Bílá sobota bez novin

Často se zabývám úvahou, zda nenapsat Lidovým novinám o zvýhodněný sobotní double výtisk. Můj manžel, zvaný velitel, totiž vyžaduje „neočtené“ noviny a takto by se i ostatní čtenáři mohli ihned ponořit do četby. Ba hrůza! Netrpěli by pocitem provinění, že noviny otevřeli.

Zvláštní výsadu mám ale já, když v pondělí ráno brzy vstanu a hlídám dodání časopisu Respekt. Jakmile uslyším v 7.15 couvání auta, bouchnutí schránky a rychlý odjezd distributora, vybíhám rychle pro milovaný tisk a čtu až do odchodu velitele, který je následně bohužel odnáší v aktovce. Pročítám oblíbené rubriky, letmo se seznamuji s obsahem, abych se mohla těšit. Hlavou mi probíhají témata, která mne zajímají a čtu aspoň některé odstavce velkých jmen časopisu Respekt. Uvařím první kávu a prožívám chvíle slasti. Můj zvyk pramení ze zkušenosti, která je dlouholetá. Znám situace, kdy poslední číslo v průběhu týdne marně hledám po důmyslných skrýších. Nemůžu se divit, geny po matce knihovnici děti zdědili. Slastné pondělní chvíle důchodu vylepšuji za příznivého počasí sezením u druhé kávy na schodech do zahrady a přemýšlím s Blondíkem a Žoli, proč není Karel prezidentem, jak by bylo všechno jinak a zákonitostech dějin, kterým nerozumím.

Vraťme se ale k jednomu dni – Bílé sobotě. Tentokrát v 8.15 noviny nejsou. Nejsou vůbec. Nálada velitele s postupujícím dnem značně klesá. Velitel odchází s pejsky pro kopřivy do velikonoční nádivky. Když se vrátí a zjistí, že noviny stále nedorazily, oznamuje, že nebude plést pomlázku. Návrh, aby si vzal auto a někam pro noviny dojel, tvrdošíjně odmítá. Dostávám nápad a připomínám slíbený výlet do Evropského hlavního města kultury 2015 – Plzně. Výstava Mnichov – zářící metropole umění je jen do 6. 4. Můj manžel mě dobře zná, má pro mé záliby pochopení, a tak jedeme. Konečně cestou je hodně benzínek s denním tiskem. Hned za první dostává výbornou náladu, cesta je příjemná, viditelnost krajiny náramná.

Tentokrát v 8.15 noviny nejsou. Nejsou vůbec. Nálada velitele s postupujícím dnem značně klesá. Velitel odchází s pejsky pro kopřivy do velikonoční nádivky. Když se vrátí a zjistí, že noviny stále nedorazily, oznamuje, že nebude plést pomlázku. 

Vítá nás Plzeň. Upravené parky rámcují střed historického města. V informačním centru dostávám od příjemné dívky mapu a veškeré informace. Řítím se za doprovodu nezadržitelně do Masných krámů na vytouženou výstavu. Zážitek z výstavy mne naplňuje blaženstvím a novými informacemi. Na náměstí pak jedna kavárna za druhou, výborná káva. Z okna pozorujeme proudící návštěvníky města.

Mnozí směřují k Masným krámům. Lehce rozpoznáváme, kdo touží po výstavě a kdo je milovaný doprovod. Rozhodujeme se pro procházku městem. Jakoby to bylo jiné město. Krásné, upravené, opravdu kulturní a lidé usměvaví. Vzpomínám, jak mi v 90. letech můj známý emigrant líčil své zážitky z návratu do vlasti. Přijížděl autobusem přes Plzeň a měl dojem, že právě skončila 2. světová válka. Rozuměla jsem mu. Dnes je to jinak. Evropské město kultury 2015 bude Plzeň ještě osm měsíců a doufám, že městem kultury zůstane natrvalo. Určitě zase ráda přijedu.

Návrat domů byl na křídlech zážitků a u řidiče i těšením se na noviny. Přišla chvíle úterního rána, Respekt ještě nedorazil. Otvírám si tak nového vydání na internetu. Proč mě trápí pan prezident, proč mě trápí česká pošta… Potvrzuje se stará pravda, že jedinec se musí spoléhat hlavně na sebe. Přeji českým tištěným médiím lepšího distributora.

Autorka je celoživotně knihovnicí, nyní také v důchodu