Putin: Nic se nehroutí, všechno funguje

Ve Velké Británii se blíží volby. V dlouhodobém horizontu rozhodnou o tom, jestli Británie odejde z EU a jestli Skotové definitivně rozbijí Velkou Británii, přesto je zřejmě obtížné se k výpravě do volební místnosti dokopat. “Volba je mezi mužem, který chodil s Borisem Johnsonem na základní školu, a mužem, který s ním chodil na střední,” stěžuje si veterán britské politické žurnalistiky Jeremy Paxmanve Financial Times. Sám by prý nejraději volit nešel, ale pak rychle dodává, že stárnoucí lidé prokazatelně ztrácejí mozkové buňky a on už není nejmladší.

Stížností na dnešní politiku má ale mnoho. Politici jsou naklonované bytosti z jiných planet: “Zatímco pro normální lidi je obtížné obhájit i to, co tvrdili minulý týden, politici musí být konzistentní od studentských let." Ty ostatně trávili společně na stejných školách - lídři dvou hlavních stran, konzervativců a labouristů, studovali filozofii, ekonomiku a politologii v Oxfordu. Protože o všem rozhodují stranické aparáty, hned po studiích se tyto zvláštní bytosti přemístily za záda stranických mastodontů, kterým psali projevy a nosili tašky nebo boty. “Tvář ministra financí nebo premiéra z roku 2030 už pravděpodobně známe, stačí se pořádně podívat na okraje fotografií dnešních politických es. Někde tam stojí."

Především pak politici nemají do čeho píchnout. Byznys je dnes do té míry nadnárodní, že se důležitá rozhodnutí o investicích, ale také o tom, kde platit daně, odehrávají ve Frankfurtu, San Francisku nebo Melbourne. Velká část legislativy se přesunula na úroveň EU a dalších nadnárodních organizací.

“Nějakou práci si najdou. Parlament například strávil sedm set hodin debatou o honech na lišku,” píše Paxman. Také připomíná předsedu sněmovny Johna Bercowa, který se přiznal, že během funkčního období stihl pětašedesátkrát shlédnout svého oblíbeného tenistu Federera v akci. “Hezká práce, pokud ji umíte sehnat,” podotýká zasloužilý komentátor.

Samozřejmě, že nakonec končí výzvou k volbám přece jenom vyrazit. Jednou prý skutečně volit nešel, a kolem osmé hodiny večer, kdy už s tím nešlo nic dělat, ho přepadly tak nepříjemné pocity, že takovou hloupost již nikdy neudělá. “I hospodští cynici uznávají právo státu vybírat daně a vymáhat dodržování zákonů. Pokud si to, co nás dělí, nevyříkáme u voleb, kde tedy?” ptá se. Zároveň navrhuje zásadní změnu volebního zákona pro ty, kterým se nabídka “naducaných bílých tváří” na volebních plakátech příčí: volební lístky, na nichž Britové zaškrtávají jednoho z několika kandidátů ve svém okrsku, by prý měly obsahovat i položku “ani jeden”.

“Třeba to něco změní, moc bych na to ale nevsázel,”, píše Paxman - a Financial Times pro jistotu hned nechává čtenáře hlasovat, zda by takovou variantu uvítali. Ve chvíli vzniku dnešního menu bylo 80,28 % pro.

Rozčarování nabízí politika jaksi z definice, ale nezájem o ni rozhodně není rysem generací, kterým chřadne mozková kůra. The Economist upozorňuje, že skutečně mizernou volební účast vykazují především mladí Britové - a že na to také zcela hmatatelně doplácejí. Podle průzkumů agentury Ipsos MORI volilo v minulých volbách 65 % Britů, ve věkové skupině 18 - 25 let to ale bylo pouze 44 %, zatímco voličů nad 65 let přišlo 76 %.

Pokud je právě vysoká účast seniorů pro někoho důkazem uvadajících duševních schopností, měl by se ještě jednou zamyslet. Výsledkem je totiž zjevné nadržování vlády lidem ve vyšším věku. “Nízká volební účast mladých pomáhá vysvětlit, proč konzervativci vedená vláda bránila veřejné výdaje určené starším voličům (například garantovala valorizaci státních penzí), zatímco neudělala téměř nic pro řešení nedostatku dostupného bydlení, který akutně zasahuje právě mladé," píše britský týdeník.

Dodejme, že jedním z největších překvapení uplynulého volebního období byla radikální otočka koaličních liberálních demokratů: ti slibovali studentům zrušení školného na univerzitách, v praxi ale souhlasili s jeho radikálním zvýšením. Hlasy jsou zjevně jinde.

The Economist nicméně není přísný a navrhuje, aby se mladým lidem vyšlo vstříc. Proč nezavést internetové hlasování, aby mládež nemusela odlepit nos od Facebooku? V Estonsku už volby on-line vyzkoušeli, jak se to projevilo na účasti nejmladších voličů, však The Economist neuvádí.

Nejzajímavější drama nadcházejících britských voleb nicméně dobře vystihuje jednoduchá dvojice map (převzatých z britského deníku The Guardian, kde najdete spoustu další předvolební grafiky):

Mapa 1 aneb volební Skotsko v roce 2005. Červená značí labouristické okrsky, žlutooranžová liberálně demokratické, modrá konzervativní.

A nyní mapa 2, předpokládané výsledky letos 7. května. Žlutá barva označuje okrsky, v nichž podle všeho zvítězí Skotská národní strana. Modrá je konzervativní.

Důsledek? Skotsko bývalo tradiční baštou labouristů, kteří od přízně drsných seveřanů odvíjeli svou moc v Londýně. Letos, i když třeba nakonec v Británii jako celku těsně zvítězí (odhady jsou zatím zcela vyrovnané), nedosáhnou na potřebnou většinu.

Královnou voleb se tak stává šéfka skotských nacionalistů, pozoruhodná drobná žena ze skotského zapadákova Nicola Sturgeon. Na ní bude s velkou pravděpodobností záležet, kdo se nastěhuje do Downing Street 10 a co za to Skotům zaplatí. Skotové přitom ještě na podzim před referendem lkali, jak jejich hlasy nejsou v Británii slyšet.

Profil pozoruhodné ženy najdete na stránkách The Telegraph. Odhadovali jste správně: do politiky vstoupila již za úspěšných studií, stala se nejmladším kandidátem do skotského parlamentu a nikdy nezměnila svůj názor. Začínala jako bojovník proti nukleárním zbraním a likvidace britského jaderného systému Trident je kromě odtržení Skotska jejím hlavním tématem dodnes. Dokonce do té míry, že když včera její SNP představila svůj volební manifest, hlásaly titulky britských novin, že Skotové budou bojkotovat britský vojenský rozpočet, pokud zrušení jaderného arzenálu nedosáhnou. 

Nicole Sturgeon se rozhodně vypracovala v tvrdou ženu a obávanou účastnici politických debat. Co ale čeká Británii, v níž rozhodující moc směřuje do rukou političky, jejímž hlavním cílem je Británii rozbít?

V uplynulých dnech proběhla jistá diskuze o tom, jestli je Rusko ekonomicky stále v úzkých (rubl ztratil v minulém roce polovinu své hodnoty, ceny potravin stouply o více než 15 %, příjmy se propadly) - nebo jestli se už odrazilo ode dna. Debatu rozpoutal sám Vladimir Putin, svou každoroční pětihodinovou tiskovku věnoval totiž z větší části právě uklidňování veřejnosti. “Nic se nehroutí, všechno funguje. Vrchol svých problémů už máme za sebou,” prohlásil na ní.

Někteří komentátoři s ním v podstatě souhlasí. Komentátor BloombergView Leonid Bershidky píše, že “bylo fascinující sledovat, jak rychle se ruská ekonomika přizpůsobila nízkým cenám ropy”. Ruská centrální banka prý zasáhla předpisově, stabilizovala rubl, a dostala dokonce pod kontrolu spotřebitelské ceny - tedy to, co zajímá běžné Rusy asi nejvíc. Průmyslová výroba je sice v první čtvrtině letošního roku o 14,6 % nižší než vloni, produkce potravin ale už znovu stoupá. Vše nasvědčuje tomu, co říká prezident: Rusko má nejhorší za sebou. 

Financial Times to ovšem vidí jinak. Cituje bývalého ruského ministra financí Alexeje Kudrina, podle nějž se Rusko propadne letos o další 4 % a ekonomika se bude smršťovat i v roce následujícím. Reálné příjmy obyčejných Rusů by se měly snížit o 6 %, o 12 % by měl klesnout objem investic. Z tohoto pohledu pro Rusy konec krize rozhodně není v dohledu.

Konec relativní ekonomické prosperity a nástup těžkých časů se dobře překrývá se stupňující se agresivitou Ruska na mezinárodní scéně. Když obyvatelstvo chudne, nacionalismus jako když najdeš. Zda ho případné lepší časy dokážou zase znovu utlumit, je úplně jiná otázka.

Nějaké rubly v ruské kasičce každopádně zbyly. Podle posledních zpráv to totiž vypadá, že Moskva přece jen může být tajemnou silou v pozadí, která vysvětluje bohorovný přístup Řecka k požadovaným reformám. Těmi věřitelé podmiňují záchranu země před bankrotem. 

Forbes a další zdroje uvádějí, že právě dnes by měl v Aténách Gazprom s Řeky podepsat dohodu, podle níž zadlužené zemi ruská strana zaplatí pět miliard eur jako zálohu na budoucí přepravní poplatky v plánovaném plynovodu, který povede přes řecké území z Turecka. Informaci první přinesl německý Der Spiegel. Ve své podstatě by to byla půjčka, ale chytrá: Rusku by nehrozil řecký bankrot a pojistilo by si provoz plynovodu, od nějž si slibuje další přístup na evropský trh.

Pro řeckou vládu by takový obchod byl darem z nebes v okamžiku, kdy jí dochází hotovost a nervozita stoupá - podle řecké televize Skai se domácí souhlas s vyjednáváním Syrizy propadl ze 70 % minulý měsíc na 45 %. Řecká vláda včera vydala příkaz všem státním institucím, aby svoje prostředky převedly do řecké centrální banky, a pomohly tak vládě udržet zemi v chodu. Krize se může vléct ještě dlouho, zkušenosti ale říkají, že panika a run na banky se nedá úplně předvídat, a už vůbec ne řídit.

Video: V newyorské aukční síni Sotheby's je na prodej dokonalý stokarátový diamant, jehož cena se odhaduje na 25 milionů dolarů. V poslední době dosahují aukce s drahokamy rekordních částek. BBC připravila krátké video, ve kterém některé z drahých kamenů představuje:

Kulturní tip: Pokud vám nevadí trávit pozdní večerní čas u televize, neměl by vás minout válečný film z roku 1965 Von Ryanův Expres, který poběží ve 23.50 na Prima Cool. Frank Sinatra coby americký plukovník Joseph Ryan utíká za druhé světové války se svými spoluvězni z italského zajateckého tábora do neutrálního Švýcarska. Co víc si od úterní noci přát?