Autor Vymítače ďábla: Pražské jaro bylo závazkem

Středeční znovuuvedení thrilleru Mzda strachu ve Velkém sále hotelu Thermal bylo spojeno s udílením ceny za přínos světové kinematografii jeho režisérovi Williamu Friedkinovi. To je ten nešťastný typ autora, jehož kariéra raketově vzlétla v 70. letech a víceméně ji pohřbila éra nastolená Hvězdnými válkami. Takových autorů tzv. nového Hollywoodu bylo hodně a všichni svorně nemají v lásce Georgie Lucase a Stevena Spielberga.

Friedkin měl na kontě dva megahity – horor Vymítač ďábla a krimi Francouzskou spojku. Oba žánrové kousky svým stylem dalece přesahovaly běžný standard své doby, měly totiž v sobě až fyzicky nepříjemnou syrovost a přispěly k tomu, že Hollywood začal víc věřit mladým režisérům, kteří většinu filmů nenatáčeli ve studiových kulisách a se statickou kamerou.

Friedkin ale nechtěl dělat „comicsové filmy“ a měl tu zásadní smůlu, že premiéra Mzdy strachu byla právě v době uvedení Hvězdných válek. Nespravedlivě tehdy propadla a Friedkin se už nikdy nevyhrabal z pozice autora „divných levných bijáků“. V 80. letech sice zaujal například tituly Na lovu (s Al Pacinem) a Žít a zemřít v L.A., ale velké komerční trháky to nebyly. Až doteď živoří kdesi na okraji zájmu, byť třeba thriller Štvanec (2003) s Tommy Lee Jonesem má ohromné grády (kdo má rád „starou dobrou akční školu“, bude nadšen), nebo horor Brouk (2006) dostal cenu v Cannes a thriller Zabiják Joe předznamenal obrat v herecké kariéře Matthewa McConaughyho.

Karlovy Vary mají „nový Hollywood“ rády, každoročně se tu pořádají pocty autorům, jako jsou Peter Bogdanovich, Michael Cimino, Robert Altman, Monte Hellman a další. Pro mě osobně jde vždy o nejoblíbenější sekce, patřím do tábora těch, kteří si myslí, že to bylo nejlepší období amerického filmu. Po zhlédnutí Mzdy strachu (v originále Sorcerer) se v tom jen utvrzuju – nedovedu si moc představit, že by dnes dokázal někdo natočit něco podobného.

Akční film kombinující „absolutní realismus“ (vše bez triků natáčeno naostro) a zároveň mystické prvky a subjektivní ponor do mysli postav, které toho přitom moc nenamluví – po půlhodinové expozici jde o téměř o čistou akci beze slov. K tomu synťáková hudba od Tangerine Dream. Prostě paráda. Čtyři chlápci – žádní krasavci a hrdinové – jedou džunglí s nákladem nitroglycerinu, který může kdykoli vybuchnout.

Nicméně, proč to píšu. 78letý William Friedkin měl před promítáním dlouhý děkovný proslov a řekl něco, co bychom z našeho českého pohledu mohli označit za „historický revizionismus“. Nejsem si úplně jistý, jak to vnímal zbytek sálu - jestli byl spíš přemožen událostí, že vidí živého autora filmových klasik, a nakolik si kdo připouštěl, co přesně Friedkin říká. Pokud to reprodukuju správně, šlo o to, že podle Friedkina američtí filmaři oné zlaté éry 70. let byli ovlivněni evropskými filmaři 50. a 60. let a velmi bedlivě sledovali, jak zvláště v Československu naši autoři svými filmy bojují proti zdejšímu autoritářskému režimu.

Události pražského jara 1968 a následné potlačení sovětskou invazí prý pro americké filmaře byly závazkem, aby se i oni sami vzepřeli vlastnímu domácímu režimu, který chápali jako autoritářský, a svými filmy silně kritizovali například válku ve Vietnamu, rasismus, ale i další jevy ve společnosti, v níž žili.

Zcela se tu rozplývá dlouhodobě přijímaná opozice, že my jsme žili v totalitě (nesvobodě, či jakkoli tu nevýhodnou pozici nazveme) a že v Americe byla svoboda, a byl to pro nás ideál a sen. Můžeme se jistě zaklínat tím, že Friedkin si svou děkovačku vymyslel tak, aby nám polichotil, když nám řekne, že jsme pro něj byli inspirací, ale zároveň možná nedomyslel, jak nám tím boří naše iluze, sny a mýty.

Klidně ho můžeme odbýt, že jeho vyznání je naivní; že Američané o skutečném útlaku nic nevěděli a že si do nás zase projektovali své falešné ideály. A vůbec, že onen boj filmařů proti různým formám nesvobody je v zásadě myšlenkově pomýlený. V Československu byly propuštěny jen filmy, které strana schválila, a navíc si jimi dělala alibi v zahraničí, v USA zase byly produkovány filmy a podporováni autoři, kteří byli především komerčně výnosní.

Navíc, většinu Friedkinových filmů těžko chápat jako sociální kritiku, v některých případech dokonce byl terčem útoků, že je nebezpečně zpátečnický. Například zmiňovaný thriller Na lovu z prostředí homosexuálních klubů byl označován za příklad démonizující homofobie, jiné jeho filmy se sexuálně povolnými ženskými postavami pak za příklad mužského šovinismu, další filmy z vojenského prostředí zase za militaristickou propagandu apod.

Rozlousknout to opravdu není jednoduché. Nicméně Friedkinův projev zapadá do momentální vlny reinterpretace dějin, v nichž mizí jednoduše rozdělené strany dobra a zla, svobody a nesvobody. Vrcholnou ironií dějin pak je, že se Friedkin měl společně fotit s Jiřím Menzelem.

Friedkin v proslovu zmiňoval pro něj důležitý film Ostře sledované vlaky, zatímco asi netušil, že Jiří Menzel opakovaně v rozhovorech označuje jeho Vymítače ďábla za vzor odporného úpadkového snímku, který rezignoval na pěstování krásy a dává přednost hnusu. Vlastně těžko najít v dějinách kinematografie dva větší antipody a těžko se předem dalo předpokládat, že by jeden byl nějak inspirován druhým. Zda si to včera spolu nějak vyříkali, nevíme.