Schäuble nechce soucit. Stačí mu, že má vždycky pravdu

Evropská komise upřesnila kvóty pro rozmístění uprchlíků po Evropě, píše FT. Kromě dvaceti tisíc syrských uprchlíků přesídlených přímo z uprchlických táborů na Blízkém východě by mělo být rozděleno čtyřicet tisíc běženců, kteří jsou momentálně v Itálii a Řecku. Oba tyto příhraniční státy situaci nezvládají, zatímco do více než poloviny států Unie – včetně Česka – prakticky žádní uprchlíci nepřicházejí. Proto je v dnešní chvíli podle EU potřebná solidarita mezi členskými státy, tedy vyvážení této velké nerovnováhy.

Na péči o každého z přemístěných uprchlíků dostanou členské státy od EU šest tisíc eur. Podstatné však je, že rozděleni budou pouze obyvatelé zemí, které v minulosti měly více než 75 procentní úspěšnost při žádostech o azyl.

To tedy znamená, že se kvóty budou týkat pouze obyvatel Sýrie a Eritreje, kteří prchají před válkou a totalitou, a nikoli ekonomickou situací motivovaných migrantů. Obyvatelé zemí s nižší úspěšností při žádostech o azyl – například z Iráku a Nigérie – rozdělováni nebudou.

„Solidarita jde ruku v ruce se zodpovědností. Kdo potřebuje ochranu, ten by ji měl v Evropě najít. A ti, kdo nemají oprávněné nároky, by měli být naopak rychle rozpoznáni a vráceni do svých domovů,“ řekl viceprezident Evropské komise Frans Timmermans.

Strategie EK je – ač se to z pokřivené české debaty, která se soustředí jen na otázku kvót, nezdá – kombinací vstřícnosti a přísnosti. Projevem přísnosti je právě úsilí o rychlejší navracení ekonomických migrantů. Poměr politických uprchlíků a ekonomických migrantů je na lodích plujících přes Středozemní moře měsíc od měsíce odlišný, dlouhodobě je zhruba půl na půl. O tom, zda kvóty budou přijaty, rozhodne summit EU v červnu.

O uprchlících a ekonomických migrantech vyšel zajímavý komentářna webu týdeníku The New Yorker. Píše se v něm důležitá věc: „Tito lidé na člunech nejsou jen zoufalí, jsou také nesmírně odvážní. Dokázali přesvědčit svá srdce, aby nechala všechno za sebou, a zkouší znovu vybudovat své životy v neznámém místě. V tomto smyslu jsou lepšími lidmi než většina z nás. Zaslouží si uznání, a nejspíše také nový domov.“ Autor dnešního menu by si přál, aby tyto věty měli občas na mysli sebevědomí diskutéři, kteří na sociálních sítích a v internetových debatách o uprchlících píší s opovržením a nenávistí.

Autorem komentáře je špičkový reportér George Packer, jenž v mládí rok a půl učil angličtinu a cestoval po západní Africe. Potkal tehdy hodně migrantů, kteří přecházeli za prací z jednoho západoafrického státu do druhého, vlastně to byli předchůdci dnešních ekonomických migrantů z Mali, Nigérie, Senegalu…

Píše o nich: „Viděli sami sebe, svůj původ a svět s větší otevřeností a jasností než ti, kteří žili jen tak, jak jim bylo dáno. Ať už vědomě či nevědomě udělali rozhodnutí, že si postaví úplně nový život. To je navždy změní; možná nikdy nikde nebudou úplně doma.“

Parádní

seriál vychází aktuálně v britském Guardianu: vypráví dějiny měst na příbězích zajímavých budov

. V padesátidílném cyklu najdete příběhy prvních evropských mrakodrapů postavených v ukrajinském Charkově, dodnes kulkami prošpikovaného hotelu Holiday Inn v libanonském Bejrútu anebo příklad proslulé sociálně motivované vídeňské bytové politiky, tzv. Karl Marx Hof. Všechny díly seriálu

jsou zde.

List The New York Times přinesl profil britsko-pákistánského komika Humzy Arshada. „Viděli jste, jaký kalhoty ti teroristi nosí? Takhle krátký, jako kdyby si je půjčili od svýho malýho bráchy,“ vypráví Arshad při vystoupení před studenty jedné londýnské střední školy. Do škol tento bavič chodí ve spolupráci s protiteroristickou jednotkou Metropolitní policie, vystupoval už před dvaceti tisíci středoškoláků. Zesměšňování náboženských extremistů má přispět k tomu, aby se zmatení puberťáci z muslimských komunit nenechali tak snadno zmámit radikály. 

Devětadvacetiletý Arshad je praktikujícím muslimem. A jeho vtipy opravdu mohou mít značný dopad: je totiž hvězdou YouTube, kde jeho skeče sledují miliony mladých Britů. Vystudoval herectví, ale na rozdíl od některých spolužáků se ve filmu a televizi neprosadil – režiséři mu nabízeli vesměs role teroristů v béčkových filmech a o takovou kariéru neměl zájem. Před pěti lety tedy natočil první video o životě mladého muže s pákistánskými kořeny v Londýně a hned z toho byl úspěšný internetový virál.

Jeho spolupráce s britskou policií začala tím, že si policista z jedné speciální jednotky všiml komikovy popularity u svého jedenáctiletého syna Rizwana. Obvolal pak celou rozvětvenou rodinu (potomky imigrantů) a zjistil, že všechny děti a puberťáci Arshada znají. Smluvil si s komikem tedy schůzku a dohodli se na natočení prvního protiteroristického gagu.

„Podívejte se, dělám to ze dvou důvodů. Za prvé jsem Brit a jsem na to hrdý,“ řekl Humza Arshad novinářům amerického deníku. „A za druhé chci zabránit tomu, aby mladí lidé odcházeli bojovat a přišli tam o své životy. O tom islám není. Někteří pomatení jedinci nám muslimům dělají špatné jméno a každý z nás tomu svým dílem musí čelit.“

Minulé vydání týdeníku Die Zeit přineslo detailní, mimořádně zajímavý profil Wolfganga Schäubleho, po Angele Merkelové nejdůležitějšího muže při záchraně eura. V německém parlamentu sedí už rekordních 43 let! I v případě, kdy se Schäublem nesouhlasíte, můžete si v jedné věci oddechnout: budoucnost eurozóny leží v rukou asi nejzkušenějšího evropského politika, pro něhož je EU celoživotní prioritou. 

Prominentní reportér Stefan Willeke ministra financí charakterizuje následovně: „Wolfgang Schäuble si nedovolí žádnou nedisciplinovanost, žádné stěžování, žádné naříkání, žádný přepych ani příliš procítěnou rétoriku. Když je hostitelem při soukromé oslavě a chce si připít na nějaké jubileum, obejde se bez šampaňského. Věří, že sekt bohatě stačí. To jediné, co si vždycky s gustem dopřeje, je neotřesitelné přesvědčení, že pravdu má vždycky on.“

A pak autor nejmocnějšího ministra financí srovnává se želvou: „Kdyby chtěl nějaký vědec zkoumat přitažlivost politiky pro člověka, tak by musel studovat Wolfganga Schäubleho. Stejně jako zoologové zkoumají želvy, když chtějí zkoumat, co znamená nezničitelnost nějakého organismu.“

Schäubleho manželka přitom z úspěšné politické kariéry svého chotě nikdy moc nadšená nebyla. Svěřila to reportérovi při setkání ve vícegeneračním domě v bádenském Offenburgu, kde pár bydlí. Prý byla vždycky proti tomu, aby její muž - studovaný právník - šel do politiky. Chtěla mít „poklidný, příjemný život“. „Wolfgang to nerad slyší,“ říká Ingeborg Schäuble o ceně za politickou kariéru, „Ale naše čtyři děti jsem vychovávala sama. Které ženě se tohle líbí?“

Schäuble své manželce počátkem 70. let slíbil, že do parlamentu kandidovat nebude – ale slib pak porušil a ona ho nevymáhala. „Takže na tom mám také svůj díl viny,“ uznává Ingeborg. Wolfgang Schäuble trávil nejvíce času na jednáních, schůzích a debatách. Vracel se – tedy v době před atentátem, po kterém v roce 1990 zůstal ochrnutý – z Bonnu v pátek kolem druhé hodiny v noci. Šli se pak s manželkou vždy projít do nedalekého lesa a on jí vyprávěl o zážitcích z parlamentu; mluvil o nich jako o dobrodružství, které nikdy nemělo skončit.

Úplně příjemným společníkem ale Wolfgang Schäuble ale zřejmě nebude, zvlášť pro ty, kdo s ním nesouhlasí anebo je nepovažuje za dostatečně intelektuálně zdatné. Těžké to s ním měla řada nezkušených poslanců i charismatický řecký ministr Janis Varufakis.

„Když o něm na pódiové debatě v prostorách Mezinárodního měnového fondu hovoří, tak ho se smíchem ve tváři nazývá slavným ekonomem. Ale kdo Schäubleho zná, ví také o jeho malém uznání pro ekonomy. A prominentní nedouk to u něj má ještě těžší než obyčejný nedouk… Vůbec ho ve skutečnosti nebere vážně,“ píše se v reportáži.

Varufakis pak reportérovi Die Zeit píše mailem svůj názor: „Je frustrující, že spolu nemůžeme hovořit za jiných okolností - ve kterých by hlavní roli hrály ekonomické argumenty, a ne to, kdo má právě větší moc.“

A jak se Schäuble vypořádal se svým ochrnutím v roce 1990, kdy na něj během mítinku vystřelil atentátník? „Po několika měsících se vrátil do parlamentu a hned zase napadal své politické soupeře. Ve svých proslovech byl naopak ostřejší než dříve, vzal tedy ostatním poslancům příležitost k tomu, aby ho litovali. Byla tehdy přijata nevyslovená dohoda: žádný veřejný soucit se Schäublem, ale také žádné teorie, které by jeho politickou tvrdost vysvětlovaly ochrnutím. Schäuble o vozíčku nechtěl mluvit, a dokonce se ani nechtěl naučit, jak se na něm nejlépe pohybovat. Trvalo mu dlouho, než se o své tělo začal starat podobně intenzivně jako o svůj rozum.“

Profil je velice dlouhý a bohužel na internetu zatím není k dispozici odkaz. Němčinářům ale doporučuji tištěné vydání Die Zeit 21/2015.

V Burkině Faso vykopávají ostatky bývalého prezidenta Thomase Sankary zavražděného po převratu v roce 1987. Cílem je přezkoumat co nejpřesněji okolnosti jeho zabití, píše BBC. 

Sankara je mimořádně zajímavou postavou moderních afrických dějin. Často je nazýván „africkým Che Guevarou“. Byl také „antiimperialistickým revolucionářem" s touhou po soběstačnosti (chtěl nezávislost na západní rozvojové a potravinové pomoci) a s idealismem, ale současně s armádní uniformou a autoritářskými instinkty.

Těžko z české kotliny Sankaru hodnotit, do podmínek a možností chudé Burkiny Faso se asi nedokážeme vcítit. Každopádně pro obyvatele celé Afriky – a zvláště pro ty, kdo v 80. letech studovali – dodnes představuje velkou, avšak zmařenou naději na méně zkorumpovaný způsob vlády zaměřený na boj s chudobou.

Tento pohled sdílí například film Twaaga. Podívat se můžete i na dokument o Sankarově životě nebo si poslechnout krátký audio pořad BBC.

Video: Mohou obrazy předávat filozofická a morální poselství? ptá se video ze serveru Aeon.

Kulturní tip: Propustka. ČT art 28.5.2015 20:20. Režie Bertrand Tavernier. Paříž, březen 1942: mezi hrdinstvím a zradou vede jen tenká, často nezřetelná linie a máloco je takové, jaké se zdá na první pohled být.