Málokdo si dokázal představit kontury revoluce

Pět let po sametové revoluci propátral historik Miroslav Vaněk archivy průzkumů veřejného mínění za socialismu a výsledky zveřejnil v knížce s názvem Veřejné mínění o socialismu před listopadem 1989. Prozrazuje, jak lidé v 70. a 80. letech vnímali režim, v němž žili, co si slibovali od kapitalismu těsně po revoluci nebo jak se v průběhu let měnil jejich postoj k emigraci.

Dotazování prováděl Ústav pro výzkum veřejného mínění (ÚVVM), součást Federálního statistického úřadu, jejž úkolovala jednotlivá oddělení ÚV KSČ. Výsledky anket tedy byly - jak připomíná Vaněk - vesměs prorežimní. Spíše než odpovědi na jednotlivé otázky tak stojí za to sledovat v nich vývojové trendy. Zvlášť s blížícím se výročím 17. listopadu to není bez zajímavosti.

Vedoucí úloha

Jedním z témat, která se v tázáních ÚVVM opakovala, byl názor na význam a důležitost vedoucí úlohy strany. Následující tabulka přináší údaje za ČSR v procentech:

 198619885/198911–12/1989 Rozhodně a spíše ano 665645 11 Rozhodně a spíše ne 25 31 39 85Neví 913 165

Z těch, kdo řekli, že pro ně je vedoucí úloha strany důležitá, odpovídalo těsně před revolucí nejvíce respondentů (pětina), že pro ně je „zárukou sociálních jistot“. Naopak kritika vedoucí úlohy strany směřovala nejčastěji na nespravedlivá privilegia členů KSČ (15 % respondentů), nedemokratický způsob řízení (14 %), rozpor slov a činů KSČ a další chyby v řízení (8 %) či špatnou sociálně ekonomickou situaci (7 %). 

Pouze 28 % dotázaných zároveň odpovídalo na otázku, čí zájmy KSČ prosazuje, že jsou to zájmy občanů; zhruba stejně lidí si myslelo, že prosazuje zájmy „jen části členů KSČ“). 

Důvody vstupu do strany

Zatímco v Polsku vznikla už v červnu 89 nová vláda, v níž byli komunisté v menšině, a v Maďarsku se v létě téhož roku obnovil systém více stran, v Československu „vše nasvědčovalo tomu, že se stane poslední baštou socialismu ve střední Evropě,“ píše Vaněk. A odkazuje na projevy stranických funkcionářů, kteří ještě v srpnu 89 tvrdili, že budou socialismus bránit „všemi dostupnými prostředky“. 

Výzkumy ÚVVM však potvrzují, že i v české společnosti narůstalo od roku 1986 napětí a očekávání. Od roku 1987 probíhaly v Praze stále častější demonstrace, průzkumy veřejného mínění signalizovaly úbytek příznivců KSČ. I když šlo o dotazování ve státní anketě, odpovídalo v roce 1988 až 89 % Čechoslováků, že přestavba národního hospodářství a demokratizace veřejného života „je potřeba“.

V roce 1988 se ústav také dotazoval, proč lidé ještě v té době vstupovali do KSČ. Odpovědi jsou následující: 49 % chtělo získat výhody, 14 % z přesvědčení a 13 % pro možnost funkčního postupu.

Od konce 70. let dále rostla ochota Čechoslováků odejít do emigrace. Čechoslováci odpovídali na otázku, jaký je jejich názor na možný odchod na Západ, následovně:

 197919861989Vůbec by neodešel483932Odešel by na čas294246Odešel by na trvalo456Neví, neuvažoval o tom191416

„Častěji se přikláněli k myšlence na odchod do emigrace lidé s technickým vzděláním než humanitně zaměření,“ píše Vaněk. Jako jedno z vysvětlení nabízí skutečnost, že humanitně vázaní lidé tu byli častěji kulturně pracovně vázáni.

Češi a Slováci 

Jedno z dotazování v roce 1989 směřovalo k odpovědi na otázku, Zda jsou v ČSSR zabezpečena lidská práva a svobody. V rámci celé ČSSR 9 % občanů odpovědělo, že zabezpečena byla „úplně“, 32 % že „z větší části“, 34 % že z „menší části“ a 16 % že „vůbec ne“ (9 % situaci „neumělo posoudit“) Situaci nejčastěji hodnotili kriticky muži, lidé mladší 29 let, vysokoškolsky vzdělaní respondenti a obyvatelé velkých měst – zatímco v Praze si myslelo, že lidská práva a svobody nejsou vůbec zabezpečeny 27 % obyvatel, na vesnicích do 499 obyvatel tak odpovídala jen 4 % dotazovaných.

Zajímavý je rozdíl v odpovědích Čechů a Slováků. Na Slovensku deklarovalo v téže anketě z roku 1989 úplnou nespokojenost 11 % lidí, zatímco v Česku 18 %. Podobně loajálnější vůči režimu byli Slováci i z tázání ÚVVM v roce 1986, kdy se ptalo, jaký společenský systém poskytuje lidem více osobní svobody.

Podle 33 % byl svobodnější socialistický systém, podle 24 % kapitalistický a podle 16 % oba stejně. (8 % tvrdilo, že ani jeden a 19 % odpovídalo, že neví.) I zde lze vystopovat mírně vyšší loajálnost Slováků vůči režimu – zatímco socialistický systém preferovalo 31 % Čechů, na Slovensku šlo o 37 % obyvatel. 

Názory na kapitalismus

Zmiňovaná anketa z roku 1986 zkoumala i přednosti, které lidé v obou systémech spatřovali. Na socialismu si respondenti nejvíce pochvalovali, že jde o „systém sociálních jistot s právem na práci“ (19 %) a že „si mohou dělat, co chtějí, a nikdo je neomezuje“ (13 %). Naopak na kapitalismu si nejvíce cenili svobody projevu a tisku (27 %) a svobody cestování (17 %). Větší demokracie či pluralita politických stran byla výhodou kapitalismu jen pro 2 – 3 % dotazovaných.

 „Žila zde celá jedna generace, která vyrostla v socialistické nehybnosti po roce 1968, a málokterý její příslušník si dokázal kontury případné revoluce představit,“ říká v textu Vzpomínky na nehybnost v aktuálním vydání Respektu historik Jiří Suk.

Stejné důvody mohou platit i pro vysvětlení toho, že na otázku, jakou cestou by se měla společnost vyvíjet. Ještě koncem revolučního listopadu si 45 % respondentů myslelo, že ideální je socialistický model, jen 3 % preferovalo kapitalistický – a drtivá většina si přála jejich kombinaci.