Digitální byznys místo rozmazlených fanoušků okrádá hudebníky

Proč nemohu odpustit Dylannu Roofovi. To ve svém bolestně upřímném i přímočaře rozhořčeném komentáři pro The New York Times vysvětluje americká spisovatelka a univerzitní profesorka Roxane Gay. Rozebírá tu, že ačkoli příbuzní obětí tomuto rasistickému střelci z Charlestonu jeho čin odpouštějí, ona nemůže.

Popisuje způsob a řeč, kterou mainstreamová média pokrývají tento chladnokrevný teroristický útok, a všímá si, jak často a svým způsobem automaticky bílá většina žádá odpuštění afroamerické komunity za křivdy, kterými se na ní provinila.

„Volání po odpuštění je bolestně povědomý refrén, když černí lidé trpí. Bílí lidé vytahují příběh o odpuštění, aby mohli předstírat, že svět je férovější místo, než doopravdy je… A my černí odpouštíme, abychom přežili, nic jiného nám nezbývá. Museli jsme odpustit otroctví, segregaci, zákony Jima Crowa, lynčování, nespravedlnost v každé oblasti, upírání volebního práva legislativou, nedostatečné zastoupení v populární kultuře a mnoho dalšího. A my odpouštíme a odpouštíme a odpouštíme a ti, kdo se na nás provinili, v tom pokračují dál a dál.“

Byla to americká kultura, z níž Roof vzešel, a podle Gay je to přímo její klima, které takové činy umožňuje - a není možné se tvářit, že jde o cosi na způsob nenadálé přírodní katastrofy. Jde o akt vyhraněného rasismu. „To, oč bílí lidé opravdu usilují, když žádají odpuštění od utiskované komunity, je rozhřešení. Chtějí zprostit viny za rasismus, který nás všechny nakazil, a to i přesto, že ani odpuštění nedokáže smazat rasistické hříchy napáchané v Americe. Proto jsem skoncovala s odpouštěním.“

V roce 1981, kdy opadla vlna zájmu o disco a peníze do hudebního průmyslu ještě nepumpovala MTV, přišla nahrávací společnost s MCA s nápadem, jak zvýšit příjmy. Šlo o takzvanou „cenu za superhvězdy“, kdy se chystali zvednout cenu za desku u největších komerčních hvězd z 8,98 dolarů na 9,98. Vůči tomuto rozhodnutí se tehdy postavil Tom Petty. Bojkotoval jej v mediální kampani a dosáhl jeho zrušení, což z něj učinilo hrdinu bojujícího za dostupné nahrávky pro všechny fanoušky.

V článku „Taylor, Tidal, Apple a politika obírání“ publikovaném na serveru Pitchfork tento příklad uvádí Eric Harvey a dává ho do souvislosti s činem Taylor Swift z minulého týdne. Její tlak na Apple v průběhu minulého týdne měl za výsledek to, že se firma uvolila umělcům platit za přehrání jejích skladeb na nové platformě Apple Music i v průběhu úvodní tříměsíční lhůty, i když to předtím vůbec neměla v plánu.

Harvey upozorňuje, že starší korporace tahaly peníze z kapes hudebních fanoušků a šponovaly ceny na maximum. Dnes je fanoušek v luxusním postavení - rozmazlovaný hudbou, která k němu proudí zadarmo. Rub toho však je, že snaha někoho obrat se u nových hráčů byznysu s digitální hudbou přesunula přímo na umělce, kterým jsou vypláceny stále menší a menší tantiémy.

„Pokud se ptají, jestli jsem blond, stanu se blondýnou. Můj džob je přesvědčit je, že se jejich fantazie staly skutečností,“ tak popisuje svoje zaměstnání jedna z portrétovaných žen (a mužů) z fotografického cyklu PhoneSex od Phila Toledana.

Britský fotograf zcestoval celé Spojené státy, aby zachytil podobu a příběhy více než tří desítek lidí, jejichž prací je sex po telefonu. Jsou to lidé, jejichž mystérium pramení z toho, že zůstávají nespatření, Toledano je však zachytil zcela civilně v domácím prostředí - a s až sociologickým zájmem ukazuje, o jak různorodý vzorek se jedná. Fotil ženu, která se předtím živila ve sféře korporátních financí, vozíčkářku i šedesátiletou vystudovanou antropoložku.

„Fascinovalo mě, jak jsou chytří,“ popisuje Toledano pro The Guardian. „Aby se člověk stal skutečně dobrým operátorem pro sex po telefonu, musí naslouchat tomu, co lidé chtějí, ale také vycítit, co by chtěli, ale stydí se o to požádat. Musíte během několika málo minut stvořit uvěřitelný svět s věrohodnými postavami. Člověk musí být dobrý herec a zároveň mít mimořádnou empatii.“ Soubor, na němž Toledano pracoval od roku 2006, je nyní poprvé ke spatření v Hamburku na místním Triennale der Photographie.

„Jako designéři se neustále strachujeme, jak čitelný náš design je, jak poutavý obsah vytváříme, jestli dostatečně vybízíme uživatele k akci. Ale často zapomínáme na jedno, že každý desátý člověk je barvoslepý,“ tak uvádí svůj článek Designing For (and With) Color Blindness designér a ilustrátor Aaron Tenbuuren.

V odlehčeném, až hravém textu se čtenář dočte, jak se v dnešní vizuální realitu se záplavou klipů, videoher, aplikací a nejrůznějších rozhraní orientuje člověk s daltonismem. Plus se dozvíme i to, že být barvoslepý není na překážku k tomu stát se vyhledávaným designérem, jak Tenbuuren píše: „Trávím méně času váháním, který odstín modré použít a zda ‚tahle oranžová bude dobře ladit s touhle barvou‘. Místo toho se soustředím na layout a na to, jestli to bude dobře fungovat v černobílé.“

Video: GENER8ION + M.I.A. a k tomu 36 tisíc žáků největší kung fu školy v Číně. 

Kulturní tip: Tělo mého nepřítele. ČT2 28. 6. 2015, 20:00. Působivá variace na téma Dumasova Hraběte Monte Christa. Francois Leclercq (Jean-Paul Belmondo) se vrací z vězení do rodného města. Ve vzpomínkách mu probleskuje, co předcházelo jeho zinscenovanému soudu, přitom snová rafinovanou chladnou pomstu bohatému průmyslníkovi. Právě on ho dostal za mříže - a dnes stejně jako v minulosti ovládá celé město. Kromě motivu pomsty se filmem prolíná linka třídního napětí mezi vlivnými a nemajetnými, kteří jsou zneužiti pro špinavou práci. Atmosféru sedmdesátkového dramatu podtrhuje hudba Francise Laie.