Denní menu: Řecká duše se zmítá mezi láskou a nenávistí k Západu

Rusko je studnicí nepřeberného množství fascinujících příběhů. Jeden z nich si vybral novinář Joshua Yaffa a napsal pro The New Yorker strhující reportáž o bývalém zástupci protikorupčního úřadu Borisovi Kolesnikovovi. Ten 16. června 2014 vyskočil z balkonu věznice FSB (ruské tajné služby) na šestém pochodí a zabil se.

Kolesnikov se svým přítelem Denisem Sugrobovem (ten byl jeho šéfem) už od 90. let coby mladí policajti dělali na své nadřízené dojem – byli inteligentní a pracovití, dostali do vězení spoustu kriminálníků. Sugrobov pocházel z rodiny s dobrými styky v nejvyšších kruzích, takže ho v roce 2011 tehdejší prezident Dmitrij Medveděv dosadil do významné funkce protikorupčního úřadu na ministerstvu vnitra. A Sugrobov pak jmenoval Kolesnikova svým zástupcem.

Dvojice velela pěti stovkám policajtů a brzy rozjela velké operace, v nichž nasazovali agenty provokatéry na bankéře i vládní úředníky a dostávali je za mříže. Jednou z jejich obětí byla Master Bank proslulá ve finančních kruzích tím, že prala špinavé peníze. Přesněji, jak píše Yaffa, bylo to naopak – z čistých peněz dělala špinavé. Údiv amerického novináře nad ruským trikem je půvabný, protože musí vysvětlovat americkému čtenáři to, co třeba my v Česku důvěrně známe.

Fiktivní smlouvy s fiktivní firmou třeba o „poradenství“ produkují o naoko „čisté“ peníze, které jdou do banky, odtud však jsou vybírány v bankomatech už jako špinavé, protože nebyly zavedeny do firemního účetnictví. Banka Master Bank měla na moskevském letišti bankomaty, které vydávaly velké sumy v pětiseteurových bankovkách bez limitu – milion eur se tak vešel do malého balíčku. Yaffa cituje analytika, podle kterého jde byznys se špinavými penězi tohoto typu v Rusku do desítek miliard (eur či dolarů) ročně.

Sugrobov a Kolesnikov dostali šéfa banky i další manažery za mříže a měli i další úspěchy. Věděli přitom, jak to chodí, a znali své meze – když dostali odkaz z Kremlu, že nějaký rozdělaný případ musí zastavit, poslechli. Přesto udělali jednu obrovskou chybu. Nasadili agenta provokatéra na jednoho významného člověka z FSB, o němž věděli, že pracuje jako výpalník. Jejich agent se s ním sešel a dohadoval s ním korupční obchod, v němž šlo o to, že FSB měla uplatnit svůj vliv na dosazení jednoho z šéfů státní pošty, aby ten zase dal kšeft jedné firmě.

Jenže mezi ministerstvem vnitra a FSB (i za časů, kdy to byla KGB) panovala vždy velká rivalita a FSB měla své lidi všude. S Kolesnikovem hrála hru na kočku a myš a vše měla pod kontrolou. Na jedno setkání agenta, který onomu člověku z FSB předával obálku s desíti tisíci dolary, přišlo komando FSB, Kolesnikovova agenta zatkli za „provokaci“ a rozjela se mašinerie.

Kolesnikov (na snímku) měl být hlavní svědek proti svému příteli Sugrobovi a také byl obviněn. Celé měsíce ve vězení odolával tlaku, až muselo nastoupit násilí. Kolesnikova našli v cele zakrváceného a lékařské vyšetření ukázalo, že měl dvakrát proraženou lebku. Nebyl nijak léčen, dostával závratě, neustále zvracel a propadl depresím. (Pokud vám to připomíná případ advokáta Magnického, který takto umřel v ruském vězení před několika lety, jste na dobré stopě.)

Přesto se Kolesnikov odmítl přiznat a udat svého přítele. Nakonec ho ale FSB přece jen dostala – kvůli botám. Ty se mu rozedraly a jeho manželce Viktorii, s kterou měl pět dětí, bylo dovoleno přinést mu nové. FSB vzala boty na kontrolu a po týdnu v nich byla „nalezena“ skrýš pro drogy. Viktorii tedy hrozilo vězení a jejich dětem sirotčinec.
Kolesnikov byl postaven před jasné dilema: buď zradí svého přítele Sugrobova, udá ho a oba půjdou na dvacet let do vězení, anebo ho neudá a do vězení půjde i jeho žena. Kolesnikov to vyřešil po svém: sebevraždou.

Samozřejmě, z kontextu případu je jasné, že FSB je plně pod kontrolou prezidenta Putina a že celá akce byla provedena s jeho vědomím, či spíše na jeho rozkaz. Poučení: potírat korupci můžete v Rusku jen se svolením z nejvyšších míst a nikdy – ale opravdu nikdy – se nepokoušejte jít proti FSB.

Reportáž New Yorkeru je velmi dlouhá, ale stojí za to ji číst, protože je nejenom ukázkou skvělé novinařiny, ale také fascinujícím nahlédnutím pod pokličku ruského režimu.

Západ se konečně snaží porozumět Řekům. Nechápe totiž, jak je možné, že v referendu se odmítli podrobit věřitelům, ale když to pak jejich premiér Tsipras jejich jménem udělal, toto názorové salto (mortale) mu schválili - a podle posledních průzkumů je to daleko nejpopulárnější politik v zemi. Pokud by byly dnes volby, Syriza by je vyhrála na celé čáře. Jak je to možné?

Zajímavý pokus o vhled do řecké duše udělal Tony Barber z Financial Times, který čtenářům připomíná, že Řekové mají k Západu už 200 let ambivalentní vztah lásky a nenávisti. Vědí o sobě, že jsou zaostalou zemí, a k Západu vzhlížejí jako k moderní civilizaci, jejíž chtějí být součástí, nicméně nezapomínají, kolikrát je Západ „zradil“ a pokusil se je ovládnout (zejména Němcům to nemůžou zapomenout). A na druhé straně vědí i to, že to byli titíž západní věřitelé, jimž dnes spílají, kteří Řecko vytáhli z marasmu - a v 80. letech díky jejich penězům se z Řecka stala relativně bohatá země.

Stále existuje naděje, že Řecko se ekonomicky vzpamatuje a provede potřebné reformy, ale stejně tak existuje hrozba, že řecká společnost už nebude mít dost nadšení udělat to, co je třeba. Proto je důležité, aby měli reálnou naději, že dluhy ji budou odpuštěny a že uvidí světlo na konci tunelu, dodává Barber.

Z jiného soudku je reportáž Davida Patrikarakose pro deník Politico. Reportér se vydal do vnitrozemí ostrova Kréta, který je jakousi esencí řecké mentality. Ostrov je v podstatě ekonomicky soběstačný a turismus není jeho hlavním zdrojem příjmů – tím je farmářství. Proto jsou Kréťané velmi sebevědomí a vůči cizincům velmi nedůvěřiví. Patrikarakos se musel domluvit s místním farmářem, který jej zavedl do vesnic a otevřel ústa zdejším lidem, kteří by jinak s cizincem nemluvili. A to, co mu řekli, není příliš povzbudivé - pokud tedy doufáme, že Řekové chtějí být součástí Západu.

Farmář Georgos vypočítává, že na Krétě Němci za války srovnali se zemí „tisíc vesnic“ a kostry stovek dětí, které místní vyhrabávali ze země, by měly být „vyfoceny a poslány německému ministru financí Schäublemu k jeho narozeninám“.

Marinos Michekalis na otázku, co by řekl Angele Merkelové, kdyby se tady objevila, odpověděl: „Nic. Plivl bych jí do tváře.“ (Jiný farmář by ji rovnou shodil z útesu, to prý dělávali Němci Řekům za války). Věří také, že Schäuble nenávidí Řeky, protože jeho otec tady bojoval jako voják wehrmachtu a byl zabit v bitvě o letiště Maleme. Je tady pochován, trvá na svém Michekalis. A reportér v závorce jen věcně dodává, že Schäubleho otec zemřel v roce 2000 v Německu.

Sonda do mýtů o proradném Západu, jimž Kréťané věří jako písmu svatému, je zároveň velmi dobře napsanou reportáží, v níž se autor nesnaží Řeky kritizovat, jen jim trpělivě naslouchá.

Čtyřiadvacet uznávaných institucí akademického, zdravotnického a vědecko-technického světa Velké Británie sepsalo společný dopis s výzvou k okamžité akci na odvrácení nejhorších dopadů probíhajících klimatických změn. V současných vedrech určitě aktuální a inspirující. Vědci míří svým apelem k politikům, podnikatelům i veřejnosti všude na Zemi; britskou vládu a občany ale obdařují speciální odpovědností. „Spojené království vedlo svět do zásadních změn industriální i vědecké revoluce a musí ho vést i teď v současné snaze proměnit Zemi v bezpečnější, čistější a lepší místo,“ cituje Guardian šéfa jedné ze signatářských institucí, prezidenta Britské akademie a klimatologa Lorda Nicholase Sterna.

Abychom udrželi globální oteplení pod dvěma stupni Celsia - což je všeobecně považováno za nejzazší limit, jehož překročení přinese velké katastrofy - je třeba skoncovat s veškerými emisemi skleníkových plynů během pár dekád, varuje britské komuniké.

Jeho signatáři ale současně připomínají, že úsilí vyhnout se zničujícím trendům rozpoutá ekonomický pokrok a zlepší život lidstva: klesne znečištění vzduchu a zlepší se naše možnosti v přístupu k vodě, potravinám a energii. „Přechod na bezuhlíkatou ekonomiku dává obrovskou šanci na silnější a udržitelnější růst,“ řekl médiím Stern.

Jednou ze signatářských institucí je i Wellcome Trust - globálně působící charitativní nadace zaměřená na „zlepšení zdravotních podmínek podporou jasnozřivých badatelských mozků, snahou rozvíjet sociální vědy a inspirovat angažmá veřejnosti“.

Ještě letos na jaře Wellcome Trust odmítl výzvu deníku Guardian, aby se připojil ke kampani „Keep it in the ground“ (Nechte to v zemi) žádající charitativní organizace, aby prodaly své akcie ve společnostech podnikajících s fosilními palivy. Teď ale Trust svým podpisem uznal, že vzhledem k obrovským zdravotním hrozbám plynoucím z globálního oteplování je „morálně i ekonomicky pochybné investovat do firem zaměřených na těžbu nebo spalování ropy, plynu či uhlí“.

Vědecká data potvrzující, že klima se otepluje a že odpovědnost za to nese z velké části lidstvo emisemi skleníkových plynů, jsou dnes považována za naprosto přesvědčivá. Ke konci roku se kvůli tomu mají sejít světoví lídři v Paříži a jednat, co s tím. Z vědeckého pohledu je přitom věc jasná: pokud máme mít srozumitelnou šanci omezit růst klimatických teplot pro toto století na méně než dva stupně od předindustriálních časů, musíme vstoupit do bezuhlíkaté éry nejpozději někdy za 35 - 40 let.

Klimatické změny, upozorňuje Guardian, ohrožují lidi a ekosystémy dvojím způsobem. Jednak zvětšují už existující ekonomické, environmentální, geopolitické, zdravotní a sociální hrozby, jednak vytvářejí nové. Tyto hrozby se přitom s růstem teplot zvětšují nečekaně a skokově.

Mnoho systémů je v ohrožení už teď - a pokud by teplota vzrostla o více než dva stupně, vedlo by to podle vědců k dalšímu nárůstu rizik, protože extrémní počasí by posunulo mnoho ekosystémů a kultur do velmi nebezpečného pásma. Růst o čtyři a více stupňů by podle pak vědeckých modelů přinesl vymření podstatné části živočišných druhů, globální i regionální nedostatek potravin a zásadní změny v životních aktivitách lidí, které dnes považujeme za samozřejmé.

Signatáři dopisu v abecedním pořadí: Academy of Medical Sciences, Academy of Social Sciences, British Academy, British Ecological Society, Challenger Society for Marine Science, Geological Society, Institution of Civil Engineers, Institute of Physics, Institution of Chemical Engineers, Institution of Environmental Sciences, Learned Society of Wales, London Mathematical Society, Royal Astronomical Society, Royal Economic Society, Royal Geographical Society, Royal Meteorological Society, Royal Society, Royal Society of Arts, Royal Society of Biology, Royal Society of Chemistry, Royal Society of Edinburgh, Society for General Microbiology, Wellcome Trust, Zoological Society of London

Na to, že tam je trest smrti i za poslech hudby nebo kouření na ulici, vlastně trval ten krok docela dlouho: server Daily Beast přinesl ze svých podzemních zdrojů zprávu, že v metropoli tzv. Islámského státu, syrském městě Rakka, bylo "zakázáno wi-fi". Informátorem Daily Beast je Abu Ibrahim al-Rakkáví, který ve městě založil podzemní organizaci „Rakka je vražděná tiše“ a se západními médii udržuje kontakt pomocí Skype.

Internetové připojení je v Rakce možné výhradně přes satelit. Až dosud se dělo v místních internetových „kavárnách“ (al-Rakkáví odhaduje jejich počet na zhruba 5 tisíc), malých obchůdcích vybavených zařízením na příjem mobilního internetu. „Většinou nemají ani vlastní počítač a stěží se tam vejde víc než dva lidi,“ popisuje chod kavárny Rakkáví.

„Člověk si tam přinese svůj laptop nebo smartphone, majitel mu na svém zařízení založí účet, dá mu jméno a heslo a prodává mu pak megabyty - každých sto megabytů stojí 3 dolary. Cena zařízení, které pojme 50 gigabytů, je 2 tisíce USD a zhruba každý půlrok je potřeba přístroj za dalších tisíc dolarů dobít - což je možné provést jenom za hranicemi v Turecku,“ popisuje dosavadní internetovou praxi v Rakce informátor Daily Beast.

Až do zákazu wi-fi vysílala každá kavárna signál, který majitelé účtu přijímali na svých přístrojích buď doma, když bydleli blízko, nebo v relativním soukromí mimo obchůdek venku. Sledovat přitom na síti nějaký „nepovolený obsah“ bylo samozřejmě vždycky s rizikem: IS chce jako každá správná totalita mít každé hnutí svých poddaných pod kontrolou a nutil tedy majitele kaváren ke špehování klientů. Al-Rakkáví se proto nikdy nespojoval se západními médii z těchto kaváren a jeho spolek „Rakka je vražděná tiše“ má vlastní výbavu pro internetový příjem. Slídilové IS po něm pasou od roku 2013 - a jak píše server, „pokaždé, když se al-Rakkáví odpojí od sítě, může to být naposledy“.

Po zákazu wi-fi zůstalo v Rakce pouze několik povolených kaváren, jejichž zákazníci se musí připojovat na místě a být kdykoli připraveni na nenadálou razii, která vtrhne dovnitř a zkontroluje, co přes síť sledují či posílají. Chytí-li dozorci někoho při posílání nějakých „neschválených“ fotografií, videí či zpráv popisujících život v Džihádistánu, je kromě viníka zatčen i majitel a oba jsou popraveni jako „špióni“. Kromě toho Rakkou projíždějí vozy monitorující signál wi-fi a majitele každého odhaleného zdroje čeká stejný osud.

Video: Žije v temnotě a bolesti a chce rozhodnout o jediném: jak a kdy zemře.

Kulturní tip: Robert Plant and The Sensational Space Shifters. Hala Rondo, Brno, 23. 7. Šestašedesátiletý rodák z britského Staffordshiru prožil už několik hudebních životů. Nejprve jako beatnik v kapele Yardbirds, v sedmdesátých letech se z něj v Led Zeppelin stal samozvaný rockový bůh. V osmdesátkách se pokoušel o popové hity, ale pak se zavrtal ke kořenům blues a country nebo zkoumal world music v subsaharské Africe. Syntézu všech těchto vlivů nabízí jeho kapela The Sensational Space Shifters: africké hypnotické rytmy se střídají s arabskou lidovkou a ta přechází do zeppelinovské hymny Whole Lotta Love, nechybějí ani syntetické pasáže. Loni slavil s touto sestavou úspěch na festivalu Colours of Ostrava, letos se s tímto projektem vrací do Brna.