Propásli jsme všechny příležitosti

Nikos Dimou na sebe upozornil před více než třiceti lety knihou Ta smůla být dnes Řekem (On the Unhappiness of Being Greek), která byla přeložená do více než deseti jazyků. Už jen titul souboru aforismů ilustruje kverulantskou náturu, se kterou se Dimou rád trefuje do slabin své země. V Athénách proto není zrovna oblíbený, ale zahraničnímu návštěvníkovi jeho postřehy studovaného filozofa ukazují nové souvislosti dnešních řeckých problémů.

„Žili jsme po staletí v Osmanské říši, která nezažila ani vzestup městské kultury, ani renesanci, ani osvícenství, ani Francouzskou revoluci. Proto tady nikdy nezakořenily moderní státní instituce. Společnost funguje jinak než ve zbytku Evropy – důležité jsou rodinné klany a systém vzájemných protislužeb. Lidem chybí vztah k celku, ke svému státu, který se vytvořil v západní Evropě,“ vysvětloval při setkání před pěti lety prapříčiny právě počínající řecké krize, které byli ve středoevropských médiích často mylně popisováni jako důsledek příliš vysokých sociálních výdajů.

Dimou tehdy v krizi cítil také velkou šanci: „Dosavadní systém příliš mnoha lidem vyhovoval, krize to změní, zvýší tlak na reformy. Je to jako v medicíně – mírná dávka jedu může sloužit jako lék.“ Po pěti letech se vracím do Athén a rozhovor s Nikosem Dimou se zdá být nutnou součástí reportérského programu k pátrání po kořenech tamní krize, která může zejména v případě předčasných voleb dostat novou sílu. Tady je část odpovědí.

V krizi jste viděl příležitost ke změně Řecka k lepšímu. Naplňují se vaše naděje?
Je mi nesmírně líto, že to musím říct, ale všechny příležitosti jsme propásli. Myslím si totiž – a přes devadesát procent mých krajanů se mnou nebude souhlasit – že nás Evropa chtěla podpořit. Nejen penězi, ale také radami a instrukcemi k reformám, které by nám pomohly modernizovat zastaralý stát. Bohužel, politický establishment i občané evropský tlak od počátku vnímali jako cosi negativního až nepřátelského.

K nějakým změnám ale nepochybně došlo. Na jedné straně dnes Řecko opět mírně hospodářsky roste a má vyrovnaný rozpočet, na druhé straně je třetina obyvatel nezaměstnaných a mzdy, důchody i státní výdaje jsou o třetinu nižší. Muselo tedy dojít k řadě reforem.

Podle mě opravdu stojíme tam, kde jsme stáli před čtyřmi lety – s tím rozdílem, že kvůli škrtům máme dobrý rozpočet. Jinak stát funguje víceméně stejně špatně jako dříve. Úspory byly kanibalistické: škrtali jsme každému stejně namísto toho, abychom úplně seškrtali ty opravdu zbytečné věci. Všichni státní zaměstnanci mají o třetinu nižší mzdy bez ohledu na to, jestli pilně pracovali, anebo nikoli. Ve výsledku Řekové přestali utrácet a zkrachovaly kvůli tomu tisíce obchodů a menších podniků.

Možná to v Evropě není dost známo, ale soukromí podnikatelé, hlavně drobní obchodníci, jsou hlavní obětí těch takzvaných reforem a tvoří největší část nezaměstnaných. Z přebujelého státního sektoru nebyl skoro nikdo propuštěný. Stavy se snížily jen tím, že místo starších zaměstnanců, kteří odešli do důchodu, nebyl nikdo jiný přijatý.

Většina Řeků si přesto na tíhu reforem stěžuje.

Mají tím ale na mysli ono paušální škrtání mezd a zvyšování daní, o kterém jsem mluvil. Finančně, rozpočtově je na tom země opravdu lépe – ale ke strukturálním změnám, které by napravily mizernou kvalitu vládnutí, prakticky nedošlo. V ekonomické rovině byl naším hlavním problémem neustálý obchodní deficit. Sami jsme nic nevyráběli a veškerou spotřebu, veškerý dovoz, jsme platili příjmy z turismu, z námořní flotily - a na dluh. V minulých pěti letech se náš soukromý sektor zhroutil a vyrábíme toho ještě méně než dříve. Loňský rozpočet byl příjemným překvapením, ale hlavně díky tomu, že se povedla turistická sezóna. To není zrovna udržitelná změna.  

Můžete popsat systém, který Řecko do krize přivedl?

Jeden řecký politik řekl, že vinu neseme všichni, protože jsme se všichni té velké hostiny účastnili. To je možná pravda, ale někdo jedl méně a někdo jiný mnohem víc. Viním z toho hlavně naše politiky, kteří se na voliče desítky let dívali jako na klienta. Za hlas mu – respektive zájmovým skupinám, ve kterých byli voliči organizováni - poděkovali pracovním místem, daňovou úlevou, státní subvencí… Chovaly se tak obě velké strany, pravice i levice, a výsledkem byl neudržitelný systém, ve kterém se vládlo ve prospěch klientelistických skupin, nikoli státního celku. A tento systém po krizi nezmizel.

Pořád existují úřady a státní podniky, které vůbec nic nedělají a kdysi vznikly pouze kvůli tomu, aby zaměstnali voliče jedné z našich dvou velkých stran. Politici se těchto „klientů“ pořád bojí dotknout a je jim pohodlnější škrtnout paušálně všem zaměstnancům platy. Zůstala také uzavřená profesní sdružení: nemůžete se prostě stát právníkem, potřebujete k tomu členství a svolení právnické profesní organizace. Ta má pak silné páky v lobování svých partikulárních zájmů mezi politiky, tento zastaralý systém se reformami nepovedlo rozbít.

Jak se tedy Řekové během krize změnili?

Jsou depresivní a naštvaní. Podle jednoho aktuálního průzkumu 40 procent lidí věří tomu, že krizi úmyslně způsobily zahraniční mocnosti. Řekové mají velkou tendenci věřit spikleneckým teoriím a vidět za svými problémy cizince; v časech krize se to vždy silně projevuje. Nejprve za vše mohli Angličané, pak Američané, teď Němci a kancléřka Merkelová…

Vidíte aspoň něco dobrého?

Ale ano, lidé krizi přežívají díky rodinným vazbám. U nás, na rozdíl od severu, ještě rodina drží velmi pevně při sobě a krize tohle pouto ukázala a posílila. Nezaměstnaní se mohli pro pomoc obrátit i ke svým vzdáleným příbuzným. Společnost trpěla, ale nikoli tak silně, jak by trpěla v podobné krizi ve střední a severní Evropě.

Parlament v Athénách tento týden rozhodne: buď zůstane u moci proevropská vláda, anebo se země vydá k předčasným volbám a do velké nejistoty. O současné situaci i jejích kořenech čtěte v novém Respektu 1/2015 pod titulkem Řecký zápas.