Stráský, Uhde a Ježek odkrývají karty

Stejně jako před pěti nebo deseti lety, jsme i při pětadvacátém výročí 17. listopadu svědky obligátního jevu. Staří političtí harcovníci privatizace se pustí do energické obhajoby svých reforem. Teď dokonce jeden z nich, Vladimír Dlouhý svolal do pražského Obecního domu Václava Klause a jeho někdejší reformní druhy a přizval k tomu i prezidenta Zemana. Co se dělo při další ze seancí, jež Klaus nazývá „bitvami o zkreslenou interpretaci 90. let“, již trefně analyzoval Jan Macháček. 

Tentokrát jsme ale svědky i něčeho jiného. Několik bývalých spolupracovníků Václava Klause otevřeně promluvilo o tom, že reformátoři počítali s tím, že jednou z „metod“ privatizace budou stomiliardové krádeže. A že také úmyslně zdržovali zákony, které mohly omezit podvody a defraudace.

Již v březnu minulého roku připustil v rozhovoru pro Hospodářské noviny bývalý federální premiér a ministr Jan Stráský, že byli srozuměni s tím, že jednou z cest, jak nechat lidi zbohatnout, bylo nechat je krást. A že vědomě nechávali banky poskytovat úvěry, i když věděli, že mnohé se nesplatí. Tenkrát to v Institutu Václava Klause nervózně zahučelo, ale pořád to bylo možné vydávat za pomluvy jedné zapadlé politické veličiny.

Nyní však toto tvrzení přiživil bývalý předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde, když v rozhovoru pro Aktuálně.cz líčil Klausovy úvahy na grémiu ODS, jak řešit problém, když obnovujeme kapitalismus, ale nemáme kapitál. Premiér s poukazem na dějiny Spojených států poučoval špičky strany, že tamní kapitál povstal převážně z krádeží. Až příští generace nekradla a podrobila se zákonu.

Kam až vše může dojít, když hlavní slovo a zodpovědnost za společenské změny má strana, v níž nezdomácněl kriticismus, a měla v čele vůdce s narůstajícím sklonem k autoritářství.

Bývalý ministr privatizace Tomáš Ježek pak na otázku Hospodářských novin, jestli to bylo schválně, že nefungoval trh a že se podvádělo, říká: „Já si to čím dál víc myslím.“ A jako důkaz uvádí zákon o investičních společnostech a fondech, který do Federálního shromáždění přinesli „Třískové, Klausové, Rudlovčákové“ - a nechali z něj zmizet klíčový paragraf, jenž měl zamezit vykrádání fondů tím, že majetek správce by byl oddělen od majetku kuponových akcionářů.

Stráský, Ježek a Uhde nám tak dávají jasnou odpověď na otázky, které ani zručný demagog Klaus nemohl zamést pod stůl. Ten vždy zdůrazňoval, že nebylo možné čekat na uzákonění právního rámce transformace, protože bylo nutné urychleně privatizovat stoprocentně postátněnou ekonomiku. Jenže nikdy neměl věrohodné vysvětlení, proč nebylo možné dělat právní korekce souběžně s reformami; za pochodu reagovat přijímáním zákonů nebo i nařízeními vlády na rozmáhající se tunelování podniků a fondů.

A také proč stát jako spoluvlastník bank nevyvíjel tlak na tyto finanční instituce, aby neposkytovaly rizikové stomiliardové půjčky pochybným podnikatelům a privatizačním dobrodruhům, aby neudržovaly „na resuscitačních přístrojích“ zadlužené podniky, nepumpovaly do nich špatné úvěry na splacení jiných špatných úvěrů.

Teď nám tedy hned dva organizátoři transformace a jeden její blízký pozorovatel s nebývalou otevřeností potvrzují, že jedním z účelů institucionálního propletence kvaziprivátních bank, fondů a jimi vlastněných podniků bylo přihrávat stomiliardové majetky konkrétním podnikatelům. A také jim umožnit v právním chaosu okrást drobné investory z kuponové privatizace.

Jak Tomáš Ježek podotýká na adresu jednoho z nejúspěšnějších z nich Petra Kellnera: „Ty jejich peníze, to jsou nakradené peníze DIK (držitelů investičních kuponů). K jejich cti ovšem musím říci, že si aspoň nekupovali vily a bazény, ale že je dál investovali. Ale pořád ty peníze nejsou čisté.“

Samozřejmě, že se na hlavu Ježka a dvou dalších kritiků snese sprcha reakcí, že měli mít odvahu takto otevřeně vystoupit a varovat veřejnost daleko dřív - v prvních letech transformace, kdy šlo ještě něco ovlivnit. To bezesporu. Jenže otevřená sebereflexe, neúhybné pojmenování fatálních chyb, které Klaus, Dyba, Kočárník nebo Dlouhý dál označují za něco nevyhnutelného, co ani oni nemohli předvídat, má vždycky smysl. Po jakékoliv době.

Zrovna tak i nyní (a nejen v hodinách emotivního výročí) je dobré o tom mluvit, s odstupem čtvrtstoletí odkrývat, co se skutečně stalo. Domýšlet, kam až vše může dojít, když hlavní slovo a zodpovědnost za společenské změny má strana, v níž nezdomácněl kriticismus, a měla v čele vůdce s narůstajícím sklonem k autoritářství.

Společnost tohle všechno musí vstřebat a hledat v tom poučení. Snad i s úlevou, že už nejsme vystaveni ze strany bývalých reformátorů jen trapnému zastírání úmyslných „cinknutí“ privatizace, před níž nebylo vyhnutí. Což nelze tvrdit o všech temných stránkách, jež ji provázely.