Je nikotin tak špatný, jak si myslíme?

Boxerský zápas století mezi je za námi a kde jinde bychom si chtěli přečíst nejdůkladnější rekapitulaci v bravurním literárním provedení než v časopise New Yorker. Kalefa Sanneh píše o boxu stejně dobře jako o hip-hopu a v aktuálním případě se mu kombinace hodí – přináší totiž profil muže, který onen ostře sledovaný zápas vyhrál.

Floyd Mayweather jr. nese řadu atributů prominentních afroamerických rapperů hrubšího zrna. Status alfa-samce, který nevychází na ulici bez družiny věrných, mezi nimiž nechybí obrovští budyguardi nebo muž s pytlem dolarových bankovek na zádech. Velkohubost, s níž uráží všechny kolem sebe. Nezřízenost, s níž utrácí miliony dolarů za auta nebo šperky. A také – násilnické sklony.

Hlavní linka, kterou profil sleduje, totiž není Mayweatherova  nezpochybnitelná boxerská genialita, která mu v profesionální kariéře přinesla 48 vítězství a žádnou prohru, ale otázka, jak člověk s tak problematickou pověstí vůbec může být nejlépe placeným sportovcem planety. Mayweather byl mnohokrát vyšetřován kvůli domácímu násilí. V americkém systému se mu většinou podařilo soudu zabránit, jen jednou skončil na devadesát dní ve vězení. Není ovšem pochyb, že jde o člověka, který opakovaně bije ženy a své potíže zlehčuje.

Kalefa Sanneh píše, že v jiném sportu by ho takové chování pravděpodobně stálo kariéru. V boxu, kde platí značně  nejasná pravidla, se ale osobní škraloupy nepočítají - stejně tak Mika Tysona nesrazilo v 90. letech z trůnu vězení za znásilnění.

Zdá se však, že do příběhu nejúspěšnějšího rváče planety spravedlnost nakonec stejně zasáhla. Narozdíl od svého poraženého – a svými filipínskými krajany milovaného - soupeře Mannyho Pacquiaa má jen málo fanoušků, před MGM arénou se proti němu konala demonstrace a přesto, že žije dvacet let v Las Vegas, kde se koná většina boxerských zápasů, v ringu i na ulicích ho neustále doprovází nespokojené bučení. Není divu, že se v jednu chvíli se Mayweather Sannehovi přiznává, že už ho boxování vlastně ani moc nebaví.

Kouření zabije polovinu z lidí, kteří mu holdují, a podle Světové zdravotní organizace je nečastější příčinou úmrtí z okruhu civilizačních nemocí. Démonickou pověst má tedy logicky také látka, které kuřáckou závislost způsobuje, tedy nikotin.

Časopis Scientific American

se ale ptá, zda je opravdu zasloužená - v článku s provokativním titulkem Je nikotin úplně špatný?

Už před čtyřiceti lety britský psychiatr Mike Russell vystihl paradox kouření větou, že „lidé kouří kvůli nikotinu, ale umírají kvůli dehtu.“ Důvod, proč se kuřáci sahají po cigaretách, je právě stimulant, který patří k nejsilněji návykovým látkám vůbec. Příčinou rakovin a kardiovaskulárních chorob, na něž pak kuřáci umírají, jsou ale především spaliny vznikající při hoření tabáku a jeho příměsí.

Vědecké zkoumání nikotinu vyvolává silné emoce a vzrušené argumenty – coby hlavní příčinu smrtelné závislosti je těžké látku vidět nezaujatě. Debata se ale v poslední době uvolňuje a objevuje se v ní i názor, že nikotin vlastně moc nebezpečný není. Ve vysokých dávkách sice může způsobit smrt, někteří vědci ale říkají, že v běžném denním množství je jeho vliv na organismus srovnatelný s kofeinem. A i jeho závislostní potenciál se ukazuje být složitější – silná závislost se vytváří při rychlém přísunu vysokých dávek do mozku, což je právě případ vdechování kouře. Pomalé uvolňování ze žvýkaček, náplastí či žvýkacího tabáku k tak silné vazbě nevede.

Ale k čemu je vlastně vůbec dobré „očistit“ pověst nikotinu? Nepředpojaté zkoumání této látky umožňuje lépe porozumět fenoménu kouření a hledat nových možností léčby. A také prověřit, zda droga nemůže být nakonec i k něčemu užitečná. Takových studií je zatím málo, ale existují: nikotin coby stimulant zlepšuje kognitivní funkce a mohl by najít uplatnění při léčbě Alzheimerovy nebo Parkinsonovy choroby. 

Známý psycholog Steven Pinker před čtyřmi lety potěšil svět ideou, že lidstvo je stále mírumilovnější. Ve svém bestselleru Better Angels of Our Nature (Lepší andělé naší povahy) ze statistik spočítal, že v dnešním světě se odehrává mnohem méně válek a násilí než v minulosti.

Od té doby se ale zároveň vede debata o tom, zda se Pinker nepřepočítal. Jeho hlavním oponentem se stal autor knihy Černá labuť o nepředvídatelných událostech Nassim Nicholas Taleb, který tvrdí že přání je v tomto případě otcem myšlenky a vše může být naopak. Jejich polemika prošla několika výměnami a poslední kolo, které ve svém článku rozebírá magazín Vox, se odehrává právě teď.

Taleb si tentokrát vzal k ruce italského profesora statistiky Pasqale Cirilla a ve společné studii použili jinou statistickou metodu, jak světové „zlo“ měřit. Vyšlo jim – zjednodušeně řečeno -  že Pinkerův optimismus pramení z mylného předpokladu, že posledních sedmdesát mírových let vytváří setrvalý trend. Ve skutečnosti však může jít jen o přirozenou „mezeru“ mezi obdobími velkých válek, jakých znají dějiny spoustu.       

Jiní vědci namítají, že tahle otázka se dá jen těžko vyřešit výhradně metodami statistiky, jak se oba (teď už tři) učenci snaží. Vždycky je třeba analyzovat příčiny a souvislosti světového dění, které dají hrubým číslům význam. „Tahle debata zdaleka nekončí,“ uzavírá Vox. „Doufejme jen, že bude jednou vyřešena v akademických žurnálech a ne na bojištích.“

Jak se jmenovala vaše matka za svobodna? A v kterém městě jste se narodili? Podobné otázky na vás vyskočí z některých internetových účtů, pokud zapomenete heslo. Odpověď jste do systému kdysi zadali sami, přesto máte celkem slušnou šanci, že jí zapomenete.

Vyplývá to z výzkumu, který si udělal Google a o němž píše webový magazín The Register. Podle něj systém opětovného získávání přístupu skrze kontrolní otázky žalostně nefunguje.

Část z nás z bezpečnostních důvodů neprozradí při zakládání účtu skutečné údaje a ty smyšlené pak brzy zapomene.

Velmi špatné výsledky přináší například oblíbený dotaz: Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo? Podle statistik si svou odpověď po měsíci pamatuje 74 procent uživatelů a po třech měsících jen polovina. Svou roli samozřejmě hraje to, že chutě se mění, a vášeň pro buchtičky se šodó člověku nevydrží věčně. Nespolehlivé výsledky ovšem přinášejí i otázky, které by člověk považoval za mnohem trvanlivější. Například na rodné město si vzpomene 80 procent lidí.

Logicky se asi ptáte, zda ona neúspěšná pětina v mezičase onemocněla Azheimerovou chorobou. Ale důvod je jiný: část z nás z bezpečnostních důvodů neprozradí při zakládání účtu skutečné údaje a ty smyšlené pak brzy zapomene.

Ostatně jejich obezřetnost je logická. Sám Google dochází k závěru, že systém není bezpečný, protože umožňuje celkem snadno vniknout do účtu cizím lidem – pokud vědí, kdo jste, zjistit jméno matky za svobodna už vydá jen na krátké pátrání. A uspět lze i prostým tipováním. Například uhodnout rodné město občana Jižní Koreje lze v průměru na deset pokusů.

Závěr: pokud zapomenete heslo, mnohem bezpečnější metodou návratu do účtu je ověření identity přes email nebo SMS.

Video: Pokud vás zajímá práce policejního fotografa, tady je celkem poutavý vhled.