Drzost oligarchů

„Jsme znechuceni, to je vše,“ říká Martin Morávek do telefonu klidným hlasem člověka smířeného s realitou. Konkrétně s faktem, že jeho firma Simont z Chlumce u Ústí nad Labem definitivně přišla o milion korun. Dluží jí ho obří slovenský podnik Váhostav, jemuž Simont za zmíněné peníze postavil ocelovou konstrukci pro bioelektrárnu v Kolíně.

Simont není jedinou českou obětí poměrů ve slovenském stavebnictví, jež Morávek velmi zdvořile označuje za „specifické“. Váhostav už dva roky nezaplatil několika desítkám českých firem dohromady zhruba 100 milionů korun. I v Česku se sice stává, že velké firmy zametají s těmi menšími, nicméně v případě slovenského Váhostavu je to podle Morávka ještě o řád horší.

Jde totiž o „zjevný tunel“. Slovenský ekonomický úspěch, který si v Evropě vysloužil uznání a v Česku někdy i obdiv, má tedy také své temné jevy, jimiž prorůstá nejen hospodářský, ale též politický život země.

Slovenská traumata

Rozdíl mezi věcným tónem Martina Morávka, jenž z chlumecké dáli komentuje slovenské poměry, a zuřivostí, která cloumá politikou v Bratislavě, snad nemůže být větší. Případ Váhostavu, jehož obětí jsou (kromě těch českých) především stovky malých slovenských firem, má všechny znaky dokonalé politické bouře, neboť se v ní srazilo hned několik slovenských traumat, která trápí zemi už mnoho let.

Váhostav patří Jurajovi Širokému, jednomu z nejbohatších slovenských oligarchů s mimořádně odpudivou minulostí. Za komunismu byl Široký – stejně jako jeho otec – rozvědčíkem StB a druhou polovinu osmdesátých let prožil jako agent na československé ambasádě ve Washingtonu. V devadesátých letech s kolegy z StB založil slovenskou větev harvardských fondů; na rozdíl od Viktora Koženého však s ulitými miliardami proplul slovenskou justicí bez trestu.

Širokého kariéra je symbolem traumatu slovenské společnosti z neférového kapitalismu, stejně jako je pro mnoho Slováků premiér Robert Fico symbolem neférové demokracie. A je veřejným tajemstvím, že tito dva bývalí komunisté jsou po léta spojeni pupeční šňůrou peněz a moci. Širokého Váhostav dostával v období dvou Ficových vlád miliardové státní zakázky a stal se tak jedním ze symbolů rozbujelé slovenské korupce.

Arogance elit, která skrytě traumatizuje slovenskou společnost, byla po léta přehlížena vzhledem k relativnímu růstu životní úrovně obyvatel a také kvůli tomu, že korupce měla pro mnoho lidí příliš abstraktní charakter – jejími oběťmi byli všichni, a tudíž nikdo. Až do okamžiku, kdy Široký, o jehož luxusní vile na Bahamách (nedaleko Koženého sídla) a pohádkovém bohatství vědí Slováci z bulvárních médií, odmítl zaplatit za práci stovkám živnostníků, kteří pro něj stavěli několik úseků dálnice, jež má konečně propojit Bratislavu a Košice.

Váhostav totiž – s jistotou, že mu to u Ficovy vlády projde – vyhlásil platební neschopnost a spřízněná právnická kancelář jej měla „restrukturalizovat“. Výsledkem by byla výplata maximálně 15 procent dluhů a krachy mnoha malých firem, přičemž Váhostav by vstal jako Fénix z popela a dál by dostával státní zakázky. Celkový majetek Širokého firmy – o jeho osobním bohatství ani nemluvě – je přitom rozhodně větší než jeho dluhy (ty čítají v přepočtu miliardy korun).

S policií za zády

Arogance Váhostavu zvedla díky médiím mohutnou vlnu rozhořčení valící se přímo na premiéra Fica, který sice rychle pochopil vážnost situace, jeho loajalita k Širokému (nebo strach z něj) mu nicméně bránila ji rychle řešit. Místo toho se uchýlil k absurdní obraně, již zahájil útokem na opozičního politika Jána Figeľa. Obvinil ho, že coby ministr dopravy (v krátkém období mezi Ficovými vládami v letech 2010–2012) nutil stavební firmy v soutěži o zakázky podlézat reálné ceny a Váhostav se tak prý stal nevinnou obětí této praxe.

Poslanci Ficovy strany Smer se vzápětí jali Figeľa odvolávat z postu místopředsedy parlamentu, který mu jako šéfovi opoziční strany křesťanských demokratů patří. Jenže Fico dosáhl jen toho, že sjednotil jinak rozhádanou opozici, zatímco Váhostav kráčel mílovými kroky k odbourání svých dluhů na úkor nešťastných živnostníků, což by byla Ficova politická porážka. A do parlamentních voleb zbývá na Slovensku necelý rok.

Minulý týden se pak odehrálo něco, co na jedné straně ilustruje sílu Ficova politického pudu sebezáchovy, na druhé straně ale také odhaluje riziko pro demokracii, jež se ocitne pod vládou jedné strany (Ficův Smer, jak známo, nemá koaličního partnera). Ve středu dopoledne dorazila do sídla firmy Váhostav policie a provedla razii. O několik hodin později premiér Fico hrdě oznámil veřejnosti, že Váhostav nabídl 49 procent svých akcií věřitelům (potažmo státu), a že pokud si budou živnostníci raději přát místo akcií výplatu 50 procent dluhů, stát to zařídí.

Premiér Fico se až dosud choval relativně racionálně a pohyboval se v limitech – byť nedokonalé – slovenské demokracie. Jenže až doteď nikdy nebyl pod takovým tlakem jako minulý týden. Načasování policejní razie, zasedání vlády a Širokého pokorný ústup najednou ukazují, že Fico je schopen zneužít a demonstrovat svoji moc, jejíž charakter se hodí spíše do Ruska než do Evropské unie. Stejnou metodu vůči svým neposlušným oligarchům totiž používá ruský prezident Putin.

Zdánlivě je případ Váhostav vyřešen. Živnostníci, jako například Jozef Válek, který na jednání vlády zastupoval malé věřitele, řekl novinářům, že je relativně spokojen a vezme „těch 50 procent“. Musel kvůli neproplaceným fakturám o výši téměř půl druhého milionu korun propustit ze své firmy několik lidí, ale teď se může aspoň trochu opět nadechnout.

Výzva pro opozici

Ve skutečnosti však není vyřešeno nic. Naopak, případ odhalil anomálie ekonomického života na Slovensku, jemuž vládnou oligarchové v úzké spolupráci s Ficovou stranou Smer. Je ostatně příznačné, že sám Široký se na veřejnosti v těchto dnech vůbec neukázal a nechává za sebe mluvit bezbarvého ředitele Váhostavu, který ani neskrývá, že je pouze fackovacím panákem ve sporu mezi premiérem a oligarchou.

Nelze odhadnout, nakolik se slovenské trauma z neférovosti ekonomického a politického života v zemi projeví na náladě voličů. Politická opozice se jistě pokusí využít situace k jejich burcování proti Ficovi, sama však nemá moc co nabídnout. I proto se popularita vládního Smeru pohybuje už léta nad 30 procenty. Zmiňovaný Ján Figeľ, z něhož se mohl díky Ficovým osobním útokům stát politický martyr, postrádá jakékoli charisma, a Fico navíc jeho odvolávání z funkce místopředsedy parlamentu odložil pro jistotu na neurčito.

Martin Morávek se dávno smířil s tím, že se ke svým penězům, jež mu Váhostav dluží, nedostane, proto ani vývoj v posledních dnech na Slovensku nesledoval. Telefonát se zprávou o možnosti získat polovinu z onoho nedostupného milionu jej proto potěšil. O tom, že by se pokusil získat raději akcie Váhostavu v naději na proplacení celých 100 procent, neuvažuje, protože na Slovensku už podnikat nebude: „Zkoušeli jsme to čtyři roky, ale už jsme s tím skončili.“