Krásná kadeřnice aneb Když to praskne, dar vrátíme

Ony štiplavé hlasy označující milionový dar od dvaadvacetileté kadeřnice na mateřské dovolené za návrat ke kořenům ODS určitě občanským demokratům křivdily. Přece jen je tu zaznamenatelný pokrok - od přízraku nebožtíka Bácźe ke štědré dívce krev a mléko, o níž její maminka soudí, že „zřejmě nějaké peníze k dispozici má díky své kráse“. 

ODS také srovnala krok s dalšími stranami i politiky, jež podobné maléry řeší ve stylu „budeme dělat jako že nic, a když to na nás praskne, tak dar promptně vrátíme“. Například před dvěma lety vracela TOP 09 tři sta tisíc korun od podnikatele, když vyšlo najevo, že se na něj valí dluhy ze všech stran.

Prezidentský kandidát Miloš Zeman pak okázale poslal zpět příspěvek od člověka, z něhož se vyklubal komplic zavražděného mafiána Františka Mrázka. Že ale na jeho účtu přibývaly neoznačené dary v desítkách tisíc, to budoucího prezidenta nijak nerozhodilo. Říkal tehdy, že čeká, až mu banka odkryje identitu sponzorů. Tak nějak čeká dodnes.

Legendární je financování Věcí veřejných, kdy „čaroděj“ Michal Babák nanosil do banky osm miliónů korun neznámého původu. Své kouzlo má i nejnovější výroční zpráva SPOZ, podle níž zaplatila pouhých třicet miliónů za loňskou kampaň, v níž oblepila zemi billboardy, z nichž nám prezident zvěstuje, že dá hlas zemanovcům.

Metody skrývaní pravých dárců jsou běžné a nepřeberné. A právě nastrčení fiktivních dárců, pokud jsou alespoň trochu finančně disponovaní, neodhalí ani sebelépe vymyšlený zákon. A těžko proti tomu něco zmůže i odhodlání předsedy ODS Petra Fialy, že se bude „ s významnými dárci pro stranu osobně setkávat“. To dělali jeho předchůdci také. A dost rádi.

Samozřejmě je naivní očekávat, že partaje si zruší zrovna soukromé financování, a výrazně tak ztíží politickou korupci.

Přesto existuje účinný způsob, jak zprůhlednit stranické financování. Prostě přijmout zákon, který zakáže právnickým osobám financování stran a nastaví nízký strop pro dary od fyzických osob. A ponechá strany na státní podpoře. Ta totiž není vůbec malá a zajišťuje jim slušnou existenci. Zejména od doby sněmovní finty poslance Marka Bendy z ODS, pomocí níž vyběhl s Ústavním soudem.

Ten v roce 2001 zrušil na podnět prezidenta Václava Havla část zákona o politických stranách, která zvyšovala příspěvek za mandát poslance nebo senátora z 500 tisíc na milion. Soudci tím vyvolali tehdy obvyklý vzruch a pokřik opozičně-smluvních stran. Ale ještě než rušící verdikt Ústavního soudu stačil vyjít ve sbírce nálezů, schválila sněmovna novelu navrženou Markem Bendou z ODS, která vyhověla Ústavním soudu vskutku svérázně - příspěvek za mandát se zmenšil z miliónu na 900 tisíc.

Od té doby jsou parlamentní strany příjemci štědrých státních dotací. Včetně úhrad volebních nákladů, které činí sto korun za každý odevzdaný hlas. A pokud obhájci soukromého sponzorství namítají, že jeho zásadním omezením se stanou strany závislými na státu, lze lakonicky opáčit – na státu už závislé dávno jsou.

Samozřejmě je naivní očekávat, že partaje si zruší zrovna soukromé financování, a výrazně tak ztíží politickou korupci. Však také senátoři v čele s Jiřím Dienstbierem utrpěli dokonalé Waterloo, když poslali do Poslanecké sněmovny normu zakazující stranám přijímat dary od soukromých firem a omezující dary jednotlivců. „Návrh je plný ideálů a snů,“ vzkázal jim Benda. A ví, co mluví, tenhle věčný poslanec. Vždyť Bendova finta platná dodnes přemrštěnými ideály rozhodně netrpí.