Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Každý, koho znám, pomýšlí na to, že odejde z Facebooku

Jak píší ženy o hudbě :: Zemřela fotografka Mary Allen Mark :: Dvojí tvář na sociálních sítích :: Kolik stojí hit

Projekt QT z labelu PC Music - aneb jak vypadá pop v době internetu • Autor: http://drinkqt.com/
Projekt QT z labelu PC Music - aneb jak vypadá pop v době internetu • Autor: http://drinkqt.com/

„Myslím, že pohled na další zatracenou elektrickou kytaru už nesnesu,“ napsala novinářka Lillian Roxon v roce 1966. Šlo o jasný odkaz na to, že rock'n'roll tehdy – a ani dlouho potom – nenabízel ženám zdaleka takové přísliby rebelie a sexuální svobody jako mužům. Tímto konstatováním a zároveň přiznanou a pochopitelnou antipatií vůči The Rolling Stones otevírá Anwen Crawford svůj text pro The New Yorker s titulkem The World Needs Female Rock Critics. Sleduje v něm linii mužského a ženského psaní o populární hudbě v uplynulých padesáti letech.

Untitled 1 • Autor: Respekt
Untitled 1 • Autor: Respekt

Crawford se odráží od čerstvé antologie textů americké novinářky Jessicy Hopper, která nese vědomě provokativní, avšak fakticky správný titul The First Collection of Criticism by a Living Female Rock Critic. Pohled do historie ukazuje, že Ellen Willis se sice v roce 1968 stala vůbec prvním redaktorem New Yorkeru specializujícím se na populární hudbu, avšak zdaleka nezískala takový věhlas jako její mužští současníci Robert Christgau, Greil Marcus nebo Lester Bangs.

Z nich vystupuje především Bangs - svým gonzo stylem, drzostí a životem na hraně, který jako by byl přímo odkoukaný od mužských rockových hvězd. Tato póza by však u ženy rozhodně nebyla oslavována a nejspíš ani tolerována.

Crawford sleduje pozoruhodný paradox: i když si dívka, která má ráda hudbu, často vyslouží pejorativní nálepku fanynka a její vkus a znalosti rockového panteonu bývají považovány za podřadné, byla to „vysoká“ akademická půda, která současným autorkám posloužila jako odrazový můstek pro psaní o hudbě.

Měly tu více příležitostí publikovat a tříbit projev než ve specializovaném hudebním tisku. Začaly vidět populární hudbu skrze teorie, jež jim poskytovaly společenské vědy, a zcela se tak odchýlily od mužského psaní, které nepřestávalo oslavovat maskulinní rockerské instinkty. Získaly náskok.

Zdá se, že by mezi mužským a ženským náhledem mohla pomalu nastat rovnováha. V nedávné době začaly zhusta vycházet memoáry muzikantek (Kim Gordon, Viv Albertine) a ženský hlas začíná být slyšet i v próze. Jeden z nejúspěšnějších románů posledních let se odehrává na pozadí nedávných proměn hudebního průmyslu a jeho hrdinové jsou stárnoucí muzikanti i zkorumpovaní producenti. Návštěva bandy rváčů, kterou napsala Jennifer Egan, získala v roce 2011 Pulitzerovu cenu - a opravdu to není vyznání fanynky.

Zpěvačka Rihanna při focení v Havaně. • Autor: Globe Media /  Reuters
Zpěvačka Rihanna při focení v Havaně. • Autor: Globe Media / Reuters

Kolika autorů je zapotřebí k napsání popového hitu

, ptá se Neil McCormick

v deníku The Telegraph

. A když si to spočítá, zjistí, že za deseti písničkami v současné britské top 10 je dohromady 40 autorů a 19 producentů. Známý novinář připomíná časy, kdy za písní často byli jen zpěvák a textař - a u mnoha folkových písničkářů se tyto funkce dokonce prolínaly. V internetových časech, kdy si autoři mohou posílat a remixovat hudební soubory přes celou planetu, se však spolupráce (i vzájemné vykrádání) ukazuje coby logický způsob práce.

„Po dobu více než šedesáti let se hudební trh soustředil v podstatě na tu samou strukturu písně – sloka – refrén, na ta samá sexuální a romantická témata a orientoval se převážně na mladé publikum,“ dodává McCormick. Není proto divu, že je přebráno, a autoři se musí více a více snažit, aby přišli s něčím chytlavým, co působí alespoň zdánlivě nově.

O tom, že je to velmi nejistá a nákladná disciplína, informují výmluvná čísla: při tvorbě skladby Man Down pro Rihannu stálo jen 53 tisíc dolarů sezvat do jedné místnosti čtyři skladatele a producenty. Měli ji pak napsanou za 12 minut, ovšem něco přes milion dolarů firma investovala do nahrávání a marketingu tohoto singlu. Celkově přitom pohořel a v americkém žebříčku to nedotáhl výš než na 59. místo.

Na Instagramu vypadal její život nádherně. Šťastné úsměvy i městské záběry prohnané přes filtry umocňující náladu. Uvnitř ji však ničily depresivní stavy. V reportáži Split Image líčí Kate Fagan na sportovním portálu ESPN sugestivní příběh devatenáctileté Madison Holleran, talentované dívky, která po prvním semestru na univerzitě ukončila svůj život skokem z posledního patra nadzemních garáží.

mag holleran 07 instagram 574x576 • Autor: Respekt
mag holleran 07 instagram 574x576 • Autor: Respekt

Byla nadějná sportovkyně, excelovala v běhu na 800 metrů i ve fotbale, avšak při nástupu na vysokou školu tato perfekcionalistka začala trpět pocitem, že nedokáže být tak dokonalá, jak by si přála - a hlavně ne tak, jak vypadají životy jejích kamarádek na sociálních sítích.

Fagan vede text možná lehce násilnou, nicméně podnětnou linkou a zkoumá, jaké zprávy o svém životě Holleran na Instagramu podávala a jak se asi doopravdy cítila. Dívka, která byla zvyklá vždy vyhrávat a zároveň na sebe byla příliš přísná, prožívala první rok na velmi prestižní a exkluzivní University of Pennsylvania velmi těžce. Najednou byla pod daleko větším tlakem, než na jaký byla zvyklá na střední škole, přitom se bála připustit si možnost, že by studium mohla vzdát.

Brala by to jako prohru. Takové signály však k jejímu okolí příliš nepronikaly, na Instagramu vytrvale zachovávala zdání štěstí. Platí to i o její poslední fotografii, kterou zveřejnila pouhou hodinu před svou sebevraždou v lednu loňského roku. Je na ní až snový pohled na světélkující park v padajícím soumraku.

Rok internetové kocoviny, tak se o roce 2015 vyjadřuje Meaghan Garveyv podnětném zamyšlení na severu Pitchfork. Za příklady nevolnosti z ještě poměrně nedávného internetového okouzlení si bere zaniklý a dříve velmi populární blog Hipster Runoff i hyperoptimistickou hudbu z trendového londýnského vydavatelství PC Music.

„Internetová kultura jako by dosáhla svého vrcholu,“ píše Garvey. „Každý, koho znám, pomýšlí na to, že ,odejde z Facebooku‘. Technologie nám dnes slouží k tomu, abychom se drželi od technologií dál.“

Onou kocovinou se samozřejmě rozumí to, že internet dnes v pohledu některých dvacátníků zcela přestal být vzrušujícím místem kontrakultury, ale teritoriem, v němž se nekontrolovatelně roztahují korporace.

I v době, kdy dokumentární fotografie začala akcentovat cynismus a jízlivý pohled na často nedůstojnou lidskou existenci, si Mary Allen Mark uchovala soucitné oko. Na tom se shodují snad všechny nekrology této významné fotografky, jež zemřela v pondělí ve věku 75 let.  

Untitled 2 • Autor: Respekt
Untitled 2 • Autor: Respekt

Na střední škole prý chtěla být roztleskávačkou a mít úspěch u kluků. Povedlo se jí prý oboje, ale když počátkem šedesátých let vzala do ruky fotoaparát a vyrazila do ulic, došlo jí, že fotografický dokument je přesně to, čemu se chce věnovat.

Fotografovala Felliniho při natáčení, narkomany v Londýně, ale zásadní průlom jí v roce 1978 přinesl soubor Ward 81 z přísně střežené ženské psychiatrické léčebny v Oregonu, kterou dokumentovala po dva měsíce. Zájem o křehké a bezbranné bytosti pak kulminoval v cyklu (a následném na Oscara nominovaném dokumentu) Streetwise, který zachycoval osudy teenagerů bez domova v ulicích spořádaného Seattlu, již se tu protloukali žebrotou, prostitucí i drobným dealováním drog.

Video: Z trosek poválečného Německa povstala futuristická hudba, jejíž vlivy slyšíme dodnes jak v rocku, tak hip hopu. Krautrock a půlhodinový dokument, který sleduje zrod jednoho z nejpozoruhodnějších moderních stylů.

Kulturní tip: Gran Torino. Nova Cinema 31.5.2015 21:45. „Jednoduchý příběh s tunami nadávek, plný nasranosti na svět a s trochou akce se nakonec dopracuje k velmi netradiční a neočekávané pointě, která je ale vlastně jediná možná. Bylo  by zbytečné, kdyby Eastwood ještě někdy v něčem hrál. Lepší už by to být nemohlo,“ napsal v recenzi filmu z roku 2008 Kamil Fila.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].