanjahuovy vlády izraelský deník Haaretz. (Kontext: Haaretz nemá rád Netanjahua, k jaderné dohodě se ale staví zdrženlivě až chladně)

Jaký to dává smysl? Spíše než skutečného útoku ze strany íránského režimu se dnešní izraelská vláda obává zásadní proměny strategických poměrů na Blízkém východě. Pokud bude uzavřena dohoda a Teherán se ukáže být důvěryhodným partnerem, vystoupí tradiční perská mocnost z dlouhé mezinárodní izolace. Teherán se proměňuje v jednoho z legitimních hráčů nepřehledné artie na Blízkém východě.

Ke změně ostatně dochází již dnes - a dokud bude na Blízkém východě hlavním tématem sunnitský extrémismus v podání Islámského státu nebo al-Káidy, je těžko představitelné, že by vývoj mohl jít jiným směrem. Islamisté obou skupin totiž vytvořili pro Írán a Západ společného nepřítele: jejich stoupenci útočí na cíle v západní Evropě a Americe, na Blízkém východě jsou ale hlavním předmětem jejich nenávisti šíitští muslimové, jejichž přirozeným střediskem je právě Írán. Írán a Spojené státy se tak ocitají na jedné straně fronty třeba v Iráku, kde íránští poradci pomáhají vést pozemní útok iráckých jednotek, zatímco Američané napadají jednotky IS ze vzduchu.

Na Blízkém východě se ale především mění váha jednotlivých konfliktů. Donedávna byl střet židovského státu s okolními státy vnímán jako problém číslo jedna. Dnes se do této pozice posunula rozsáhlá válka mezi sunnity a šíity, jež zachvátila celý Blízký východ, a Izrael se stává “pouze” jednou kapitolou složitějšího dramatu.

Benjamin Netanjahu podle Haaretzu varoval, že za deset až patnáct let se ukáže, že Írán dodržel dohodu do posledního písmena a země začne být považována za běžného partnera, jehož se není potřeba obávat. “Pak bude velmi obtížné přesvědčit mezinárodní společenství, aby i nadále íránský jaderný program monitorovalo. a to už vůbec nemluvíme o nových sankcích v případě, že by Írán znovu začal vyvíjet jaderné zbraně,” píše izraelský deník.

Žijete ve vězeňské nemocnici. Každé ráno se ptáte dozorců, kde to jste a co tam vlastně děláte. Vysvětlují vám, že jste vrah a zločinec. Nechápete, na nic si nepamatujete, nevzpomínáte si, kde jste byli a co jste dělali před tím, než jste se v nemocnici ocitli. Jste vězeň postižený demencí a ztrátou paměti. Jaký má smysl dává v této situaci trest, k němuž jste byl odsouzen?

Tohle je klasické dilema lidské identity a z ní vyplývající odpovědnosti, které řeší filozofie teoreticky a stále častěji i prakticky lidé v moderních společnostech, ve kterých prudce vzrůstá počet lidí trpící různými formami demence a ztráty paměti.

Zajímavý text na toto téma přináší server Aeon. Autor v něm vysvětluje v něm dva základní pohledy na to, co vlastně lidskou identitu zakládá. První postoj je klasický, všeobecně sdílený a v západním myšlení zakořeněný nejméně od Descarta (spíše dříve). “Já” v tomto pojetí rovná se moje vzpomínky, vjemy a plány, z nichž splétám provaz představ o sobě samém. Já rovná můj obraz sebe sama. Když vzpomínky zmizí, ztrácím se i já a stávám se pouhým stínem.

Jiný proud vycházející z Martina Heideggera tvrdí, že existujeme pouze v síti mezilidských vztahů a vztahů ke světu a že jsme tedy definováni definováni spíše zvnějšku. V takovém případě se nemůže stáhnout z kůže vlastní identity, i když v našich vlastních hlavách vzpomínky na minulost vyhasínají, všelijak se šmodrchají a křiví do nerealistických obrazů. Co z toho plyne pro původní otázku, je jasné.

Nemocné a jejich okolí ale hlavně zajímá, jak s novým stavem ztráty paměti a demence naložit. Obvyklá cesta akcentuje první postup - tedy že paměť je natolik zásadním prvkem naší existence, že se ji musíme snažit za každou cenu zachovat. Odtud různé medikamenty, nově také první pokusy o stimulační mozkové implantáty, jasná tendence směřovat ke stále vyspělejším technologickým řešením, na jejichž konci může být jakýsi kyborg, funkce jehož nedokonalého mozku stále více supluje počítač. Medicína a nové technologie se snaží zachovat člověka, a přitom ho proměňují v něco nového.

Druhou cestou je, jak píše Aeon, odhození “snobismu paměti”. Lidé postižení demencí (což může být dříve nebo později kdokoliv z nás) se nepochybně proměňují a největším stresem je snaha udržet je a vtěsnat do světa, který paměť cení a vyžaduje. Lidé ztrácející paměť se posouvají více do světa tady a teď, neboli “lidé, kteří nejsou schopni sledovat příběh nebo přečíst knihu, mohou prožívat stejné pohnutí při poslechu hudby nebo sledování tance”. Spíše než boj o typ osobnosti, jež se s chorobou nevyhnutelně ztrácí, se nabízí přijetí člověka, jehož osobnost definuje především síť vztahů s okolím a okamžité fyzické prožitky.

“Jakmile je jednou mozek postižen, veškerá naděje na udržení identity založené na paměti se ztrácí. Život s demencí se pak stává dlouhým procesem oplakávání někoho, kdo odešel, i když je stále přítomen. Pokud ale budeme svou identitu chápat jako něco, co je utvářeno našimi vztahy, odráží se v našem okolí a co je prožíváno tělesně, stává se demence místo toho každodenní hádankou, jak nalézt společnou řeč s lidmi, kteří se od nás liší."

Vynikajícím příkladem zábavné a zároveň důležité žurnalistiky byl nedávno rozhovor britského komika Johna Olivera s Edwardem Snowdenem na stanici HBO. (Samotný rozhovor začíná okolo 16:00, úvodní Oliverův monolog ale také stojí za pozornost.)

Zneklidňujícím tématem setkání je otázka, zda jsme vůbec schopni a ochotni vést debatu o tak složitém problému, jakou je špionáž a narušení soukromí s využitím technologií, kterým rozumí jenom zlomek lidí. Snowden je takto položenou otázkou evidentně zaskočen, zvláště v okamžiku, kdy mu britský komik pouští ze záznamu rozhovory s lidmi na ulicích New Yorku.

V podstatě nikdo není schopen ani v hrubých rysech reprodukovat, co vlastně Snowden odhalil, často už si ani nepamatují jeho jméno. Mladý muž, jenž se ze strachu před soudním procesem skrývá v Rusku, žasne, když se dozvídá, že je vlastně Assange, že řídí WikiLeaks a podobně.

John Oliver je ale úspěšná televizní hvězda a cestu do lidské duše najít umí:během dotazování zjistí, že lidé začnou na téma živě reagovat teprve, když jim vysvětlí, že by špionážní služby mohly získat přístup k fotografiím jejich intimních partií. “Kdyby měli mít možnost vidět jeho penis, to bych považovala skutečně za velký útok,” rozhořčuje se náhle žena středního věku a pevně drží pod paží manžela.

Nakonec Oliver zjevně zkoprnělému Snowdenovi předá ve složce fotografii vlastního rozkroku (nebo to alespoň tvrdí, diváci jsou podrobností ušetřeni) a žádá ho, aby mu vysvětlil, jak bude tato obrázek putovat v rámci jednotlivých špionážních programů. Snowden začne fungování procedur líčit - a je to legrace, při které ovšem běhá mráz po zádech.

Za zmínku ještě stojí, že podle mnohých médií Snowden z rozhovoru nevyšel nejlépe. Oliver k němu nebyl nijak shovívavý a The Guardian a další si všímali především jeho de facto přiznání, že všechny materiály nečetl a předal je do rukou novinářů, o kterých ví, že mají nižší technické dovednosti, než on sám - a není tudíž jisté, že je dokáží ochránit.

“Pokud Snowden, který byl viditelně nesvůj a hleděl velkou část rozhovoru někam do strany, nedokáže zvládnout Johna Olivera, je nanejvýš pochybné, že dokázal čelit výslechům ruských tajných služeb,” poznamenal The Daily Beast, tedy médium, které obvykle stojí spíše na jeho straně.

Abychom se vrátili k původnímu tématu: jsou lidé, které nepřiměje odložit moderní antikoncepční prostředky dokonce ani zlepšující se politická situace. Jsou dokonce ženy, které děti mít nechtějí za žádných okolností. Soudě podle několika textů, které se v poslední době objevily, to nemají úplně lehké.

V eseji pro server Longreads to líčí novinářka Sabine Heinlein v textu Odpověď zní: nikdy. Když jí bylo dvacet, neměla chuť založit rodinu. Když jí bylo třicet, nic se nezměnilo. Dnes je jí přes čtyřicet, je vdaná a bezdětná - nikoliv proto, že “už je pozdě”, ale protože “to”, tedy touha po dětech, prostě nikdy nepřišlo.

Co přišlo, jsou povzdechy a útoky okolí. “Nemůžeš mít všechno, neodkládej to," říkali jí ve dvaceti. “To tě přejde," pošťuchovali ve třiceti. “Vy nechcete? Ale to přeci musíte! Jak jednou budete stará, bude pozdě!” pustil se do ní mlékař odnaproti, když jí bylo čtyřicet. Dnes už k němu chodí nakupovat jen její manžel.

Sabine Heinlein si stěžuje, že převažující pohled společnosti stále odráží sexistický stereotyp. Pokud žena neprošla mateřstvím, je to svým způsobem tragédie. Nebylo jí to dopřáno. Obětovala se kvůli kariéře. Musí to být narcistní zrůda. Nenaplnila přirozenou ženskou roli, nikdy se ženou nestala. Nebo taky: Kdo by si chtěl s takovou za…? (Autorka patřičné sloveso použije.)

Nikdo přesně neví, kolik žen nemá děti vlastní volbou a bez jakýchkoliv vnějších tlaků; jediný existující americký průzkum tvrdí, že ve věkové skupině 40–44 let je to 6 % Američanek.

V podobně laděném textu v deníku The New York Times Děti nejsou pro mě je bezdětnost líčena jako natolik silný trend, že se konají první konference bezdětných žen. Článek také odkazuje k nové knize esejů s ironickým názvem Sobečtí, povrchní a zahladění do sebe, v níž o svém rozhodnutí nerozmnožit lidské pokolení vypráví šestnáct známých autorů. “Nejsem si jist, jestli jsou mé geny něčím, co bych někomu přál," vysvětluje pak v mailu redakci spisovatel John Warner.

Sabine Heinlein nicméně nepropaguje životní styl, jenom se brání předsudku, že mateřství je pro každou ženu jakýmsi přirozeným požadavkem. Lidé jsou individuality, nezapadají do jednoduchých rolí a jejich životní volby se pohybují na celé škále možností. Tedy pokud jsou skutečně svobodné. A pokud jde o přirozenost, i v autorovi menu kutá podezření, že ne každý pokus o založení rodiny v živočišné říši začíná vlídnou výzvou: “Miláčku, co kdybychom si pořídili koťátko/kolouška/hříbátko” a podobně.

Ušetřeme tedy bezdětné ženy napříště funebrácky účastných pohledů, výčitek nebo varování a nechme je svobodně žít.

Video: Zajímalo vás někdy, jak funguje britský volební systém? BBC jej cizincům vysvětuje odlehčenou formou, mimo jiné i s pomocí kresleného psa. 

Kulturní tip: Všem ctitelům literatury doporučujeme knihu pro úterní večer odložit a sledovat přímý přenos předávání cen Magnesia litera 2014, který vysílá od 20:00 ČT art. Moderuje Daniela Písařovicová a Jiří Havelka, mezi předávajícími se objeví i šéfredaktor Respektu Erik Tabery. Slavnostní vyhlášení jednotlivých kategorií by mělo trvat zhruba hodinu.