Viděl jsem, jak Američané mučí esesáky

Evropa se otřásá, na různých místech různě. Viděli jsme překvapující volby v Británii, jejichž výsledkem bude referendum o britském odchodu z EU a nejspíš další plebiscit o odtržení Skotska. Série pokračuje v Polsku, kde překvapivě zvítězil prezidentský opoziční kandidát. Ve Španělsku víkendové volby potvrdily zásadní proměnu tamní politické scény a dosadily na radnice Madridu a Barcelony charizmatické ženy. Pojďme ale popořádku:

Polsko má tedy prezidenta Andrzeje Dudu. Jeho překvapivé vítězství nad kandidátem vládnoucí strany Občanská platforma (OP) je nejčastěji interpretováno jako touha Poláků po změně navzdory vnějšímu zdání, že země je vlastně velmi úspěšná. OP “doplatila na zhoršující se náladu mezi voliči, kteří jsou netrpěliví z tempa změn v zemi a jsou přesvědčeni, že bohatství není rozděleno spravedlivě”, píše například The New York Times.

“Podobné pocity ukřivděnosti nám mohou v jedné z nejúspěšnějších evropských ekonomik připadat paradoxní,“ dodává zase server Politico. “Polsko je jedinou zemí, která se více než dvacet let vyhýbala recesi. Podle Světové banky se za dvě funkční období OP hrubý domácí produkt v přepočtu na počet obyvatel zvýšil z 16877 USD na 23649 USD. Klesla také nezaměstnanost, jež nyní dosahuje devíti procent.“

Je tu ale zjevně i druhá strana mince. Kromě skandálů s odposlechy, které odhalily nevábné praktiky politických špiček, je to realita malých měst a venkova, kam vzestup center zjevně neodlehl. Politico píše o “Polsku B”, odkud se masově odchází za prací na Západ – dva miliony Poláků žijí a pracují v zahraničí.

Což nás přivádí k otázce, co bude Dudovo vítězství vlastně znamenat. Zřejmě horší vztahy s Německem a lepší s Amerikou. Mluví se o podkopání ekonomických reforem, protože nový prezident se opíral hodně o seniory a bude požadovat snížení důchodového věku.

Spekuluje se o tom, že Duda zkomplikuje situaci Davidu Cameronovi, pro něhož je omezení přistěhovalectví hlavním bodem programu před chystaným evropským referendem, zatímco nacionalistický Duda bude zájmy mladých Poláků v zahraničí tvrdě bránit - což by bylo vlastně paradoxní, protože nově zvolený prezident seděl v europarlamentu ve stejném klubu skeptiků jako Cameronovi konzervativci a česká ODS. Důležité je tady ale slovo spekulace, výhru před prvním kolem čekal málokdo a Duda byl považován v polské politice za třetí ligu.

Ve Španělsku se konaly pouze regionální volby, což by nás normálně asi příliš nezajímalo – ale pro čtvrtou největší ekonomiku EU to byl první zátěžový test nových politických pořádků vzešlých z ekonomické krize. Tu země přežila a znovu stoupá, nicméně politická kocovina se teprve přichází.

Výsledkem nedělních voleb je

v podstatě zmatek

. Na scénu vstoupily dvě nové strany, španělská obdoba Syrizy Podemos a pravicoví Ciudadanos. Nepřečíslily sice ty stávající, ale vytvořily nutnost nepřehledných koalic, se kterými si Španělé moc nevědí rady. Na podzim, až se budou konat ve Španělsku volby do parlamentu, to může být dost podobné.

V onom chaosu je pozoruhodný vzestup dvou charizmatických žen, jenž ukazuje prudký posun země doleva, odpor k zavedeným stranám a potenciál pro překvapení. V Madridu totiž zřejmě (je nutné vyjednat koalici) po několika desítkách let nebudou vládnout konzervativní lidovci, ale lidskoprávní aktivistka Manuela Carmena (71). Bývalá soudkyně má za sebou kariéru v komunistické straně v dobách frankistické diktatury, kdy šlo o ilegální činnost pod hrozbou tvrdého kriminálu a mučení.

V Barceloně zcela jistě usedne do křesla starostky Ada Colau (41), která se zviditelnila jako vůdce hnutí lidí, jimž hrozí vystěhování kvůli nesplácení hypoték - a kterou v kampani podobně jako její madridskou kolegyni podpořili Podemos.

Ti kandidovali zpovzdálí, na podzim ale jejich “výkon” bude klíčový. V průzkumech setrvale klesají, kdo dnes ovšem věří průzkumům. Strana zastává podobně nerealistické postoje jako dnešní řecká vláda - a v případě Španělska, jež je dávno z nejhoršího venku, by jejich nástup byl smutnou koncovkou obdivuhodného výkonu v těžkých časech.

Co vlastně prožívali vojáci, kterým před sedmdesáti lety skončila válka, ale domů to bylo ještě daleko? Americký The New Republic minulý týden publikoval text o jednom z nich s výmluvným názvem A Liberator, But Never Free (Osvoboditel, nikdy ale vysvobozený). Článek staví na kufru plném artefaktů včetně fašistické vlajky a hlavně pečlivě seřazených dopisů, které americký anesteziolog, kapitán David Wilsey, posílal z evropských bojišť domů manželce. Dopisy zůstaly desítky let schované na půdě, děti Davida Wilseyho kufr otevřely teprve nedávno, po smrti obou rodičů.

The New Republic vypichuje tu část korespondence, která líčí chování amerických vojáků po pádu Třetí říše. Tak civilizované a spořádané vítězství, jaké dnes Američané sami popisují v historických knihách a filmech, to podle těchto záznamů rozhodně nebylo: „…Viděl jsem zajaté esesáky, jak je (američtí vojáci) mučí a pak je úplně chladnokrevně střílejí - ale Emily! Bůh mi odpusť, když teď řeknu, že jsem se na to díval a vůbec to se mnou nehnulo, PROTOŽE SI TOHLE PROSTĚ ZASLOUŽILI…”

Americký magazín upozorňuje, že tato a další scény popisované v dopisech (chladnokrevné popravy, mrtvoly zajatých Němců povalující se na zemi a trhané hladovými psy) se podle dopisů neodehrávají v prvních impulzivních minutách vítězství, ale ještě celé dny a týdny po německé kapitulaci a definitivním konci konfliktu.

Zajímavější než úprava obrazu o disciplíně amerických vojáků (kdo by to tak trochu nečekal?) je však dlouhodobý účinek, který to na účastnících zanechalo. Pro vysvětlení zmíněných scén je totiž potřeba doplnit zcela zásadní kontext: odehrávaly se v Dachau poté, když američtí vojáci spatřili, co se odehrávalo za branami koncentračních táborů. A tento zážitek si s sebou nesli po zbytek života.

Zmíněný kufr plný dopisů se v příběhu stává téměř magickým předmětem temných vzpomínek, k němuž se po dlouhá léta nelze ani přiblížit. Zatímco v první části dopisů z fronty vystupuje přívětivý a pozorný pozorovatel a manžel, po několikadenní pauze v korespondenci přichází první dávka hrůzostrašných popisů hromad mrtvol a vymknuté reality.

Děti amerického anesteziologa už na otce vzpomínají pouze neochotně jako na nerudného a vznětlivého muže, jemuž se nikdy nebylo možné zavděčit a který “seděl na jakémsi vnitřním hněvu”. Kufr plný dopisů a fotografií “bydlel” s rodinou v zákoutích jejich domu; tabuizovaný a s přísným zákazem se k němu vůbec přiblížit. Když se jeho obsah na okamžik dostal na světlo světa během rodinného stěhování, dostal zasloužilý veterán takový záchvat vzteku, že se děti k tajuplnému předmětu neodvážily přiblížit ještě léta po jeho smrti.

Posttraumatická stresová porucha začala být brána vážně teprve po válkách v Koreji a především ve Vietnamu, ale z pozoruhodného vyprávění v The New Republic je zřejmé, že 2. světová válka pro mnohé vojáky neskončila prakticky nikdy.

Ještě k Irsku, o kterém tu byla řeč již v předešlém menu. V tomto případě je pár fotek lepších než spousta slov. A tady je seznam zemí, které již stejně jako Irsko uzákonily manželství párů stejného pohlaví:

Irům patří prvenství v tom, že si jako jediní krok odhlasovali v referendu. Za pozornost přitom stojí fakt, že ještě v roce 1993 byl v této zemi ilegální homosexualita jako taková. Fascinující je, kolik katolických zemí v seznamu figuruje: Španělsko, Portugalsko, machistická Argentina (kde se o zákon pohádala i prezidentská rodina, dnes již zesnulý Néstor Kirchner byl pro, vládnoucí prezidentka Cristina spíše proti) nebo Brazílie a Uruguay.

Česko manželství nemá, což znamená, že páry stejného pohlaví mohou uzavírat registrované partnerství, ale nemají stejná práva jako heterosexuální dvojice. Zde týdeník The Economist ukazuje rovnoprávnost gayů, leseb v evropském kontextu (ještě před irským hlasováním):

A na závěr krátký příběh z Brazílie. U nás obviněný David Rath napíná pravidla českého soudnictví k prasknutí, jak ale píše brazilský týdeník Época, v největší jihoamerické zemi v korupci namočení politici umějí ještě lepší kousky.

José Mohamed Janene (1955 – 2010?) byl nebo je brazilský politik, velkostatkář a podnikatel. Vlastnil mnoho velkých farem a obchodů, patřil k prominentním členům čtvrté největší brazilské politické strany PP (Partido Progressista).  V letech 2005 a 2009 se zapletl do velkých korupčních skandálů a brazilský Kongres několikrát hlasoval o tom, že tohoto poslance zbaví imunity a vydá vyšetřování. K tomu ale nikdy nedošlo - mimo jiné proto, že se s vážnými zdravotními problémy stáhnul se z politiky, v roce 2010 prodělal mozkovou mrtvici a údajně zemřel v nemocnici Instituto de Coração v São Paulo.

Vloni nicméně vyšly v rámci rozsáhlého vyšetřování najevo další skutečnosti o jeho propojení s korupčním skandálem okolo státní ropné společnosti Petrobras a brazilský Kongres se odhodlal k poněkud makabróznímu kroku: odhlasoval vykopání pozůstatků zesnulého politika, jelikož má k dispozici několik svědectví, že politik ve skutečnosti vede spokojený život v jedné ze zemí střední Ameriky. Panuje totiž zásadní podezření, že smrt byla fingovaná a v hrobě odpočívá někdo jiný.

Některá fakta jsou skutečně znepokojující. Vdova po zesnulém jeho tělo po smrti nikdy neviděla. Úmrtní list ze záhadných důvodů podepsal jistý Alberto Youssef, který se od té doby stal jednou z ústředních postav zmíněného korupčního skandálu. Janene by navíc nebyl prvním brazilským lišákem, který předstíral vlastní skon. Policie vyšetřuje v souvislosti s korupcí, jež zemi připravila o miliardy dolarů, záhadnou “smrt” jistého podnikatele ze státu Ceará, jenž se nedávno vynořil coby temná postava nelegálních obchodů mezi Brazílií a Evropou.

Video: Napadalo tě někdy, že se nevyrovnáš s tím, že máš dítě? Web Aeon nabízí video, ve kterém klade dvanáctiletý chlapec s Aspergerovým syndromem otázky své matce.

Kulturní tip: Země zítřka. V kinech od 21. 5. Ačkoli se tvrdí, že inteligentní ambiciózní sci-fi vymizely a dává se přednost jen bezhlavé akci, případy jako Interstellar nebo Ex Machina dokazují, že futuristické vizionářství stále žije. Podobně se jeví i snímek režiséra Brada Birda (proslul animovanými Úžasňákovými) s Georgem Clooneym, Judy Greerovou a Hughem Lauriem v hlavních rolích. Vypráví o bývalém dětském géniovi, který je rozčarován moderním světem a společně s vědecky založenou dívkou se vydávají na nebezpečnou misi odhalit tajemství záhadného místa, ztraceného v čase a prostoru, známého pouze pod názvem „Země zítřka“.