Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Externí hlasy

Vzpomínka na Nickyho

To, že se opravdu stalo? A jak je možné, že jsme o tom nevěděli? Jak je možné, že o tom donedávna nevěděl nikdo?

Nicholas Winton v Praze 28. října převezme Řád Bílého lva. • Autor: ČTK
Nicholas Winton v Praze 28. října převezme Řád Bílého lva. • Autor: ČTK

Nepamatuji si přesně, v jakém roce to bylo, nejspíš to už bude dvacet let. Britská ambasáda v Praze tehdy uspořádala recepci na počest jakéhosi Nicholase Wintona. Prý kdysi zachránil stovky židovských dětí před deportacemi do koncentračních táborů. Ano, věděli jsme o tom, tzv. kindertransporty byly jedním z historických témat holocaustu, která se v devadesátých letech doslova vynořila z mlhy zapomnění. Ale že by se také týkala předválečné historie Československa? To jsme nevěděli. 

Vyšlápli jsme tedy strmý malostranský kopec vedoucí k velvyslanectví, k tomu ještě pár desítek schodů a dost zadýcháni jsme se ocitli ve starobylých prostorách přijímacího salónu. A tam stál. Odpočatý, usměvavý, s laskavými očima za silnými skly brýlí, elegantní gentleman rozšafně hovořící v převážně dámské společnosti. To jsme ještě nevěděli, že stojí – spolu se svou ženou Gretou - v hloučku lidí, kterým zachránil život. Pro mnohé z jeho „dětí“, především těch, které žily v českých zemích, to bylo – stejně jako pro nás - první setkání.

Formálně jsme byli představeni, usadili jsme se do připravených pohodlných křesílek a zaposlouchali se do příběhu, který byl naprosto fascinující. Jistě, dnes ho zná v naší zemi snad každý, ale tehdy to bylo úplné zjevení, a to i pro fundované historiky. To, že se opravdu stalo? A jak je možné, že jsme o tom nevěděli? Jak je možné, že o tom donedávna nevěděl nikdo?

Byly to otázky, na které musel odpovídat sám Nicholas Winton. A tehdy jsem poprvé slyšel jeho až zaraženou odpověď. Vždyť přece o nic nešlo, nebylo to nic výjimečného. Udělal by to každý, a – koneckonců – byly prý důležitější epizody v jeho životě. Ne, to nebyla póza, on to tak skutečně myslel.

Skončila oficiální část programu a šel jsem za ním. Představil jsem se ještě jednou a začal jsem mu vyprávět, co zrovna děláme my v české židovské komunitě. Byla to doba, kdy jsme – po euforických začátcích, kdy se zdálo že „nic není nemožné“ – začali objevovat první úskalí reálné politiky, a to nejen u nás, ale i v Evropě a ve světě.

Zachránce: Sir Nicholas Winton a Hansi Beek, jedno ze zachráněných dětí.
Zachránce: Sir Nicholas Winton a Hansi Beek, jedno ze zachráněných dětí.

Otevřeli jsme tehdy téma restitucí židovského majetku a odškodnění pro české oběti holocaustu a nacismu. Nešlo to zdaleka tak hladce, jak jsme čekali. A tak jsem se rozpovídal o tom, co je ještě třeba udělat a jestli bychom – podle jeho názoru – mohli vůbec uspět. Nickyho to očividně zaujalo.

Přidal několik postřehů ze života a z mezinárodní politiky, v mnohém byl dost kritický. Zeptal jsem se, jestli bychom mohli s jeho příběhem seznámit veřejnost. Moc se mu to nezamlouvalo. Točí se prý o něm film a z těch ceremonií je dost nesvůj. Rád si s námi sedne do kavárny, případně by přijel do lázní, ale radši tak, aby o tom nikdo moc nevěděl.

A tak jsme se domluvili, že se sejdeme druhý den u Šroubka na Václavském náměstí, to byla vždycky jeho oblíbená kavárna. Byla to i oblíbená kavárna mého otce, a tak jsem nadšeně souhlasil. Myslím, že to bylo těsně před rekonstrukcí celého hotelu Evropa a interiér vypadal dost zašle. Ale to nám tehdy nevadilo. Strávili jsme spolu několik hodin, velmi jsme si rozuměli i s jeho ženou Gretou. Mluvil jsem o svých rodičích, kteří se v době, kdy Nicky organizoval pověstné vlaky, teprve seznámili, a co všechno pak museli prožít a přežít. Nicky zas vyprávěl o svých válečných zážitcích u letectva, ale taky o tom, co dělá dnes.

Teprve později následovalo to, co už je dnes součástí novodobé historie: seznámili jsme s Wintonovým příběhem Václava Havla, který jej při jeho další návštěvě formálně přijal na Hradě. Matěj Mináč rozjel svou filmovou trilogii (cením si nejvíc prostředního filmu Síla lidskosti), celovečerní dokument o „kindertransportech“ Into the Arms of Strangers (Do cizí náruče), kde Nicky vystupuje, získal v roce 2001 Oscara - a svět se postupně dovídal o hrdinství neokázalého hrdiny. Královna Alžběta ho povýšila do šlechtického stavu a „Sir Nicholas“ se stal fenoménem, vzorem, symbolem.

Mrzí mne, že jsem se v září 2009 nezúčastnil jízdy historického vlaku z pražského hlavního nádraží do londýnské Liverpool Station - přestože jsem byl jedním z těch, kdo projekt Winton Train organizovali. Ale s Nickym jsme se sešli ještě několikrát a pokaždé to bylo milé a srdečné setkání. Pro mne zůstane navždy oním skromným gentlemanem, který je nerad středem pozornosti a raději si půjde inkognito popovídat do kavárny Šroubek.

Autor je tajemníkem Federace židovských obcí v České republice

Pod titulkem Za hrdiny považuju rodiče najdete výběr z přímého svědectví ženy, která byla jedním z „Wintonových dětí“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].