Ledničky spolu promluví jazykem Googlu

O hádkách o vlastnictví Spratlyových ostrovů v Jihočínském moři jistě čtenáři mnohé slyšeli; naposledy se Čína a Spojené státy ocitly v ostrém sporu ohledně přeletu amerického výzvědného letadla nad inkriminovanými ostrůvky, z nichž některé Čína sama vybudovala.

Území je cenné z několika důvodů: pravděpodobně se pod ním nachází ropa, hlavním lákadlem je ale strategická poloha na frekventované obchodní trase - a jistě i důležitá vojenská poloha. Lákadlo je tak silné, že si ostrovy či jejich část nárokuje šest zemí. Nejtvrději (nejasertivněji, jak se dnes říká) se v současnosti chová právě Čína, která na novém a uměle vytvářeném území buduje vojenská zařízení. Ta má koneckonců v celém prostoru hned několik z účastníků sporu, k nimž patří kromě Číny patří Malajsie, Filipíny, Vietnam, Tchaj-wan a Brunej.

Co se týče kapacit všeho druhu, je to nerovný souboj, Čína konkurenty převyšuje přinejmenším o řád. Agentura Reuters ovšem přinesla reportáž o jednom způsobu boje, v němž se menší země mohou čínskému obrovi rovnat: své ostrovy (nebo alespoň ty, na něž si dělají nárok) rychle zalidňují. Ne že by Čína nedělala to samé, ale jak už bylo řečeno, v zalidňování se rozdíly stírají. V plánech politiků platí logika: čím více fyzicky přítomných občanů, tím větší legitimita nároku.

Je to dost cynické. Jak reportér Reuters píše, na ostrovech, spíš jen tečkách na mapě, není život zrovna snadný už teď především kvůli nedostatku pitné vody a nákladnému zásobování - což se dalším stěhováním jen zhorší. Ve vší cyničnosti má ale zaliďnovací strategie jednu výhodu.

Snižuje se tím pravděpodobnost otevřeného ozbrojeného konfliktu, respektive ztěžuje to jeho provedení. Z Evropy to tak zřejmé není, ale situace je extrémně napjatá a leckdo předvídá, že zárodek další velké války leží právě v Jihočínském moři. Střízlivý pohled nabízí třeba Forbes.

Nejsme špinaví! To křičí Netflix, streamovací služba, u níž se prosedí v úhrnu zhruba 40 miliard pozemšťanohodin za rok.

Brání se tvrzení Greenpeace - o němž Menu referovalo v jednom z minulých vydání - že sledování streamovaného videa 

zatěžuje planetu uhlíkovými emisemi

.

 Netflix namítá: sledovat nás je ekologičtější než číst knihu. Ba co víc, větší množství uhlíku než my vyrobíte vy sami, zatímco napjatě a přerývaně dýcháte u oblíbeného seriálu. Tolik na blogu společnosti. Takže: chcete-li dostát jejich “ambicióznímu plánu” (ano, i Netflix je korporace s mírně úchylným jazykem), zkuste u obrazovky ani nedýchat.

Argumentace je to možná přesvědčivá, ale do jisté, opravdu jen jisté míry. Netflix u svých zařízení nejspíš opravdu dbá na “efektivitu, čistotu a obnovitelnost”. Je ale také jedním z hlavních zákazníků Amazonu, bez jehož infrastruktury by nebyl nic. Amazon se svými nezměrnými serverovnami je jistě také neuvěřitelně ambiciózní a tak dále, nicméně na rozdíl od ostatních technologických gigantů se se svou uhlíkovou stopou nechlubí.

A asi to nebude proto, že nechce ostatní zahanbit svou ambiciózností. Spíš to bude tím, že většina zařízení Amazonu leží v těch amerických státech, které spoléhají především na fosilní paliva, a provoz jeho infrastrukturu je proto ekologicky náročný. Greenpeace se tedy neplete. Závěrem: Netflix tvrdí, že je vegetarián, protože přece nejí zvířata, nýbrž jen párky a tlačenku.

Google představil svůj recept na chytrý domov, respektive internet věcí kolem nás: kombinace operačního systému Brillo a jakéhosi univerzálního jazyka Weave. Brillo je odlehčený operační systém, který by měl být schopen oduševnit daleko větší množství zařízení než Android. Weave je pak nástroj, kterým by spolu různá zařízení byla schopná komunikovat.

Tedy Google by byl nejraději, kdyby všechny ledničky, mikrovlnky a klimatizace fungovaly na platformě Brillo, ale pokud by se snad výrobci cukali a vyvíjeli vlastní spotřebičové mozky, nabízí alespoň společný jazyk. Oboje má překonat současný problém, kdy se spolu věci kolem nás nejsou schopné domluvit. Doba, kdy se nás vlastní byt v rámci vzpoury pokusí umořit hladem, případně uvařit nebo utopit, a když nic z toho nevyjde, zajede nás vlastní auto, se každopádně kvapem blíží.

Také vás trochu irituje dělení lidstva na generace? Přijde vám absurdní? Je to samozřejmě užitečný sociologický nástroj, ale rozhodně ne spolehlivá pozorovatelna. Už jen všechny ty generační testamenty a milníky. Je-li ctěný čtenář vysokoškolsky vzdělaný, má přiměřeně dobře placenou práci. Jinými slovy, patří-li do střední třídy s kapitálem kulturním převažujícím kapitál ekonomickým, možná jemu osobně nebudou generační výpovědi proti mysli: bude se v nich totiž trochu poznávat. A dává to logiku, píší a žijí je lidé z jeho socio-ekonomického okruhu.

Což ale není tak úplně fér, protože většina jeho spoluobyvatel žije úplně jiné životy a byli by psali úplně jiné knihy a prožívali úplně jiné zlomy - pokud by měli možnosti, potřebu a případně i schopnosti tak činit a svůj život zaznamenávat. Nic z toho nemají a hlas “jejich generace” nikde nezní.

Mnohem víc a mnohem umněji formulovaných výtek proti konceptu generací najdete v eseji na serveru aeon.co. Trocha sociologie v čtivém hávu nikdy neuškodí.

Video: Voda je chemický podivín a díky bohu za to; jejímu podivínství vděčíme za existenci. Údiv jako na středoškolské hodině fyziky s poutavým učitelem či učitelkou můžete zažít ve videu z Guardianu:

Kulturní tip: Neopakovatelnou italskou kombinaci naprostého vkusu a zdrcujícího nevkusu si užijte na soundtracku jednoho z nejlepších filmů desetiletí, La Grande Bellezza. Není to sice vůbec aktuální, ale to nevadí. Můžete si při poslechu připomínat jednu z mnoha životních filmových pravd: král není ten, kdo umí zařídit báječný večírek. Král je ten, kdo dokáže báječný večírek zkazit, kdy se mu zachce.