Přijela jsem už včera. Z Vrchlabí směrem na Strážné, serpentinami pořád do kopce, daleko za ceduli Krkonošský národní park. S evangelíky mám společné to, že mám mezi nimi přátele, a tak se těším. Slavíme totiž 110 let od postavení evangelického kostela v Hořeních Herlíkovicích. Dnes se zdá nemožné, aby tak pěkný secesní kostel stál právě zde, ve výšce 780 m n. m. - v osadě, která má možná ani ne 50 stálých obyvatel.
Samozřejmě v roce 1904 bylo všechno jinak. Tehdejší Hackelsdorf měl dvě fungující školy, pekárnu, koloniál, dole u řeky byl Krausův mlýn. Hospod tam bylo celkem šest, na obou stranách údolí, nejméně ve dvou z nich se konaly plesy, spolkové schůze a hrálo se divadlo. Pořádaly se tu lyžařské závody. V celém Hackelsdorfu žilo kolem 800 lidí, až na výjimky Němci. Po odsunu 1945–1946 evangelická církev postupně převzala několik budov i kostel samotný; začátkem padesátých let už vyrabovaný a poničený.
Nedělní dopoledne začíná slavnostní česko-německou bohoslužbou. Kostel je plný, lidé přišli až zdaleka. Bohoslužba se koná v přátelské radostné atmosféře. Zpíváme stejné písně jako před 110 lety, každý ve svém jazyce. V kostele si prohlížíme dobové fotografie, a potom jdeme na prohlídku osady s výkladem. Netrvá dlouho, moc toho po původních obyvatelích nezbylo. Hosté z Německa upřesňují, kde stálo pekařství a hospoda, kdo kde bydlel a co se s ním stalo.
Zpátky do kostela. Garcia Trio předvádí skvostný program od Telemanna přes Ebena po Trojana. Krása.
Večer sedíme v největší místnosti Horského domova na židlích v kruhu. Historik z trutnovského muzea zahajuje neformální setkání Čechů z neziskovky Přátelé Herlíkovic a jejich příznivců s Němci – několik z nich se v Hackelsdorfu narodilo, další pocházejí z jiných míst v Sudetech nebo přijeli z různých částí Německa. My se především ptáme, oni odpovídají. Slyšíme příběhy, které se nevyprávějí snadno. Nemluvíme o tom, co bylo před rokem 1945. Asi bychom měli. Snad příště.
Co nás čeká zítra? V týdenním česko-německém programu je i brigáda: my dobrovolníci budeme čistit, vyspravovat a natírat rámy oken v kostele. Odpolední program bude pokračovat přednáškou o secesi pro dospělé a dílnou pro děti: jsem zvědavá, jaké vitráže do secesních oken děti navrhnou.
Kostel, skvostně a citlivě opravený v roce 1986, už zase má svá vitrážová okna. Nedochovala se jediná fotografie, takže nevíme, jak vevnitř původně vypadal. Kromě kratších výletů po okolí a sbírání borůvek budeme také večer poslouchat Ericha, faráře z Drážďan. Ten zná zřejmě všechno, od křížků u cest přes morové sloupy a památníky.
Nemohu zůstat celý týden, což je mi hodně líto. O co přijdu? O Kachyňův film Kočár do Vídně, o výklad etnologa z Krnapu o životě Čechů i Němců v tomto kraji ve dvacátém století. O dlouhý výlet směrem na Sněžku spolu s dětmi, které statečně jdou a neprotestují. O film o Přemyslu Pittrovi. Ne každý dokáže jít proti dobovým názorům a zvyklostem; myslím na Masaryka a hilsneriádu.
Taky se neseznámím s rodáky z Rudníku u Vrchlabí. Ale doufám, že zvládnu ještě zajít na Věřinu stezku ve Špindlu. Pod nenápadným kamenem tam leží téměř 30 místních obyvatel zastřelených koncem května 1945.
Přijíždí další auto. Annette, advokátka od Mnichova s dcerou a se psem - její babička pocházela někde od Františkových Lázní. Budou kosit trávu před Kunzárnou, starou německou roubenkou, která byla přes 20 let zatlučená prkny a určená k demolici. Právě kolem ní se sdružili Přátelé Herlíkovic. Věří, že se podaří Kunzárnu přece jen zachránit a zase používat. A já s nimi.
Autorka je lektorkou angličtiny
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
