Když jsou děti horší než rodiče, jde fair play stranou

Rozruch okolo stovek utopených přistěhovalců pomalu překrývají jiné události, my si ale na úvod připomeneme jeden detail. Takhle vypadala minulý týden část článku o afrických imigrantech v deníku Financial Times:

Jde o to, že převažující verze příběhu, jak se dnes vypráví, hovoří o de facto politických uprchlících nebo lidech prchajících před válečným konfliktem z Eritreje, Somálska nebo Sýrie. Ti by měli mít podle mezinárodních úmluv téměř automaticky nárok na azyl. Proč jim ho tedy neudělit včas ještě v Africe či na Blízkém východě a neušetřit je utrpení a smrti ve vlnách?

Letošní údaje ale vyprávějí jinou story. Mezi uprchlíky převažují lidé ze západní Afriky, tedy ze zemí, kde žádné konflikty neprobíhají. Lidé na vratkých lodích jsou z větší části ekonomičtí migranti, jejichž situaci změna evropské azylové politiky nijak nevylepší. Evropa buď chce přijímat přistěhovalce přicházející za vyšším životním standardem (a prchající před životními podmínkami, které jsou skutečně zoufalé) -  nebo nechce.

A už víme, že nechce. Krizové zasedání EU, konané ve stínu záběrů na tonoucí utečence, se shodlo na přijetí 5 000 uprchlíků, naprostého zlomku lidí, kteří se na starý kontinent hrnou. Co tedy Evropané ve Středozemním moři vlastně provádějí?

Vychvalovaná záchranná operace Mare Nostrum, letos přerušená a teď po sérii tragédií částečně obnovená, spočívá v aktivním vyhledávání lodí ve Středozemním moři a záchraně jejich vyděšených pasažérů. Jak popisuje například zpravodajka deníku The Wall Street Journal v Římě Deborah Ball v diskusním pořadu amerického National Public Radio, v praxi to znamená, že převaděči nevysílají na moře lodě s cílem doplout do Itálie, ale nepotopit se dříve, než je najdou záchranáři. Pasažéři dostanou mobil s číslem krizové dispečinku a jsou vyvezeni na moře. Zmíněná zpravodajka dispečink navštívila a byla svědkem situace, kdy převaděči volali ještě z libyjské pláže - brzy vyrazíme, buďte na místě včas.

Evropská rozpolcenost tak pomáhá uzavřít kruh. Převaděči shromáždí imigranty (často aktivním náborem) a vyberou poplatky. Potom je vyšoupnou na moře a předají do péče Evropanů. Ti je zachrání a po sérii formalit velkou část zase deportují zpátky (nebo nechají “zmizet” do temného světa ilegální existence). Část uprchlíků to zkusí znovu a na jižních hranicích se roztáčí něco, co se blíží prvnímu funkčnímu perpetuum mobile.

Na evropské straně Středozemního moře mají opačné problémy. Španělsko a Itálie se ve venkovských oblastech vylidňují, speciálně Španělsko do té míry, že o některých částech země mluví experti a španělská média jako o “Sibiři na jihu Evropy” – čímž mají na mysli hustotu zalidnění, která se dnes již blíží liduprázdným arktickým oblastem. Ve Španělsku si je možné koupit celé rozpadající se vesnice, v Galicii jsou obce, kde kromě posledního krámu s potravinami a pobočkou pohřební služby už nefunguje prakticky nic jiného.

Deník El País k tomu nabízí pěkné mapky. Tmavě zelená barva zde značí části země, které se nepřetržitě vylidňují. Vedle pak evropská hustota osídlení -  rozsáhlé oblasti jihu jsou stejně liduprázdné jako hluboké lesy chladného Švédska.

Důvodem je přitažlivost života ve městě: dobrá práce, vysoké výdělky, školství, zdravotnictví. V Itálii je situace podobná, jak popisuje čerstvá

reportáž serveru Politico

. V chudších částech země se pomalu rozpadá minimálně 6000 zcela puštěných osad, dalších 15000 ztratilo v poslední době 90% obyvatel a na stejný osud čeká.

Často se jedná o úchvatná místa prostoupená nostalgií a zvláštním pocitem marnosti. Podobný text v El País popisuje nadšeného starostu jednoho galicijského zapadákova, který novinářům, jednomu po druhém, nadšen líčí, co úžasného se v obci stalo: po mnoha, mnoha letech se tu skutečně narodilo dítě dvěma mladým dobrodruhům, kteří se přistěhovali z města. Podobným lidem ostatně taková místa mohou patřit - kdo hledá v Evropě poustevnický život na okraji civilizace, z níž si ukusuje postupující divoká příroda, může ho najít snáze, než by možná čekal.

Nevděk světem vládne. Jak jinak si vysvětlit, že v Británii zhruba týden před volbami nejsou v čele s přehledem konzervativci. Vláda Davida Camerona vytáhla zemi z recese, vykazuje hospodářský růst, vytvořila milion pracovních příležitostí a vrátila nezaměstnanost na úroveň před krizí, všechno podle tradičních pouček jasný návod na volební vítězství. “Je to v ekonomice, troubo”, říkával Bill Clinton - a ten volby rozhodně vyhrávat uměl.

Jenže to nefunguje. Konzervativci, kteří měli původně kampaň skutečně postavenou na vychvalování sebe samých, jsou podle průzkumů s opozičními labouristy v patové situaci a vzhledem k jejich koaličnímu potenciálu jsou vlastně blíže prohře. Nejsou ostatně sami: ve Španělsku podobně “vzorně” provedli zemi těžkými časy tamní lidovci (Partido Popular) a v podzimních volbách za to podle všeho dostanou pěkný výprask. A v médiích se objevuje nový termín: “smutné oživení” (joyless recovery).

V podstatě jde o to, že veselá makroekonomická čísla se neodrážejí v neveselém životě lidí. The Economist o tom nedávno sepsal text, v němž tvrdí, že zatímco na seminářích se kreslí radostné křivky stoupajícího HDP, doma u kuchyňských stolů účty nevycházejí - reálná mzda Britů systematicky klesá (ve Španělsku se k tomu přidává stále vysoká nezaměstnanost a celková prohnilost tamní politické scény).

Důvody jsou různé, překvapivě často v nich ale zaznívá také slovo “přistěhovalci”, takže možná že na obavách Britů z cizinců nakonec přece jen něco racionálního je. Ve velmi hrubé zkratce (opravdu existují i jiné důvody) je za převahu inflace nad růstem platů odpovědný nárůst obyvatel země, který zaměstnavatelům umožňuje místo do technologií a efektivity práce investovat do laciné a dostupné pracovní síly.

Výsledkem budou letošní chaotické volby, kdy dosud dominantním konzervativcům a labouristům podemelou základy různé protestující strany. Překvapivě tou hlavní nebude antipřistěhovalecká UKIP - navzdory fascinaci, kterou tahle strana vzbuzuje, nakonec získá nejspíš čtyři křesla z šesti set padesáti - ale skotská SNP, jež ovšem nacionalismus maskuje levicovými hesly. Podobně jako ve Španělsku, kde budou klíčoví Podemos a mnohem vyklidněnější Ciudadanos.

Nástup různých populistů nicméně není univerzální, jak ukazuje Portugalsko. Země má podobný příběh jako Španělsko, ale jak píší Financial Times, “navzdory drtivému tříletému záchrannému programu a hluboké recesi hodlá 80% voličů podpořit čtyři tradiční strany”. V Portugalsku tady žádná Syriza navzdory znechucení voličů z korupčních skandálů, které se zemí cloumají podobně jako se soudy na Pyrenejském poloostrově.

FT to vysvětluje především nechutí Portugalců ohrozit postavení země v EU a účast na společné měně. Jenom 38 procent Portugalců je s eurem nespokojeno. Těm ostatním stačí pohled na východ, směrem k Řecku s jeho radikální vládou, která toho tolik naslibovala.

Teď to ovšem vypadá, že Syriza spěje k zásadní otočce. Premiér Tsipras po posledním skandálním neúspěchu vyjednávání změnil složení vyjednávacího týmu, především připravil o vliv oslnivou a kontroverzní postavu ministra financí Varufakise. Trhy hned poskočily vzhůru, naděje tedy zřejmě umírá poslední.

Vynechme šachovou hru neznámých jmen, za Řecko teď zkrátka budou vyjednávat lidé, kteří jsou blízcí premiérovi, a nikoliv neoblomnému ministrovi. Varufakis prý je stále větší sousto i pro samotnou Syrizu: vede okázalý život, neúčastní se zasedání vlády a celkově se mění v neřízenou střelu. Tah přichází v okamžiku, kdy “významní řečtí ministři v posledních dnech veřejně připouštějí, že budou nuceni přistoupit na ekonomická opatření, jimž se snažili vyhnout - známka toho, že řecké voliče připravují na ústupky (vůči věřitelům)”.

Na závěr jeden zábavný pořad britské stanice BBC 4. V cyklu Analýzy se tam nedávno zamýšleli nad tím, jak moc to vlastně lidé myslí vážně, když vyznávají “sociální prostupnost společnosti” (social mobility), tedy naději, že lidský život není v moderní zemi určován majetkem a postavením rodiny, do níž se narodí, ale jeho vlastním talentem, pílí (a štěstím či smůlou).

S možností, aby schopný člověk z chudého prostředí mohl stoupat vzhůru, bude asi souhlasit každý. Upward mobility (prostupnost směrem vzhůru) ale samozřejmě nemůže být celý příběh. Aby mohl někdo uspět, musí jiný prohrát a uvolnit cestu. Prostupnost vzhůru vyžaduje možnost propadu do nižších pater (downward mobility). A tady to začíná být komplikovanější.

Ve hře jsou hluboké instinkty rodičovské péče. Usilovat o to, aby se vašemu dítěti dařilo v životě (ještě) lépe než vám, je jaksi přirozené. Přihlížet nečinně tomu, jak se pod ním prolamují příčky společenského žebříčku, už o hodně méně. Mnohé středostavovské rodiny, jejichž nezdární potomci nevykazují ve škole ani zdaleka kýžené výsledky, by mohly vyprávět. V takovém případě jdou demokratické ideály rychle stranou a rodiče se intuitivně snaží pod nohy svých vrávorajících ratolestí podsunout něco, čemu se říká “skleněná podlaha” (na rozdíl od “skleněného stropu”, který se cestou vzhůru pokouší prorazit třeba ženy).

Dělají, co mohou, a rozhodně to není fair play. Platí doučování (to by si chudší nemohli dovolit). Využívají vlastního vzdělání a pomáhají dětem s učením (to se těm z nuznějších a jednodušších poměrů také nepoštěstí). Posílají děti na prestižní školy. Na zahraniční cesty. A když už nic nepomáhá, využívají svého vlivu a portmonky k tomu, aby neúspěšného potomka nějak zaopatřili - zatímco někdo se nakonec stane třeba číšníkem, jinému rodiče mohou rovnou koupit celou restauraci.

V Česku se mimochodem právě tento trend projevuje naší posedlostí selektivním školským systémem, jehož výsledkem je ve velké míře právě “zabetonování” stávajících sociálních poměrů (věří opravdu zcela vážně někdo tomu, že třeba Romové jsou geneticky predisponováni k nižší inteligenci?). Zajímavě o tom mluví sociolog Daniel Prokop zde.

Propad směrem dolů je mimochodem častější, než by člověk očekával. Podle zmíněného pořadu BBC má Brit, který se narodí v horní pětině společenského žebříčku, pouze třetinovou šanci, že se v této skupině udrží. Svět je ve skutečnosti plný příběhů lidí, kteří “prohráli”, někam se propadají, “zklamali”. To ovšem není ten typ sociální mobility, který mají politici a jejich voliči obvykle na mysli.

Uvozovky používáme úmyslně. Všechno je totiž relativní, nikde není napsáno, že hůře placený učitel nebo kuchař musí být nutně frustrovaný a méně spokojený než jeho oslniví rodiče. Úplně samozřejmé to ale není, že ano?

Video: BBC přináší amatérské záběry, na nichž jeden z horolezců v táboře na Mount Everestu zachytil, jak se na ně řítí lavina vyvolaná zemětřesením.

Kulturní tip: Dominik Lang: Sběratelé kostí.

 Hunt Kastner, Praha, 25. 4.–13. 6. Na svou novou výstavu zve Dominik Lang citacemi poštovních známek, což by mohlo znamenat, že ono sběratelství v názvu expozice bude odkazovat spíš k nevinnému koníčku než ke kriminálnímu deliktu. „Do tlamy plejtvák nabírá ohromné množství vody, zavře tlamu, vodu vypustí a ryby, které se zachytají na kosticích, poté spolkne. Kromě bručivých, hučivých a skřípavých zvuků vydává i nesmírně hlasité hluboké sténání, které jde slyšet na vzdálenost několika kilometrů,“ uvádí dále žižkovská galerie Hunt Kastner, takže Langova site specific instalace bude mít asi opravdu co do činění s výlety do dobrodružných dálek.