Tak, konečně se v našich životech začalo dít něco podstatného, mistrovství světa ve fotbale. Aby bylo jasno, že fotbal není žádná banalita pro znuděné pány, ale vážná věc a možná i klíč k porozumění světa a vesmíru. Jako důkaz ze světového tisku vybíráme několik špičkových článků o mičudách, jesličkách, banánech a zelené trávě. Jsou to všechno dlouhé články, ale šampionát potrvá dlouho, tak bude čas číst a pak u piva mezi zápasy novými znalostmi ohromovat kamarády. Sportovní redakce Respektu vám přeje příjemné čtení.
Objevilo se velké mystérium. Jedenáctimilionová Belgie, která se neprobojovala na posledních pět velkých turnajů a diváci na ni odmítali chodit i zadarmo, je náhle pátým největším favoritem. V málo výrazném království, jehož nejslavnějším rodákem je Hercules Poirot, náhle vyrostla generace mimořádně talentovaných, plus mínus dvacetiletých hráčů, kteří čutají v nejlepších světových klubech. Jak je to možné? Samozřejmě to není náhoda a na podrobném čtení belgického příběhu lze vidět, jak velký smysl mají v životě společnosti a jakékoli organizace promyšlené koncepce – tedy něco, co v Česku ještě mnoho lidí považuje za přežitek plánované ekonomiky. Více na The Guardian.
Pracovní místa zmizí, vezmou nám je roboti a počítače schopné skvěle analyzovat megabity dat. Nezmizí jen práce někde u pásu, chytré stroje dokáží překládat texty, diagnostikovat choroby, analyzovat právní dokumenty a psát jednoduché novinové články. Bestseller The Second Machine Age je ve světovém tisku jednou ze dvou nejvíce diskutovaných ekonomických knih letošního roku (viz BBC). Fotbalisté už tuhle druhou průmyslovou revoluci dávno znají: data o pohybu na hřišti nebo pravděpodobnosti, kterou určité hráči řeší klíčové herní situace, jsou díky počítačům nově přístupné a mění uvažování trenérů i jejich přípravu na zápasy. O této fotbalové revoluci si můžete přečíst na Financial Times.
Kopanou určitě sledují i demografové - a pro ty musí být pozoruhodná jedna věc: je to nejoblíbenější sport planety, i když se o ni příliš nezajímají obyvatelé dvou nejlidnatějších států, kde dohromady žije třetina lidstva. Ale možná se v Indii a Číně něco mění, což ostatně naznačuje i zpráva českých sportovních serverů informující o zájmech indických klubů o služby našich fotbalových důchodců Jana Kollera a Patrika Bergera. Jak to tedy s fotbalem v Číně a Indii přesně je? To najdete na The Economist.
I V Česku už vzniká výborná fotbalová novinařina: analýzu proměny fotbalové taktiky od posledního mistrovství světa, kterou napsal novinář České televize Martin Vait.
Když už jsme u taktiky:Na BBC najdete článek od předního znalce jihoamerického fotbalu o taktice brazilské reprezentace.
V Česku je potřeba podporovat němčinu. Tolik lidí pořád trpí předsudky, že je to jazyk jaksi škaredý, a s tím je třeba bojovat. Ideálně šířením němčiny všude, kde to jen jde – třeba v tomto blogu. Proto prosím přijměte pozvání na výlet s týdeníkem Die Zeit do Pobřeží slonoviny za rodinou Didiera Drogby (36) - v posledních letech největší hvězdy afrického fotbalu a muže, který ve své zemi dalece přesáhl hranice sportu. Po postupu na mistrovství světa před osmi lety třeba v pozápasovém rozhovoru z hráčské kabiny poklekl a žádal fanoušky z řad rebelů a armády o ukončení občanské války. A podobných kousků udělal víc. Cesta za ním začíná zde (Zeit.de).
A když už jsme v Africe, tak tam na chvilku zůstaňme. Zajímavým fenoménem jsou trenéři afrických fotbalových reprezentací, kterými jsou vesměs málo úspěšní evropští trenéři. Proč vlastně? Jedno vysvětlení jsem kdysi slyšel v Zambii: je to proto, že by místní kouč byl podezíraný z protěžování fotbalistů ze svého (nebo ze spřízněného) etnika. Kolonialismus, který do nepřirozených hranic nacpal desítky národů, dodnes páchá značné škody. Jiný Zambijec dodal další důvod; oba se nevylučují, naopak potvrzují úspěšnost koloniální strategie „rozděluj a panuj“. Mnoho Afričanů prý chce bělošské trenéry, protože si z koloniálních časů nesou komplex méněcennosti a věří, že to běloch prostě umí líp. Pak jsem narazil ještě na další vysvětlení, které novinám řekl jeden zkušený trenér z Kamerunu, zemi známé značnou korupcí: evropský kouč ospravedlňuje vysoký trenérský plat a ten bafuňářům z fotbalového svazu umožňuje část peněz plynoucích z rozpočtu jednoduše ukrást, aniž by to onen evropský kouč věděl. No, letos každopádně na mistrovství světa jednou dva afričtí trenéři, na lavičce Ghany a Nigérie. O Stephenu Keshim, obránci Nigérie na MS 1994 a jeho boji proti nigerijským bafuňářům, si můžete přečíst v článku renomovaného fotbalového novináře Jonathana Wilsona (The Guardian) - a než nad tím budeme kroutit hlavou, tak si připomeňme, že se ke svým trenérům o moc jinak nechovají majitelé týmů z české první ligy.
Angela Merkelová kdysi dostala otázku, s kým by ráda zašla na večeři. Koho si tahle nejmocnější žena planety vybrala? Vicente del Bosqueho, sympatického muže medvídkovského typu a trenéra španělské fotbalové reprezentace. Jeho profil najdete ve speciálním fotbalovém magazínu Financial Times. Obhájci titulu Španělé jsou čistě podle jmen hráčů a sehranosti týmu asi nejkvalitnějším týmem turnaje – jen se uvidí, jestli jim po všech těch úspěších minulých šesti let nebude v rozhodující chvíli chybět hlad potřebných k nejlepším výkonům. Více na Financial Times.
Na závěr něco o nás, fanoušcích. A rovnou o těch nejlepších, kteří bohužel na mistrovství světa nemají svůj národní tým - o anarchistech zvaných Carsi z kotle Besiktasu Istanbul. Tihle správní chlapi se v pátek porvou s policií, v sobotu udělají sbírku na učebnice pro děti z chudých čtvrtí a v nedělí fandí nejhlasitěji na světě. Hlukem srovnatelným se startující stíhačkou. Být ženou, tak neváhám a švarného chlapce si najdu právě v jejich kotli. Reportáž o fandech Besiktase - kteří mimochodem hráli významnou roli v loňských protivládních protestech na náměstí Taksím - najdete na New Yorkeru. A tady jejich krátké promovideo:
https://www.youtube.com/watch?v=ArwHugrFbwA
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
