Milovice za polárním kruhem

Pod horou ve tvaru pyramidy s černými, částečně zasněženými svahy se v čistém vzduchu ostře rýsuje zvláštní přelud: prázdné město pro dva tisíce lidí. Jako by někdo nahodile rozstrkal hranaté činžáky v pusté arktické krajině a promíchal je se změtí předpotopních industriálních provozů. 

V hornickém městečku Pyramida, které vyrostlo před sto lety v jednom z fjordů v centrální části souostroví Špicberky, těžili Rusové černé uhlí až do roku 1998. Odešli v rychlosti, kvůli nerentabilní těžbě. Věřili, že se finanční problémy rychle vyřeší a oni se brzy zase vrátí. Vzali si jen osobní věci a zanechali po sobě město duchů. Neuvěřitelný skanzen, který budí dojem, že si místní jen odskočili na oběd.

Cesta v čase

Začátkem osmdesátých let minulého století, na vrcholu studené války, žilo na Špicberkách, které jsou mezinárodním územím pod správou Norska, dvakrát víc občanů Sovětského svazu než Norů. Pyramida a další sovětské hornické osady měly být výspou komunistických myšlenek na dalekém severu.

Celá galerie

Havíři a jejich rodiny měli v Pyramidě k dispozici závlahový systém a centrální vytápění, kulturní středisko, knihovnu čítající 10 tisíc svazků včetně děl Lenina a Brežněva, krytý bazén a další výdobytky civilizace.

„V tomto proletářském ráji bez peněz potřebovali zasloužilí důlní pracovníci cinkající mince pouze tehdy, když chtěli navštívit Klub nebo Bar. Jinak měli neomezený přístup k půlnočnímu slunci, severní polární záři, ledu a mrazu a k třpytivým tmám polární noci,“ píše v eseji Pyramida norský spisovatel Kjartan Fløgstad.

Dnes na přístavním molu Pyramidy vítá turistické výpravy Alexander Romanovskij, jeden z ruských průvodců v Pyramidě. Je navlečený do uniformy kadeta petrohradské námořní akademie a přes rameno má pušku, většinou ovšem nenabitou (ledního medvěda tu viděl všehovšudy jednou, s nošením funkční zbraně se proto moc neobtěžuje). Alexandra před několika lety opustilo děvče, lidé jej - jak říká - rozčarovali, a tak pocítil potřebu uchýlit se do samoty.

Té si v Pyramidě užije víc než dost. Osada sice už není tak opuštěná jako prvních deset let po ukončení těžby; Rusové se sem v roce 2008 částečně vrátili, otevřeli tu hotel a začali měnit městečko s nezaměnitelným geniem loci v turistickou destinaci.

Výletníků ale nepřijíždí moc, například od konce února do poloviny května, kdy se sem jezdí na sněžných skútrech po zamrzlých fjordech, zavítá do Pyramidy maximálně asi 500 lidí. Hotel často zeje prázdnotou. Ani místních není mnoho, o rozlehlou osadu se momentálně stará jen čtrnáctičlenný personál složený hlavně z Tádžiků a Ukrajinců.

A tak tu jsme svědky bizarních scén, kdy mladík v uniformě, jež vypadá, jako by byla ještě z časů báťušky cara, kráčí s puškou v čele výpravy západních turistů v perfektních outdoorových oděvech a proti nim se klátí skupina tádžických dělníků v umaštěných montérkách a typických sovětských vojenských holinách. To vše v koloritu města, které připomíná středočeské Milovice bezprostředně po odchodu sovětské armády. Turisté do něj jdou z přístavu postapokalyptickou industriální krajinou: kolem pustnoucích zařízení k přepravě uhlí, opuštěné elektrárny, lanovky k ústí dolu na úbočí jednoho z kopců až k nevzhlednému sídlišti s rezivějícími dětskými houpačkami.

Vyvrcholením cesty je centrální prospekt Pyramidy - ulice Šedesátého výročí Velikého října. Jejím středem se táhne rozlehlé prázdné prostranství, pozůstatek nepříliš úspěšné sovětské snahy vypěstovat tu na dovezené ukrajinské černozemi skutečný evropský trávník, jediný na celém souostroví. Prostranství lemují nízké tmavočervené domky ve skandinávském stylu - to nejhezčí, co v Pyramidě je, postavili je ovšem Švédové ještě před tím, než od nich Sověti osadu v roce 1927 koupili.

Na konci centrálního prospektu stojí pak na žulovém podstavci nejsevernější busta Lenina na světě, za ní je zmíněné kulturní středisko s knihovnou, dnes již téměř prázdnou až na „ugoľok čitatěľa“ a knihu cti s portréty hornických úderníků. Je tu také plavecký areál: po dně vypuštěného bazénu se táhnou prověšená lana kdysi oddělující jednotlivé plavecké dráhy, nedaleko skokanských bloků se povaluje stupeň vítězů. Turisté si mohou prohlédnout i tělocvičnu, kde by stále dalo sportovat, do tmy ponořený kinosál (zdá se, že stačí usednout do polstrovaných sedaček a film musí každou chvíli začít), školu a další pozoruhodnosti.

Ven nesmíte

Cesta letadlem a lodí do Pyramidy i zpět byla pro horníky i jejich rodiny zdarma; stejně jako jídlo včetně kaviáru, čerstvé zeleniny i masa z vlastního chovu slepic, krav a prasat. Výdělek se sice ani zdaleka neblížil norským hornickým platům, na sovětské a později ruské poměry byl však velmi slušný. Jak se tu ale doopravdy žilo?

Do jisté míry o tom vypovídají poměry v Barentstburgu, jediné dosud fungující ruské hornické osadě na Špicberkách (správný mezinárodní název souostroví je Svalbard) vzdálené od Pyramidy necelých sto kilometrů vzdušnou čarou. Trvale tam sídlí asi 450 lidí, většinou horníci z ukrajinského Donbasu, a panují tu podobné geologické podmínky.

Podle Vladimira Prokofjeva, dalšího ruského průvodce v Pyramidě, který do Barentsburgu často jezdí, tamní poměry rozhodně nejsou svědectvím o vítězství kolektivistických myšlenek – naopak, nesmyslná byrokracie ze sovětských časů tu stále kvete. Lidé tu nejenže nemohou cestovat do norských osad. S výjimkou organizovaných akcí, například sportovních utkání s Nory, nesmějí Barentsburg vůbec opustit, vydat se ani na krátký výlet do okolí.

Jednak je to prostě zakázáno, jednak nemají pušky, bez nichž se do terénu kvůli ledním medvědům nesmí. Vedení se totiž obává, že kdyby poskytlo místním zbraně, obyvatelé izolované a národnostně smíšené osady by se pod vlivem alkoholu navzájem postříleli. Jenže vězení bez možnosti úniku vede k ještě větší konzumaci lihových nápojů.

Je to začarovaný kruh a také obrovský rozdíl oproti horníkům z norských dolů, kteří mají nejen zbraně, ale také sněžné skútry a mohou se vydat, kam chtějí. Řešení by přitom mohlo být jednoduché.

„Nemůžete nakoupit 400 pušek a rozdat je lidem, to by opravdu skončilo krveprolitím. Mohli by jich ale pro začátek koupit jen pár, uspořádat střelecký kurz a půjčovat je na krátké výlety do okolí,“ vysvětluje Vladimir, sám vystudovaný hydrogeolog, který přišel na Svalbard před dvěma lety.

V člověku, který vyrůstal v komunistické zemi, je návštěva Pyramidy tak trochu návratem do dětství. Zároveň je ale rád, že jsou ty časy už pryč.

Reportáž ze Svalbardu čtěte v rubrice Téma v novém Respektu 30/2014,  kde najdete i reportáž z Milovic. Číslo vychází v pondělí 21. července (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).