Mí broučci

Zítra vstanu a opařím se čajem. Ne, nemůžu si tímto názvem kdysi velmi známého filmu vypomoci coby efektním úvodem, protože nesnídám bezprostředně po vstávání. Samozřejmě že dodržuji ranní hygienická pravidla, ale to je tak zhruba všechno, co obvykle každé ráno provádím; kromě toho, že se obleču do volných, příjemných bavlněných kalhot a trika, když si užívám volné soboty.

Pak už mi nic nebrání v tom, abych vyšel do ulic našeho ospalého města a směřoval k obchodu, kde si pravidelně kupuji jeden rohlík a jogurt k snídani. Vše potřebné k snídani tedy mám a můžu jít z obchodu rovnou do ateliéru. Tam si pak už můžu uvařit čaj a dát se do čerstvého rohlíku a jogurtu. Mám opravdovou radost z toho, že nic nemusím a jen můžu. Po snídani tedy můžu chvíli sedět s nohama na stole, srkat čaj a užívat si příjemné chvíle klidu.

Na svoji obranu musím konstatovat, že to nevydržím dlouho a můžu se pustit do malování jednoho z broučků, které jsem si nafotografoval. A usoudil jsem, že by bylo dobré je postavit do kontrastu s detaily flóry z francouzské Provence.

S broučky je to ještě zajímavější než s detaily přírody - vzhledem k tomu, že řada z nás se do lesa nepodívá obvykle celý rok s výjimkou období, kdy tam přímo zuřivě vjíždíme svými auty sbírat houby. Broučků jsem nafotografoval asi dvacet, ale rozhodl jsem se je vybrat tak, aby materiálu bylo na deset obrazů. Zalíbili se mi „pan“ roháč i „paní“ roháčová, také zlatohlávek, tesaříci a další. Pět obrazů už mám hotových, a tak se mohu věnovat šestému z nich.

Vzal jsem si správnou tužku a začal jsem vybraného broučka kreslit. Dlužno dodat, že ve skutečnosti měří asi dva až tři centimetry, na mém obraze však bude větší než metr. Velmi jsem se soustředil a přibližně po třech hodinách jsem byl spokojen. Pak jsem si vymačkal barvy a začal malovat první vrstvu. Jenže jsem byl asi unaven nebo také trochu zneklidněn hlukem, který se ozýval z chodby a následně i z hřiště před domem, kde si hrály děti, proto mi zkrátka práce nešla a nešla. Rozhodl jsem se tedy, že se půjdu projít do lesa, a pak budu pokračovat v malování.

Barvy ještě nebyly zaschlé, a tak jsem mohl pokračovat v práci. Rázem ze mě vše spadlo a práce mi šla od ruky.

Ve Kdyni (i z centra, kde mám ateliér) je do lesa přibližně deset až patnáct minut chůze – do kopce. Potkal jsem však kamaráda a dali jsme se do řeči, probírali jsme různé záležitosti rodinné i jiné a samozřejmě dění ve městě. Dobře, přiznávám, drbali jsme. Dostali jsme se nějakým záhadným způsobem i na místní hřbitov, a on mi říká: „Na novém hřbitově je jeden hrob ve strašném stavu, má prasklou desku a dokonce je tam ještě i výzdoba z ,dušiček‘, to je hrůza, je to hrob nějakých Radlingerů.“

Zatrnulo mně, protože jsem mu musel po pravdě odpovědět: „Ten hrob je náš, já jsem skrytý Radlinger, protože matka se za svobodna jmenovala Radlingerová.“ Ach jo. Pak se mi snažil poradit, že bych se měl domluvit se správcem hřbitova, který by mi vše mohl dát do pořádku. S tím jsme se rozešli. Já jsem však neměl ani nejmenší chuť jít do lesa - a rozhodl jsem se, že se půjdu podívat na hřbitov ke hrobu. Kamarád měl pravdu, deska byla prasklá již dřív po celé délce jedné strany, ale teď praskla podél i na druhé straně a byla propadlá do hrobu.

Byl to skutečně žalostný pohled, hrob v této podobě nemohl zůstat. Nejenže mně nešlo malovat broučka, ale utrpěl jsem ještě šok ze stavu našeho hrobu. Rozhodl jsem se odejít, ale shodou šťastných náhod jsem potkal u kostela správce hřbitova, který mi slíbil, že vše uvede do přijatelného stavu. To mě trochu uklidnilo. Na procházku do lesa jsem však již nešel. Vracel jsem se rovnou cestou do ateliéru. Barvy ještě nebyly zaschlé, a tak jsem mohl pokračovat v práci. Rázem ze mě vše spadlo a práce mi šla od ruky.

Autor je výtvarník, vedoucí Galerie bratří Špillarů v Domažlicích