Kanada se dopouštěla kulturní genocidy na původních obyvatelích

Kanada se dopouštěla „kulturní genocidy“, když déle než sto let odebírala děti rodinám indiánů, inuitů a dalších domorodých menšin a posílala je do speciálních státních škol (poslední z nich byla uzavřena až v roce 1998). Po šesti letech práce a 6750 rozhovorů s pamětníky k tomu dospěla vládní Komise pravdy a usmíření.

Ve školách, které za státní peníze obvykle provozovaly křesťanské církve, podle komise docházelo k „fyzickému, sexuálnímu a kulturnímu zneužívání dětí“. Přes tři tisíce jich vinou špatného zacházení nebo při útěcích ze škol založených mnohdy v odlehlé divočině zemřely.

Tento školský systém podle autorů zprávy nese zásadní podíl viny za dnešní problémy domorodých komunit, mezi nimiž je rozšířená kriminalita, nezaměstnanost a další sociální problémy. „Ve školách se k nim chovali jako vězňům a trestali je jako vězně – a nakonec z nich skutečně vyrostli vězni ve skutečných kriminálech,“ cituje list The New York Times ze zprávy.

„Kanadská vláda tuto politiku kulturní genocidy prosazovala, protože se chtěla zbavit svých právních a finančních závazků vůči domorodým obyvatelům a chtěla získat kontrolu nad jejich půdou a přírodními zdroji,“ píší dále americké noviny. „Pokud by každého domorodce asimilovali do kanadského národa, tak by se už nemuseli řídit speciálními dohodami s domorodci a respektovat jejich zvláštní práva.“

I řada dnešních vládních politik a programů je dle komise založená na „přežitých ideách o asimilaci“. Jako cestu k nápravě nabízí 94 konkrétních návrhů; jeden z nich by například zvýšil suverenitu domorodých obyvatel nad svým teritoriem.  

K tomu ještě upoutávka na příští číslo Respektu: najdete v něm profil kanadské písničkářky s indiánskými kořeny Buffy Sainte-Marie od Pavla Turka. Originální postavy zámořského folkového hnutí, která je spjata právě s emancipací původních obyvatel kontinentu. Její písně poprvé upřely pozornost k tomu, jak původní obyvatelé Ameriky vnímají výklad dějin servírovaný bílým mužem. Vymyslela také internetový vzdělávací program Cradleboard Teaching Project: běží od roku 1996 a přináší do školních osnov pohled na historii Ameriky, jenž bere v potaz i přínos původních obyvatel.

Do novinových titulků se po několika týdnech klidu vrátilo Řecko, respektive spor mezi jeho levicovou vládou a evropskými věřiteli a obavy o budoucí vývoj eurozóny. Vyplatí se podívat na tuhle evropskou politickou telenovelu z odstupu, konkrétně z New Yorku. V analýze nejlepšího amerického deníku The New York Times se mimo jiné píše, že poslední vývoj symbolizuje, jak osamocená je řecké vláda a jak její slib o překonání politiky úspor, kterou při záchraně eura prosazuje Německo, narazil na nečekaně jednotnou evropskou opozici.

„Byla tu opravdová příležitost na změnu směru,“ říká Paul De Grauwe, profesor ekonomie na London School of Economics, který je kritikem politiky rozpočtových škrtů. „Ale pohled severu – tedy Německa, Holandska, Finska – nakonec převládl. Proč? Protože na tomto severu leží moc; moc peněženky.“

Vládě v Aténách tento měsíc dojdou peníze a proto je nejvyšší čas k dohodě s věřiteli. Ti se předevčírem shodli na společné vyjednávací pozici, která pro příští roky vyžaduje po Řecích pořád značně vysoké, podle řady ekonomů nerealistické rozpočtové přebytky. Premiér Tsipras do jednání vstoupil ještě s vlastním reformním návrhem a podle aktuální zpráv serveru SpiegelOnline mu věřitelé trochu vycházejí vstříc.

Bez ohledu na detaily možného kompromisu, ke kterému se podle řady indicií postupně schyluje, je vývoj minulých měsíců opravdu pozoruhodný. „Podporou německého stanoviska se evropští lídři vlastně jednoznačně postavili za politiku úspor, kterou mnozí odborníci považují za příčinu kolapsu řecké ekonomiky po roce 2010,“ píší The New York Times. „To, jak ztratili všechny své přátele, je opravdu šokující,“ citují Charlese Granta, ředitele londýnského think tanku Center for European Reform.

Příčiny této ztráty spojenců jsou různé: někteří politici Řekům vyčítají příliš konfrontační vyjednávací styl, případně užívání nacionalistických hesel o suverenitě a proti Německu. Dalším vadí chybějící konkrétní alternativní kroky, které by řecká vláda představila jako náhradu za dosavadní reformy. Jiné jihoevropské státy pravděpodobně s politikou úspor rovněž nesouhlasí, ale nechtějí za žádnou cenu populistům ze Syrizy dopřát úspěch – aby případný úspěch nemohly využít radikální strany v jejich vlastní zemi.

Je známo, že řada elitních anglosaských ekonomů vidí příčiny problémů v eurozóně podobně jako Syriza – ovšem evropští politici se radami těchto ekonomů neřídí. Proč to tak je? Pochopit to umožňuje dvojrozhovor týdeníku Die Zeit s nejmocnějším evropským ministrem financí Wolfgangem Schäublem a známým ekonomem Kennethem Rogoffem. Padají v něm například následující slova:

Rogoff: „Hodně věcí bych při záchraně eura dělal jinak než Němci. Byl bych vstřícnější vůči Portugalsku a Irsku. Chápu německou obavu, že postižené země budou odkládat potřebné reformy, pokud vůči nim nejste dost tvrdý. Ale vzhledem k závažnosti krize bych tuto obavu potlačil. Ale rád uznám, že tady nejde o moje peníze.“

Schaüble: „Coby ekonom můžete vydávat spoustu dobrých rad. Ale já jako politik musím dělat rozhodnutí, při kterých jde o peníze nás všech.“ 

Rogoff: „Řecko potřebuje odepsat dluhy. Jejich dluhy jsou tak vysoké, že nic jiného ani není možné. Byla chybou je dostatečně brzy neodpustit.“

Schäuble: „Kenneth Rogoff může coby ekonom o takových věcech úplně volně, svobodně hovořit, protože je pozorovatelem. Já jsem politik a musím dobře hledět na to, aby někdo má slova špatně nepochopil… Evropa je komplikovaná, ale je to jedinečný a cenný pokus vytvořit něco nového a překonat staré rivality. Pro tuto ideu musíte lidi přesvědčit, a to i v Německu. To nebude fungovat bez elementární důvěry. A k ní patří, že se dodržují dohodnutá pravidla (kterými se Syriza – přesvědčena o jejich škodlivosti Řecku – řídit nechce, pozn. T. L.).“

Žijeme v nejbezpečnějším a skoro nejbohatším kousku planety Země. Vcelku nedaleko odsud ale probíhají šílené války a totální rozvrat. V dnešním propojeném světě je iluzí si myslet, že se nás tyto problémy netýkají a můžeme se od nich izolovat jako na nějakém ostrově. Například v situaci, kdy je ve světě nejvíce uprchlíků od konce druhé světové války, budou dříve či později ve větším počtu přicházet i nám; s kvótami i bez kvót. Budeme pak potřebovat originální a inovativní nápady, které jejich integraci do české společnosti usnadní. A možná je právě nejvyšší čas takové inspirativní příklady hledat a učit se od nich.

Švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung v reportáži nazvané Uprchlík je také host popsal jeden malý, ale nápaditý příklad. Vypráví o Grandhotelu Cosmopolis v bavorském Augsburku, kde v některých pokojích bydlí turisté či zaměstnanci na služebních cestách - a v jiných pokojích přespávají uprchlíci ze Sýrie, Afghánistánu či Eritreji. Běžní hosté a uprchlíci se dennodenně potkávají v hotelové lobby a kavárně.

Hotel leží uprostřed města s výhledem na staré kostelní věže, rodinné vily a uličky centra. Liší se tím od typických příbytků pro uprchlíky, které obvykle stojí na okrajích měst, odděleně od místního života.

Grandhotel Cosmopolis založila skupina umělců, kteří do svého projektu zapojili nespočet dobrovolníků, křesťanskou charitu, dvě nadace, a nakonec i lokální konzervativní vládu. V Grandhotelu právě bydlí 58 žadatelů o azyl, třeba Ponya z Afghánistánu, který pomáhá v hotelovém baru. Je mu 31 let, pracoval jako překladatel francouzských vojsk v Afghánistánu, hovoří šesti jazyky. Mimochodem v Augsburku, městě se čtvrt milionem obyvatel, nyní žije něco přes 1400 uprchlíků – tedy jen o něco méně, než kolik by jich do celého Česka přišlo po zavedení evropských kvót.

„Samozřejmě, sousedé měly zpočátku z našeho nápadu značné obavy. Ale neustále jsme jim nás koncept vysvětlovali. Alternativou by byla klasická ubytovna pro uprchlíky - a chápali, že to je horší varianta,“ říká iniciátor jedinečného hotelu Johannes Meyer, který vychvaluje častou pomoc ze strany obyvatel Augsburku. Jedna důchodkyně například právě darovala svoje staré kolo, jedna studentka uprchlíkům občas upeče tradiční místní koláč.

Další ze zakladatelů Grandhotelu Cosmopolis  Stef Maldener svou zkušenost shrnuje: „Jakmile lidé poznají to, z čeho mají strach, pak tento strach rychle zmizí. Tak jako se to stalo zde.“

Týdeník Die Zeit mimochodem v minulém vydání čtenáře překvapil originálním nápadem. Jeho autoři chtěli zjistit, jak se uprchlíci dívají na Německo. Procestovali tedy několik azylových domů a požádali Syřany, Somálce, Eritrejce o zaslání fotografií Německa, které si udělali na svých mobilních telefonech. Tady je jejich výběr – a tedy pohled nově příchozích uprchlíků na Německo.

A po zájemce o integraci cizinců a multikulturní témata

ještě jeden zajímavý článek z Neue Zürcher Zeitung

:

o stárnutí přistěhovalců z cizích kultur

, které se často stává netušenou výzvou. Na návrat do země předků je už pro bývalé gastarbeitery pozdě, jejich děti pracují a nemohou se mnohdy o rodiče starat tak, jak je to běžně řekněme v Turecku. No a v klasických domovech důchodců se necítí dobře.

Ve Švýcarsku a v Německu proto vznikají první interkulturní pečovatelské domy – jsou v nich například turecké lázně, zdi jsou ozdobeny fotografiemi tureckého venkova, vaří se jídla z Orientu, pečovatelé mluví více jazyky. „Většina z deseti obyvatel modelového pečovatelského domu v hamburské čtvrti Veringeck trpí demencí.

Ta vede k tomu, že zapomínají stále více slov z druhého, naučeného jazyka a postupně tedy ztrácí schopnost domluvit se německy. Je to fenomén známý ze špitálů a domovů důchodců, kde staří migranti postupně přestávají mluvit, protože jim zůstává jen rodná řeč, které němečtí důchodci a pečovatelé nerozumí,“ píše se v článku například.

Mimochodem pionýři výzkumu na toto téma sídlí v Porúří, kde na univerzitě v Duisburgu funguje „výzkumný tým pro multikulturní domov důchodců“, který se stárnutím někdejších gastarbeiterů soustavně zabývá už od konce 90. let. 

V Německu se ve středu hádalo a demonstrovalo kvůli Egyptu. Na státní návštěvu přiletěl prezident Abdel Sísí a chtěl se předvést jako nový, silný a milovaný vůdce nejlidnatější arabské země. Egypťané podle informací serveru SpiegelOnline letadlem dovezli i 150 člennou „delegaci lidu“ vybavenou například plakáty prezidenta, která měla pořádat podpůrné manifestace.

Jenže tahle inscenace se úplně nezdařila: na tiskovou konferenci Sísího a Merkelové se akreditovala i egyptská studentka medicíny v Mohuči a výbornou němčinou směrem k prezidentovi vykřičela: „Jsi vrah, jsi nácek, jsi fašista!“ V tu chvíli vstali egyptští novináři, začali skandovat „Ať žije Egypt!“ a svou podporou předvedli všem přítomným včetně Merkelové, jak v Egyptě vypadá nezávislá novinařina.

 Sísí předtím v rozhovorech s kancléřkou a prezidentem Joachimem Gauckem obhajoval zákazy demonstrací ve své zemi – demonstrace v Egyptě je podle něj zkrátka něco jiného než v Německu a proto žádá trochu pochopení. Každopádně, jak vypadají protesty v Německu, to mohl Sísí sledovat ve středu večer v Berlíně. Proběhly totiž hned tři manifestace rozdílně smýšlejících Egypťanů žijících v Německu: sešli se tu Sísího stoupenci, příznivci potlačovaného Muslimského bratrstva i umlčovaní liberální Egypťané.

A na dokreslení: Příběh podezřelé, pravděpodobně státními složkami provedené vraždy jednoho mladého egyptského studenta si můžete přečíst na stránkách Financial Times.

Video: Kouzelník Doug McKenzie zapojuje do svých pouličních triků moderní technologie.

Cool Hunting Video: Magician Doug McKenzie from Cool Hunting on Vimeo.

Kulturní tip: Pro případ, že v červnu vyrazíte do Londýna. Probíhá tam výstava Tshibumby Kanda Matuly, který jednoduchými obrazy svým krajanům vyprávěl dějiny Konga, jedné ze surovinově nejbohatších zemí planety. Ukázky obrazů a informace o expozici.