Mami, naplánovala sis datum odchodu ze života přesně

Už jsme tady nemuseli být. 26. září 1983 sovětské družice omylem detekovaly pět amerických balistických raket směřujících na území SSSR a svět ležel v rukou jediného člověka. Jmenuje se Stanislav Petrov, dnes je mu 75 let, ale tehdy to byl třiačtyřicetiletý důstojník v podzemním bunkru na okraji Moskvy.

“Poplašné zařízení kvílelo, elektrické mapy blikaly, na podsvícených obrazovkách se rozsvěcel a zhasínal nápis ODPAL,” popisuje scénu nedělní vydání listu  Financial Times. Petrov ale tvrdí, že měl tehdy “divný pocit” a na výstrahu nereagoval: pět raket se mu zdálo málo a pozemní radary nic nezaznamenaly. Sovětský důstojník útok nepotvrdil a nespustil tak řetězec událostí, jež by zřejmě vedly k masovému jadernému útoku ze strany SSSR.

Petrov je dnes svého druhu celebrita. Dánský režisér Peter Anthony o něm natočil snímek The Man Who Saved the World (Muž, který zachránil svět). Film je částečně dokumentární a částečně hraný. Dramatické zpracování a hrané pasáže, v nichž Petrov vystupuje v roli sebe sama, vzbudily nadšení a získaly ocenění; jiní se na kombinaci dokumentárního odstupu s inscenovanými scénami, v nichž se popíjející důchodce Petrov vydává do USA pátrat po svém filmovém idolu Kevinu Costnerovi, dívají s povytaženým obočím.

The Guardian uvedení  snímku věnoval recenzi a obdařil ho jen třemi hvězdičkami, o podstatě příběhu z roku 1983 a jeho pravdivosti ale není vůbec pochyb. Filmaři ostatně téměř neznámého hrdinu lidstva také trochu zachránili. Když jej před sedmi lety poprvé navštívili, našli ho v rozpadajícím se činžáku 90 km od Moskvy jako zhrouceného alkoholika, který se po smrti své ženy potácel koncem života mezi bezdomovci a dalšími ztracenci.

Dnes, alespoň jak v upoutávce na uvedení filmu v Británii píše Financial Times, se díky získaným oceněním a penězům, které mu posílají filmaři, jeho životní standard značně zvýšil. “Lidé musí pochopit, že tohle je příběh člověka, který zachránil lidstvo. Něco takového se stane jednou život, nebo spíš ani to ne,” popisuje dost zvláštně film jeho režisér.

Stanislav Petrov je také hrdinou zvláštního druhu vědců, o jejichž existenci mnozí nemají ani tušení. V Británii a ve Spojených státech totiž existují při nejváženějších univerzitách ústavy, které naprosto vážně zkoumají pravděpodobnost zániku lidstva a míru existencionálního ohrožení lidského pokolení. V Institutu pro budoucnost lidstva (The Future of Humanity Institute) zřízeném soukromou nadací při Oxfordské univerzitě tak po Petrovovi pojmenovali jednu zasedací místnost a pověsili na zeď jeho portrét. V Cambridge se podobná instituce jmenuje Centrum pro studium existenčního rizika (The Centre for the Study of Existential Risk). Ve Spojených státech mají nezávislý Institut pro studium rizika globální katastrofy (Global Catastrophic Risk Institute).

O vědcích, kteří “se snaží zachránit lidstvo před sebou samým”, 

píše server Quartz

. Text začíná příběhem zakladatele vědního oboru, jaderného fyzika Oppenheimera. Ten totiž musel spolu s kolegy v průběhu 2. světové války čelit teoretickým obavám, že jaderná exploze povede ke vznícení dusíku v atmosféře nebo vodíku v moři. Útok jadernou zbraní by pak vedl k totální apokalypse. Oppenheimer s kolegy provedl sérii výpočtů, ze které vyplývalo, že k výbuchu planety nedojde. A nedošlo; přestože ještě při první pokusné explozi vědci uzavírali sázky (jak chtěli vyplatit výhru v případě, že by se výpočty ukázaly být chybné, není známo).

Nejstarší záznamy strachu z konce světa jsou skutečně velmi staré, na počátku stojí mezopotamský mýtus o Atrahahisovi, který jako jediný přežil povodeň, již na Zemi seslali bohové, protože je lidé rušili hlukem svým nástrojů (Noem a jeho archa představují mnohem pozdější pokračování této série). Vědci ze zmíněných ústavů nejsou ale žádní věrozvěsti apokalypsy. Naopak - “pokud se obáváte vyhynutí lidstva, pak leží práh toho, co je považováno za katastrofické, vysoko - brutálně vysoko,” píše Quartz po rozhovorech s vědci. Příliš inteligentní stroje? Nic z toho, co zatím umí, tomu nenasvědčuje. Globální změna klimatu? Ano, ale v úplně jiné míře, než o jaké se bavíme nyní. Teplota by musela stoupnout tak o 20°C, zatímco teď to vypadá tak na 2° - 4°C.

“Ano, spousta světových velkoměst bude zaplavena vodou, spousta lidí bude bez domova a náš životní standard bude mnohem nižší než dnes, ale lidská existence stále může být docela příjemná,” říká v článku Alex Sandberg z Oxfordu. Vtipem totiž je, že tady se neuvažuje v perspektivě jedné generace, ale spíše stovek generací. “Naše budoucnost je více než příští století,” dodává zmíněný vědec. “Možná, že následujících pár set let opravdu nebude stát za nic, pak ale možná teprve začíná skutečná sláva lidstva,” dodává. Přejeme optimistické čtení. 

Američané odsoudili k trestu smrti pachatele teroristického útoku proti bostonskému maratonu Džochara Carnajeva. Připomeňme si, že v důsledku útoku zemřeli tři lidé (čtvrtého Džochar s bratrem Tamerlánem zavraždili na útěku) a stovky lidí byly zraněny způsobem, který navždy poznamenal jejich životy - papiňáky napěchované hřebíky ležely na zemi, takže z dolních končetin lidí v okolí toho často mnoho nezbylo.

Porota federální soudu měla přesto velmi těžké rozhodování a výsledek vyvolal rozporuplné reakce. “Šokovalo mě to,“ cituje deník The New York Times manažera nahrávací společnosti Scotta Larsona, který pracuje nedaleko místa útoku. “Trest smrti v Bostonu!” Deník pokračuje tvrzením, že “pro mnohé je vynesení rozsudku smrti téměř skvrnou na kolektivní psychice města”.

Trest smrti je fenomén, který Spojené státy kulturně odděluje od Evropy. Tedy část Spojených států, protože na opačné straně Atlantiku na věc ani zdaleka nepanuje jednotný názor. Některé státy nejvyšší trest dávno nepraktikují, jiné - především Texas – popravují ve velkém. Massachusetts přitom vnímá sám sebe jako morální předvoj Ameriky a už dlouho nepopravuje. Carnajev mohl dostat hrdelní trest jenom proto, že stanul před federálním, a nikoliv massachusettským soudem.

Rozdíly ve vnímání jsou velmi příkré. V Bostonu, kde k atentátům došlo, žádá trest smrti pro mladého pachatele pouze 15% obyvatel. V celém Massachusetts chce Carnajevovu hlavu 19% lidí. Ve Spojených státech jako takových je to ale 60% Američanů. Dodejme, že o vině pachatele není nejmenších pochyb, odpůrci trestu smrti si ale přejí doživotní trest, často ho dokonce považují za přísnější než smrt - vzhledem k povaze amerických věznic pro doživotně odsouzené se jim ani nelze příliš divit.

Nejpozoruhodnějším činem procesu bylo zřejmě gesto manželů Billa and Denise Richardových, kterým Carnajev svou bombou zabil jejich osmiletého syna. Manželé nejdříve vystoupili před soudem jako svědkové obžaloby, pak ale zveřejnili otevřený dopis, v němž žádali porotu, aby mladého muže odsoudila místo k smrti k doživotí. Richardsovi argumentují spíše pragmaticky: i v Americe je dnes trest smrti tak problematický, že se jeho vykonání kvůli sérii odvolání většinou odkládá o celá desetiletí. Oběti útoku a jejich blízcí se přitom už donekonečna nechtějí vracet k tragédii.

Britští labouristé chystají po zdrcující porážce dramatickou otočku. Dosud podmiňovali konání referenda o setrvání v Evropské unii zásadním přesunem dalších pravomocí směrem do Bruselu, což samozřejmě nehrozí. Teď to nejen vypadá, že budou referendum podporovat - ale že se dokonce postaví na stranu radikálnější části euroskeptických konzervativců a budou žádat, aby plebiscit proběhl co nejrychleji a aby premiér Cameron žádal na Evropě radikální reformy přistěhovalecké politiky.

“Země hlasovala pro referendum a pod mým vedením labouristé nebudou v této situaci obtížným břemenem. Nyní referendum uvítáme. Mělo by se konat již v roce 2016,” prohlásil v rozhovoru pro nedělník The Observer Andy Burnham, jeden z favoritů v souboji o budoucího lídra Labour Party.

Favorit v souboji o post lídra labouristů přitom jednoznačně vypíchl migraci jako téma, na které bude klást důraz. Žádat bude, aby přistěhovalci z EU minimálně dva roky neměli přístup k sociálním dávkám a aby nemohli být využíváni pracovními agenturami ke snižování platů. Celé referendum se tak ze všeho nejvíce začíná podobat boji o to, jak regulovat otevřený britský pracovní trh. Tony Blair možná před deseti lety přeci jen spěchal víc, než kolik byli jeho spoluobčané ochotni skousnout.

Autor menu právě dočetl strhující článek z nedělního magazínu The New York Times a teď je na měkko a trochu ztěžka polyká. Text se jmenuje The Last Day of her Life (Poslední den jejího života). Popisuje příběh americké profesorky psychologie Sandy Bem, která se dozvěděla, že má Alzheimerovu nemoc; rozhodla se v příhodný okamžik zemřít, prožila pět dobrých posledních let a vloni touto dobou tiše po boku svého manžela vlastním přičiněním zesnula.

Text není meditací na téma, zda má člověk právo zvolit si způsob vlastní smrti. Paní profesorka byla rázná žena aktivní ve feministickém hnutí, autorka knih a bojovnice proti nespravedlivým zákonům, hrdá na svou schopnost vtisknout životu tvar. Článek popisuje neortodoxní intelektuálku ve zvláštním přátelském vztahu s bývalým manželem (nikdy se oficiálně nerozvedli) a úzkým okruhem podobně naladěných přátel. Otázkou tedy není zda, ale kdy. Jak rozpoznat správný okamžik, kdy se mysl již změnila natolik, že znemožňuje kvalitní život, ale ještě ne tak, aby znemožnila provést závěrečný vědomý čin.

Odcházení Sandy Bem není tragickým příběhem. Na počátku jsou samozřejmě slzy ve chvíli, kdy se dozví neodvratnou diagnózu. Pak ale následuje překvapivě zajímavá doba postupného úpadku. Nově nalezený a prohloubený vztah s manželem. Konverzace s úzkým okruhem přátel, sestrou a dcerou, jejíž čerstvě narozený syn vnáší do života novopečené babičky nečekané emoce. Ale především posunuté vnímání, kdy se intelektuálně zaměřená žena mění v člověka vychutnávajícího si přítomné okamžiky, změny světla, práci na zahradě či umění.

Postup nemoci nicméně nelze zastavit a přátelé pozorují, jak i radost z přítomného okamžiku postupně vyprchává. Paní profesorka zažívá racionální okamžiky, kdy je o všem schopna klidně diskutovat, ale stále častěji cítí, že jí vše uniká mezi prsty. Poslední překážkou je nakonec dcera, která se s pevným stanovením data a odchodem milovaného člověka nedokáže smířit. Pak jí ale přátelé popisují, co se odehrávalo po jejím nedávném rozhovoru se Sandy. “Kdo je její matka?” ptala se dezorientovaná žena přátel. “Ty.” zněla odpověď. “Tušila jsem to. Myslela jsem si, že bych to mohla být já.”

Přichází poslední víkend, dcera se prochází s maminkou po parku a po letech ji drží za ruku. Když jí s obdivem řekne, že si datum naplánovala přesně, že “to dokonale trefila”, rozsvítí se mamince oči radostí. “Tak to mám radost,” pronese nemocná paní. Článek je napsaný věcně, bez velkých emocí. O to těžší je dočíst poslední scénu se suchýma očima.

Video: Proč by páry měly spát v oddělených postelích?

Kulturní tip: Jean Delville (1867–1953) Galerie hl. města Prahy, do 30. 8. Výsledkem ambiciózního badatelského projektu je výstava v Domě U Kamenného zvonu, která pod kurátorským dohledem Hany Larvové nabízí komplexní pohled na dílo belgického symbolisty Jeana Delvilla. Milovník díla E. A. Poea či Richarda Wagnera, zapálený ezoterik a proslulý zednář ve svých obrazech pracoval neotřelým způsobem s barvou, díky níž se podíval až na hranice pekla. Výstavu je vhodné kombinovat s návštěvou Anežského kláštera, kde Národní galerie představuje díla českých symbolistů.