Německo se musí stát mocností středu, jinak se EU rozpadne

Řecká krize vrcholí. Do záplavy novinek a mnohdy naprosto protikladných komentářů špičkových ekonomů se ani nebudu potápět; hrozilo by utopení. Proto jen největší novinky z Financial Times: jednání mezi řeckým premiérem Alexisem Tsiprasem a věřiteli pokračují, nočnímu neúspěchu navzdory. „Nejsme o moc dále než v pondělí,“ řekl německý ministr financí Wolfgang Schäuble. Pokud k nějaké dohodě dojde, bude dnes či zítra předložena premiérům členských států EU jednajícím v Bruselu na summitu EU.

Tsipras už v pondělí nabídl řadu ústupků, kvůli kterým ho kritizují řecká média i levicoví radikálové v jeho vlastní straně. Věřitelům, zvláště Mezinárodnímu měnovému fondu, to však nestačí. „Podobné návrhy předtím odmítány nebyly – ani v Irsku, ani v Portugalsku. Je to zvláštní, buď nechtějí dohodu s Řeckem, anebo jsou spojeny s některými zájmovými skupinami v Řecku,“ reagoval dost nejasně a tajemně Alexis Tsipras.

Spory se dle FT točí hlavně ohledně reforem řeckého důchodového systému. O tom přinesl o víkendu zajímavý článek i deník Neue Zürcher Zeitung. Mimo Řecko se málo píše o tom, že řecké důchody neživí jen důchodce, ale i jejich nezaměstnané děti a vnuky. Jedním z hlavních příčin toho, že v Řecku není skutečná humanitární krize s desítkami tisíc bezdomovců a hladem je právě síla tamní rodina. Lidé živí i vzdálené příbuzné a vcelku vysoké příjmy důchodců jsou důležitou součástí této sociální sítě (v zemi jsou velmi malé dávky v nezaměstnanosti).

Ještě přidám dva velmi zajímavé odkazy bez dalšího komentáře. Galerii portrétů Řeků uprostřed krize a esej slavného filozofa a velkého Evropana Jürgena Habermase na stránkách Süddeutsche Zeitung, která kritizuje německou politiku.

I v Česku koluje jeden z protiimigrantských předsudků, který živí i respektovaní politici a ekonomové: migranti prý do Evropy přicházejí kvůli našim sociálním dávkám. Je to nesmysl a studie Institutu pro výzkum práce v Bonnu jej vyvrací. Výzkumníci analyzovali 19 evropských zemní v letech 1993 až 2008 a zkoumali, jestli národní rozdíly v dávkách pro nezaměstnané mají vliv na migrační proudy. Vliv byl nulový.

Aktuální studie z Německa mimochodem ukazují i to, že cizinci na daních a na sociálním zabezpečení zaplatí státu mnohem více, než formou sociálních benefitů získávají. Jedním z důvodů je to, že přistěhovalci jsou obvykle mladí – hodně tedy pracují a jsou méně nemocní. 

Minulý týden jsem se hodně zabýval integraci žadatelů o azyl v sousedním Bavorsku (výslednou reportážní esej najdete v aktuálním čísle Respektu). Jedním z nejzajímavějších postřehů bylo, jak se za práva uprchlíků berou bavorští podnikatelé. Lobují například za to, aby se žadatelé o azyl mohli rychleji a snáz vyučit a nastoupit do jejich firem. Chtějí, aby imigranti, jejichž žádost o azyl byla odmítnuta, ale kteří se úspěšně vyučili, zůstali v Německu aspoň dva až tři roky. Svou prací by zaměstnavatelům vrátili náklady a pracovní zkušenosti by se jim nepochybně hodily po návratu do domovské země. 

Bavorští podnikatelé to jistě nedělají z žádných multikulti pohnutek, jsou to protřelí praktici, kteří cítí nedostatek německých zaměstnanců i nebývale vysokou motivaci imigrantů. Řemeslnická komora v Horním Bavorsku (jedné ze sedmi správních oblastí Bavorska) má od loňska například zaměstnance, který má za úkol seznamovat a propojovat žadatele o azyl a podnikatele.

„Vysvětlujeme podnikatelům, co přesně případné vyučení a zaměstnání žadatele o azyl znamená - jaká byrokratická pravidla musí splnit, jaké má možnosti a tak dále. Pak pořádáme jakési výstavy, kterým říkáme „Meet your job“ - podnikatelé tam představují své firmy, potkávají uprchlíky a domlouvají případnou další spolupráci,“ řekl při setkání v Ingolstadtu Christoph Karmann z Řemeslnické komory HWK. 

„Ze zkušenosti vím, že jsou uprchlíci hodně motivovaní, to je logické, chtějí si tu vybudovat novou budoucnost. Musíte jim ale samozřejmě také vysvětlit zdejší pravidla a žádat jejich naplňování. Nesmí mít pocit, že jim vždycky někdo pomůže.“ Bavorská zkušenost popírá i další předsudek: že uprchlíci nemají jak přispět evropské ekonomice. Bavoři v tom vidí výzvu; prostě je jazyku a potřebným dovednostem naučí. O vyučení uprchlíků v Bavorsku, konkrétně ve městě Schwandorf nedaleko od šumavské hranice, si můžete přečíst v článku z týdeníku Die Zeit.

„Jak zamezit ilegální migraci do Evropy?“ ptal se už před časem známý oxfordský profesor Paul Collier. Jeho odpověď se sice nezabývá uprchlíky před válkami v Sýrii a v Somálsku či před diktaturou v Eritreji, kteří tvoří zhruba polovinu migrantů a mají nepochybný nárok na azyl. Týkají se více druhé, ekonomicky motivované poloviny migrantů - jakkoli jednotlivce vždy pohání složitá směs různých motivů.

„Je tu citelné a přítomné nebezpečí otevřené nenávisti ze strany většinového obyvatelstva vůči menšinám v Evropě. Tuto nenávist krom jiného živí pocit, že imigrace je mimo kontrolu, což se projevuje nárůstem ilegálního přistěhovalectví například na člunech přes Středozemní moře. Migrační politika zjevně potřebuje reformu. Výzvou nyní je, jak zažehnat rozumné obavy Evropanů a současně nenahrávat protiimigrantským předsudkům,“ píše Collier, který předloni o migraci napsal bestseller Exodus. A jeho recepty nepotěší přesvědčené liberály.

„Jsou jen dva způsoby, jak se s nelegální migrací vypořádat: buď musí být legalizována anebo musí být snížena motivace migrovat. Bohužel úplně otevřená migrace není životaschopnou alternativou. Vzhledem k mnohem vyšší životním standardům, které má EU ve srovnání s většinou světa, by otevření hranice přivedlo nekontrolovatelné masy lidí. Jedinou příčinou toho, že se ilegální imigrace pořád drží v řádu stovek tisíc a nikoli milionů, je skutečnost, že je dost nebezpečná a drahá… Proto tedy musí být snížena motivace k migraci. Zavedením efektivních hraničních kontrol však nesmí Evropa sklouznout k nenávisti vůči imigrantům. Jedinou cestou je zavedení balíčku nařízení, která na jedné straně zefektivní kontrolu a obranu vůči ilegální imigraci a na druhé straně budou mnohem více vstřícná vůči legálním migrantům. Tvrdost vůči ilegální migraci musí být vyvážena štědrostí vůči legální migraci.“

Collier pak nabízí některé konkrétní možnosti, které se například inspirují Spojenými státy. „Ti, kdo jsou zadrženi na hranicích, nesmí mít nadále větší práva než ti, kdo se snaží o cestu do Evropy legálními cestami přes ambasády evropských zemí. Dokud bude plavba na Lampedusu způsobem, jak obejít dlouhou frontu na ambasádě, pak řada mladých lidí tuto riskantní plavbu zkusí. Jenom automatický návrat do jejich domovů tuto motivaci utlumí – třeba i spojený s trestem, že zachycený ilegální migrant už nebude mít šanci uspět ani v legálním procesu.“ Collierův názor je přísný, ale nevychází z úst populistického demagoga jako řada jiných podobných návrhů těchto týdnů. Proto se vyplatí ho číst.

Rovněž minulý týden v Berlíně Nadace Heinricha Bölla pořádala konferenci o zahraniční politice demokratických států, konkrétně o jejich vztahu k autoritářským režimům. Na konferenci vystoupilo několik akademických celebrit, třeba berlínský politolog Herfried Münkler s jeho odzbrojujícím realismem. Teoretické rámce, do kterých sociální vědci interpretují dnešní svět, sice bývají velmi obecné, ale dávají roztříštěnému dění dlouhodobější význam. Münkler se v Berlíně o něco takového pokusil a zajímavé trendy dnešního světového dění představil v pěti bodech:

1. Srovnával Velkou Británii roku 1914 a Spojené státy roku 2014. V obou případech se hlavní mocnosti doby stahují z řady oblastí světa, aby se mohly soustředit na Severní moře (Británie v roce 1914), případně na Pacifik (USA dnes), kde působí jejich hlavní rivalové. V Severním moři tehdy posilovalo Německo, v Pacifiku dnes Čína – obě tyto nastupující mocnosti však byly, respektive jsou ekonomicky závislé na hlavní světové mocnosti. Britové mohli 1914 na moři blokovat Německo, Spojené státy dnes pořád kontrolují „žíly“, kterými do Číny proudí ropa. V těchto strukturních vlastnostech je tedy svět dnes a před sto lety velmi podobný – neznamená to však samozřejmě žádnou nutnost, že se válka mezi zavedenou a nastupující mocností musí opakovat.

2. Postimperiální prostory na evropské periferii.

 Jsou tři. První sahá od západního Balkánu až ke Kaspickému moři a zbyl po rozpadu komunistického panství. Druhý sáhá od Středozemního moře, přes Levant až do Mezopotámie a zbyl po rozpadu Osmanské říše. Nyní se nachází ve stádiu rozpadu, který lze srovnat s třicetiletou válkou v Evropě. Třetí leží na severu Afriky a zbyl po koloniálním dobrodružství. Tyto prázdné prostory, bez jasných vládců a s pořádným mocenským vakuem, dokážou zažehnout imperiální sny jiných států (Ruska, Turecka, Íránu, Saúdské Arábie…) a vedou ke konfliktům.

3. Boj s krizemi na hranicích Evropy. Je tu jedna vše ostatní převyšující priorita: konflikty ve třech zmíněných postimperiálních prostorech se nesmí spojit. Proto je důležité spolupracovat těsně s Egyptem, navzdory tamní diktatuře a jejím zločinům proti liberálům i islamistům. Egypt totiž slouží jako špunt, který od sebe odděluje bojiště v Libyi a bojiště v Levantě. Pokud by zkolaboval i tento stát, propukne na hranici Evropy plošný požár. Všechny konflikty musí být lokalizovány a musí zamrznout. Tento imperativ převyšuje vše ostatní - zájem o lidská práva i vztahy s autoritářskými režimy včetně Putina. A tento pragmatický cíl musí být také prosazen navzdory kritice nevládních organizací či médií.

4. Německo coby mocnost středu. Od roku 2008 v Evropě posílily odstředivé síly, v ekonomice i v politické kultuře jednotlivých států. Proto také oslabila moc bruselských institucí a větší roli převzala mezivládní jednání. K udržení evropského projektu je potřebná mocnost ve středu, která se pokusí odstředivým silám čelit a udržet Evropu pohromadě; mocnost, která leží ve středu geograficky i názorově. Tuto vůdčí roli může hrát jen Německo, ačkoli se v takové roli necítí vůbec dobře. Víc by mu vyhovovalo platit integraci, ale nemít odpovědnost za rozhodování.

5. Zahraniční politika v demokracii. Německo se tedy musí více angažovat, má však zranitelnou Achillovu patu: veřejné mínění. Bez jeho podpory nemůže hrát onu roli „mocnosti středu“ -  ovšem občané jsou k takové vůdčí roli po historických zkušenostech opatrní. Pokud však Německo tuto roli nepřevezme, Evropská unie se rozpadne.

 Recenzi na novou knihu Herfrieda Münklera najdete zde

Video: Expert Guardianu na křížovky představuje svou práci.

Kulturní tip: Jindřich VI. Bývalé Divadlo hudby (Tukan), Ústí nad Labem, 26. 6. Poslední premiéru sezóny – Shakespearova Jindřicha VI. – chystá ústecký Činoherák opět do netradičního prostoru. Loni uvedl Dva pány z Verony na střekovském hradě. Další z inscenací shakespearovské řady se odehraje v dlouhodobě nevyužívaném Divadle hudby, kde ještě v devadesátých letech působil rozjetý rockový klub Tukan. Tyto kulisy tak jen podtrhnou syrovost historické hry, která v Česku – alespoň podle jejího překladatele Martina Hilského – nejspíš ještě nikdy nebyla uvedena. Činoherák ji dává s lákavým podtitulem „syrová, postpunková hra o trůny“.