Chlapcům hrozí singulární sexualita, měli by tančit, říká slavný psycholog

Slavný psycholog Philip Zimbardo se už delší čas obává o budoucnost chlapců - a teď o tom vydal knihu. „Zatímco dívky jsou v reálném světě stále úspěšnější, chlapci unikají do virtuálního světa. Získávají tam online bezpečí a jistotu, které už nikde jinde získat nedokážou. Nudí se ve škole, stále častěji jim v rozvedených rodinách chybí motivátor v podobě otce, ztrácejí schopnosti nutné k navázání skutečných romantických vztahů. Snaží se vyhnout dospělosti spjaté s dluhy, neuspokojivou prací a další zodpovědností. Skrývají se tak do svých pokojů, kde jim hrozí závislost na pornu, videohrách a ritalinu,“ píše článku postaveném na rozhovoru se Zimbardem britský deník The Guardian. 

Stále častější nepřítomnost otců v rodinách podle něj zasahuje mnohem citelněji chlapce než dívky, jež jsou nyní v anglosaském světě úspěšnější na školách všech typů včetně technických oborů. Zimbardo dokonce očekává, že nadejde čas pozitivní diskriminace chlapců při přijímacích zkouškách na univerzity.

Každý muž a chlapec se podle amerického psychologa bojí jedné věci: odmítnutí. Slov jako „nechci tě políbit“, „nechci s tebou spát“, „nechci s tebou randit“. Tento strach z odmítnutí prý nyní chlapci stále častěji překonávají tím, že se ponoří do virtuálního světa pornografie.

Podle Zimbarda tu máme dokonce nový vědecký termín, jak nazývat chlapce, kteří už k uspokojení svých sexuálních potřeb nepotřebují druhého člověka – singulární sexualita. 82letý psycholog se obává, že fenomén, o kterém se v minulých letech hodně mluvilo v Japonsku, se nyní rozšířil globálně. Navíc se mezitím online pornografie stává stále propracovanější a reálnější.

Zimbardo navrhuje různá řešení, z nichž jedno zvláště zaujalo redaktory Guardianu i chřipkou stiženého autora menu: Chlapci by se měli v dětství učit tančit. „Řekl bych, že nejdůležitější věcí, kterou byste měl svého syna jako rodič naučit, je tanec. Protože na taneční kurzy chodí tak málo chlapců, že tam dívky často tančí spolu. Chlapec, který nějakou vyzve k tanci, se nemusí bát odmítnutí – bude naopak velmi oblíbený a vyzkouší si, jaké je to dotýkat se skutečné, živé lidské bytosti.“

Ne každý ale se Zimbardovým lámáním hole nad mladými muži souhlasí; řada jiných výzkumů jeho teze dokonce vyvrací. O tom se v Guardianu píše v následujících dvou textech – zde a zde.

Smlouva TTIP o volném obchodu mezi Evropou a Amerikou vyvolává spoustu emocí. Je to jistě i tím, že si do ní její zastánci i odpůrci projektují řadu hluboce zažitých předsudků. Na jedné straně iluzi, že vše, co zavání volným obchodem, je automaticky dobré; a na straně druhé přesný opak, tedy mírně panický strach z anglosasky volného trhu.

Proto je skvělé, když se k tématu objeví střízlivé texty jako ten od Martina Wolfa ve Financial Times. Komentátor, který je respektovaný na levici i na pravici, například píše: „Některé bariéry, které se smlouva snaží odstranit, odráží i odlišný postoj k riziku, který vznikl v Evropě a v USA. Pokud Evropané nechtějí geneticky modifikované organismy, tak by jim takové rozhodnutí měla smlouva umožnit. Pokud obchodní politika bude šlapat na posvátné půdě takto citlivých témat, pak zemře… Celkově vzato jsou dopady Transatlantické dohody a současně vyjednávané Transpacifické dohody pozitivní, i když skromné. Jsou tu ale také značná rizika. Neměly by se stát alternativou ke Světové obchodní organizaci WTO anebo pokusem vytlačit Čínu na okraj rozhodování o světovém obchodu. Nesmí také vést k zavedení nebezpečných regulí anebo k odstranění smysluplných regulací. Jednejte opatrně.“

Závěrem stručně názor autora dnešního menu: TTIP podporuje z geopolitických důvodů, ale zároveň je vděčný všem občanským sdružením, která jednání bedlivě sledují a jistě si všimnou pro Evropu špatných bodů ukrytých v komplikovaném textu smlouvy.

Dnes večer bude asi většina čtenářů těchto řádků sledovat čtvrtfinále hokejového mistrovství světa mezi Českem a Finskem. To je ideální chvíle k přečtení článku, který je mistrovskou ukázkou té nejlepší sportovní novinařiny. Vyšel vloni v americkém měsíčníku The Atlantic a vypráví příběh sedmdesátiletého finského hokejového trenéra Urpo Ylönena, který stál u zrodu dnešní vynikající finské brankářské školy a bez přehánění změnil světový hokej.

Před rokem 2002 v týmech kanadskoamerické NHL, tedy nejkvalitnější hokejové soutěže planety, nikdy nebyl brankářskou jedničkou Fin. Pak ale prorazil Mikka Kiprussoff a dnes z Finska pochází kolem šestiny brankářských jedniček v týmech NHL. Tuukka Rask, Antti Niemi a dnešní soupeř českých útočníků Pekka Rinne jsou třemi z nich. Všichni tihle brankáři se učili podle osnov, které Ylönen zavedl v západofinském Turku.

„Že zrovna Finsko, země s hlubokým porozuměním samotě a izolaci, vymyslí dokonalý systém podporující nejosamělejšího muže na hřišti, dává smysl,“ píše se v textu. Finskou brankářskou školu Ylönen založil v 80. letech - byl 14 let brankářskou jedničkou reprezentace a na základě nebývalých zkušeností vymyslel na žádost hokejového svazu národní systém trénování gólmanů, ze kterého se později inspirovalo i sousední Švédsko.

Ylönen v textu například srovnává jednotlivé brankářské tradice: „Finští gólmani jsou klidní, umí dobře číst a předvídat hru. Ruští brankáři jsou víc jako roboti, jsou silnější, mohutnější. Čeští brankáři jsou akrobatičtí, hodně se pohybují a používají reflexy. Důležitý rozdíl je také v tom, jak stojí na bruslích. Češi stojí hodně na patách, Finové a Američané na špičkách bruslí, více jako tygr, který umí skočit. Padají pak na kolena, ne na zadek.“ Později Ylönen vysvětluje, jak učí své gólmany chytat puky i hlavou, respektive maskou, která chrání jejich tvář. Učí je odmalička, jak se puku nebát.

Je nejvyšší čas plánovat letní výlety, třeba hledat nové, málo známé hudební festivaly. Web britského Guardianu přinesl skvělý seznam deset tajných tipů včetně festivalu v bulharských horách, na černohorské pláži nebo v uhelných polských Katovicích. 

Sem se Češi dostanou co by dup, proto více informací k festivalu Tauron nowa Muzyka věnovanému elektronické i experimentálnější hudbě: „Vypadá to jako místo natáčení béčkového hororu, kde pár puberťáků skáče a tančí v opuštěném hnědouhelném dole. Ale právě tady se avantgardní festival v srdci Katovic bude odehrávat - mezi dvěma doly, kde se těžilo od roku 1823 až do roku 1999. Koncerty proběhnou ve starých výrobnách, halách, skladech i tlakových věžích opuštěného průmyslového areálu.“

Velkým tématem těchto dní je v Evropě migrace. Často padá otázka, jestli příchod migrantů kontinentu prospívá, nebo škodí. Proto přidávám odkaz na starší článek z týdeníku The Economist, který se přesně touto otázkou zabýval. A jaký je závěr? Příjemně střízlivý: „Migrace nepřináší ani výrazné ekonomické zisky, ani státní kasu nijak moc peněz nestojí.“  Více už v článku, který se zabývá studií OECD na toto téma.

Pro zájemce o téma migrace přidávám ještě reportáž z jihoitalské kalabrijské vesnice. Místní starosta zapojil uprchlíky a ilegální imigranty do své snahy o záchranu místa, které trpí odchodem mladých lidí do měst. Uprchlíci z blízkého východu a z Afriky pomohli ve vsi udržet místní školu a kupodivu se stávají i zachránci místních tradičních řemesel. Do tohoto pozoruhodného příběhu se můžete začíst v nedělníku Observer. 

Video: Tedy tentokrát výjimečně audio. Co znamená porážka britských labouristu pro levici? O tom se tento týden debatovalo na The London School of Economics

Kulturní tip: Malý Pán. Distribuce: A-Company CZ. V kinech od 14. 5. Od dob Fimfára a Na půdě v Česku nevznikl klasicky animovaný loutkový film. Dokonce tu vlastně od dob Spejbla a Hurvínka nebylo zvykem vodit před kamerou loutky na provázcích. Režisér Radek Beran ve svém celovečerním debutu vychází z dětské knihy Lenky Uhlířové z roku 2008, kterou k napsání inspirovaly fotografie Jiřího Stacha. Příběh o „Malém Pánovi“, který si spokojeně žije v domečku v Duté hoře a vyrazí za vidinou tajemného domu, jejž viděl ve snu, se natáčel v reálném prostředí na Písecku. Na dospělé i úplně nejmenší diváky přenáší onen prvotní efekt úžasu z oživení neživých věcí v duchu nejlepší české loutkoherecké tradice.